„Hele, zítra probíhá vzpomínková akce na oběti stalinského teroru. Kdybys měl zájem, dám Ti vědět kdy a kde," řekl mi minulou neděli kamarád a kolega Tobias u vína v jednom moskevském baru. Nemusel mě dlouho přemlouvat.

Tobias je z Berlína, ale umí plynně rusky. Poznali jsme se už začátkem 90. let, kdy hodně jezdil do na Ukrajinu a Ruska. Věnoval se tam hlavně černobylské jaderné katastrofě. Jeho manželka Káťa Petrovskaja pochází z Kyjeva - a je mimochodem autorkou vynikající knihy o hledání neznámých osudů své židovské rodiny, která zmizela kdesi v pekle novodobých dějin východní Evropy. Byla už přeložená do dvaceti jazyků - česky sice nevyšla, ale slovensky ji pod názvem Asi Esther vydalo bratislavské nakladatelství Premedia.

V pondělí jsem si tedy v diáři rezervoval kolem oběda dvě hodiny a vyrazil metrem na náměstí Lubjanka. Právě tady totiž každý rok 29. října, v předvečer oficiálního Dne vzpomínek na oběti politických represí, pořádá ruské sdružení Memorial vzpomínku na oběti sovětských politických čistek - akce se jmenuje Návrat jmen.

Aktivistům sdružení se už v roce 1990 podařilo prosadit do tamního parku naproti nechvalně známé budově, ve které sídlily sovětské bezpečnostní služby, pomník: na mramorovém soklu je žulový balvan přivezený ze Soloveckého ostrova v Bílém moři. Právě tam, v areálu prastarého opevněného pravoslavného kláštera, vznikl roku 1923 vůbec první koncentrační pracovní tábor - předchůdce a prototyp pozdějšího systému gulagů.

Letošní akce ale byla ohrožena. Park totiž právě prochází rekonstrukcí, je obehnán plotem a úřady ji s odvoláním na nebezpečnost nejprve zakázaly. Poté, co se zvedla vlna protestů, však nakonec ustoupily a se zástupci pořadatelů se na poslední chvíli dohodli na podmínkách, za nichž se nakonec přece jen mohla konat.

Vyšel jsem z podchodu a ocitl se na prostranství kolem památníku. Kolem něj se vinul dlouhý zástup tvořený několika stovkami lidí. Kdo přišel na řadu, přečetl do mikrofonu jméno, povolání, věk a rok zavraždění jedné z obětí sovětského teroru. Tento svůj krátký proslov každý uzavřel slovy „na věčnou památku“ a poodešel tiše zapálit na pomník svíčku.

Mluvčí za mluvčím, jméno za jménem. Za každým se dal tušit - a také jsem si domýšlel - tragický příběh konkrétního člověka. Někteří z vystupujících byli příbuznými zavražděných, odkázali na to přidáním slov jako „moje babička“, nebo „můj tatínek“. To se skoro nedalo vydržet, slzy jsem měl na krajíčku.

Nejdojemnější byl starý pán, který měl na krku pověšenou podobiznu svého táty, na nějž přišel vzpomenout. Od mikrofonu zvolna odešel stařeckým krokem k pomníku a tam z plátěné tašky pomalu vybalil růžový karafiát, zabalený v hedvábném šátku. Ten pak položil k dalším květinám, které už na památník položili předchozí vzpomínající.

Venku i přes den panovala vlezlá zima - bylