Seznam dosavadních laureátů Nobelovy ceny míru představuje výčet pozoruhodných osobností, které v dějinách nikdy nezestárnou, ale i očividných omylů, ať už těch z přílišného spěchu nebo z nepochopení souvislostí. Souhrn také trpí, zejména v první polovině své sto dvacet let trvající historie, omezenou perspektivou, která za svět považovala jen Evropu a severní Ameriku.

V posledních dvaceti letech je však mezi oceněnými převaha osobností z různých, i velmi málo připomínaných koutů světa, které se svým zápasem proti bezpráví staly autoritami ve svých zemích i nadnárodních regionech. Udělení Nobelovy ceny míru tak mnohokrát posílilo nejen věhlas takových osobností, ale i význam ceny samé.

Letošní úvahy nemohly pominout ruskou invazi do Ukrajiny a krutou válku proti civilnímu obyvatelstvu, jejíž ukončení a budoucí podobu míru stále nemůžeme dohlédnout. Média nejvíce spekulovala o ukrajinském prezidentovi Vladimíru Zelenském. Jeho hlas ale slyšet je dostatečně silně, zatímco hlasy mnoha uvězněných či násilně umlčených jsou slyšet slabě nebo vůbec.

Ruská agrese ve zlém propojuje leccos z toho, co je Rusku, Ukrajině a Bělorusku společné. Václav Havel v roce 2008 na trutnovském hudebním festivalu trefně poznamenal, že „po mnoho staletí existuje takový ruský problém, že Rusko přesně neví, kde začíná a kde končí“. Mezinárodní smlouvy a mezinárodní právo pro Rusko platí, jen když se mu to hodí.

Provázanost ukrajinského, běloruského a ruského zápasu o svobodu

Ukrajina má za sebou třicet let souvislých a nesnadných zápasů o podobu státu, o jeho funkčnost i obranyschopnost, to všechno je součástí nezavršeného úsilí o utvrzení národní identity. Setrvalý tlak Ruska na její rozmytí tento historický proces komplikuje, zpomaluje a v některých regionech téměř eliminuje.

Bělorusko už dávno je represivní diktaturou s některými svébytnostmi, ale ve svých hlavních vlastnostech je jen zmenšenou verzí Ruska s plnou závislostí na něm. Na invazi do Ukrajiny se Bělorusko také podílí, byť omezeně.

Nobelův výbor tuto provázanost současné Ruskem započaté války chápe. Rozumí historickým zdrojům agresivního myšlení v Rusku a přesahům, které má do ruské společnosti, její historické paměti i do úsilí o občanské svobody, lidská práva a odpor proti represím. Jinak by se sotva rozhodl nahlédnout ruskou agresi z širšího pohledu a oceněním osobností a spolků ze tří zemí zdůraznit nedělitelnost a vzájemnou podmíněnost zápasu o civilizační hodnoty v krutých podmínkách státního barbarství.

Ales Bjaljacki, nositel Nobelovy ceny, je šedesátiletý běloruský aktivista, který už půldruhého roku pobývá ve vazbě. V minulé dekádě strávil ve vězení tři roky.

Jeho osobní příběh jako zastánce lidských práv a občanských svobod je velmi dlouhý. V osmdesátých letech, tedy ještě za Sovětského svazu, byl disidentem a zná se z té doby osobně s řadou významných osobností Ruska. Bjaljacki je zakladatelem sdružení pro obranu práv Vesna / Вясна.

Je nejvýznamnější běloruskou nezávislou osobností. Udělení ceny právě jemu znovu zvýrazní význam běloruského zápasu za svobodu a proti diktatuře, který je nyní ve stínu destruktivních událostí probíhajících v Ukrajině. A také oživuje zájem o osud řady dalších běloruských politických vězňů, z nich mnozí jsou týráni držením v krutých podmínkách.

Sdružení Memorial představuje jiné Rusko

Ostatně i mezi osobnostmi ruského Memorialu má Ales Bjaljacki dávné přátele. Sdružení Memorial je volným seskupením spolků i neformálních aktivistických skupin působících v řadě měst Ruska i v zahraničí. Nejznámějším z nich je Mezinárodní Memorial, pořádající konference, výstavy a besedy. Jeho sídlo v širším centru Moskvy bylo zabaveno následující den po udělení Nobelovy ceny.

Tyto skupiny koordinují část svých aktivit, jejichž cílem je zdůrazňovat význam historické paměti a shromažďovat údaje o obětech represí z období Sovětského svazu. Každá oběť má jméno. A právě proto, že se vyhlazovací a represivní státní režimy snaží udělat z nich jen bezejmennou masu, je třeba obětem jejich jména navracet.

Počítání obětí v miliónech vlastně usnadňuje zlehčování genocidního charakteru sovětských represí. Takové souborné počty je snazší bagatelizovat, a relativizovat tak nelidskou povahu tehdejšího politického režimu — bylo to přece nevyhnutelné, taková byla doba, kdoví jak to bylo, jistě se staly nějaké chyby. Různé úvahy tohoto typu snadno najdeme v řadě ruských médií i nyní.

Zračí se v nich bezbřehý cynismus vůči obětem — stát je vše, člověk neznamená nic. Z takové perspektivy nejsou ničím ani lidská práva, občanské svobody nebo právo mezinárodní, protože silnějšímu a bezcitnějšímu je dovoleno vše a cokoliv.

Každoroční čtení jmen obětí sovětského režimu v mnoha městech Ruska, někdejších sovětských států i řady dalších zemí je velkou připomínkou role člověka jako individuality v totalitních politických systémech. Připomínkou individuálního utrpení, se všemi myslitelnými příběhy jednotlivých lidí, kteří byli represím vystaveni a stali se jejich oběťmi. Akce se každoročně koná 29. října pod názvem Navracení jmen.

Úctyhodná činnost Memorialu započala v roce 1986. Jedním z jeho zakladatelů byl také fyzik Andrej Sacharov, nositel Nobelovy ceny míru za rok 1975. Lidé vytvářející společně dlouholetou veřejnou činnost a nyní i dobře ukryté unikátní archivy Sdružení Memorial představují jiné Rusko. Citlivé, neimperiální, solidární. S respektem k jedinečnosti člověka a jeho osudu, k historické paměti, která koneckonců vždy rozhoduje o tom, jak se v rámci národních dějin dokáže společnost vyrovnat se svou minulostí.

Jako spolupracovník Memorialu řadu lidí, kteří v něm působí, osobně znám, včetně některých aktivistů z ruských regionů. Nemám pochyb o tom, že podporovatele války proti Ukrajině bychom mezi nimi nenalezli. Nobelova cena je uznáním univerzální platnosti hodnot, které sdružení ve své činnosti naplňuje. Jsou to tytéž hodnoty bratrství a zápasu za mír mezi národy, pro něž Alfred Nobel cenu ustanovil.

Dokumentace válečných zločinů je sama o sobě protiválečným činem

Mezinárodně nejméně známým je třetí letošní laureát ceny, jímž je ukrajinské Centrum občanských svobod. Působí od roku 2007 a během patnácti let své dosavadní činnosti vždy pružně a kreativně reagovalo na všechny podstatné politické a společenské změny i přelomové události v Ukrajině a postupně rozšiřovalo svoji činnost. Patřila k ní právní podpora demonstrantů zatýkaných na protivládních protestech, poté síť občanské solidarity a pomoci v průběhu dramatických událostí Euromajdanu na konci roku 2013 a počátku 2014, které vedly k odstoupení prezidenta Janukoviče.

Centrum pomáhalo vytvářet mobilní monitorovací skupiny na Krymu a v Donbasu po ruské okupaci těchto ukrajinských regionů. Uspořádalo dlouhodobou kampaň k humanizaci ukrajinského trestního práva, soudního systému a podmínek ve vězení. Vedle těchto podpůrných činností působilo Centrum v řadě dílčích vlastních i mezinárodních projektů.

Vzápětí po počátku ruské invaze se Centrum občanských svobod začalo zabývat dokumentováním ruských válečných zločinů na Ukrajině. Pod názvem „Přerušit kruh beztrestnosti za ruské válečné zločiny — Tribunál pro Putina“ spustilo sérii aktivit, koordinovaných s dalšími občanskými spolky i s Ukrajinským Helsinským výborem pro lidská práva.

Vyhledávání svědků ruských válečných zločinů, dokumentování okolností těchto zločinů, dohledávání pachatelů, to všechno až do úrovně nejmenších obcí a jednotlivých bojových akcí v dočasně okupovaných částech Ukrajiny. Shromážděné informace se snaží uplatnit v zahraničí všude tam, kde je možné očekávat součinnost i politickou podporu pro budoucí stíhání ruských válečných zločinců. Spolupracuje tak s Organizací spojených národů, s Radou Evropy, s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, s Evropskou unií a Mezinárodním soudním tribunálem.

Zločiny musejí být potrestány! Ale jak by mohly být potrestány bez identifikace pachatelů a bez důkladné dokumentace, která obstojí v soudním procesu? Dokumentování válečných zločinů je už samo o sobě protiválečným činem.

Předsedkyně Centra občanských svobod Oleksandra Matvijčuková je aktivistkou mladšího pokolení, tedy alespoň v porovnání s laureáty z Běloruska a Ruska. Je jí necelých čtyřicet let. Má právnické vzdělání, které jí umožňuje orientovat se v právních aspektech dynamických ukrajinských událostí posledních desíti let a nápaditě propojit různé aktivity tak, aby nakonec tvořily jeden celek. Ten je součástí úsilí o dodržování lidských práv a zásad právního státu.

Cena v dobrých rukou

Představitelé Centra občanských svobod nebyli v prvních reakcích na udělení ceny příliš potěšeni tím, že získávají cenu společně s laureátem z Ruska. Je to pochopitelné. Přesto je třeba širší perspektivu obsaženou v udělení třem laureátům současně ocenit.

S Alesem Bjaljackým i s Memorialem tvoří Centrum občanských svobod trojici důstojnou a vzájemně se doplňující v úsilí o lidská práva, právní stát, svobodu a demokracii a vyrovnání se s minulostí. Bez všech těchto hodnot si nelze trvalý mír, následné humanitární a hospodářské zotavení a další rozvoj v Ukrajině představit.

Bolestné události minulých a bohužel i příštích měsíců přinesou mír v podobě, který si Ukrajina přeje. Dynamika válečných dějů k tomu směřuje, třebaže pomalu a stezkami klikatými. K takovému výsledku už dnes svým úctyhodným dílem přispívají nejen stateční Ukrajinci, ale i úctyhodní běloruští a ruští odpůrci cynických diktatur ve svých zemích.

Nobelova cena míru za rok 2022 bude v dobrých rukou. Její slavnostní předání na Den lidských práv tentokrát opět výstižně naplňuje symbolický význam tohoto svátku.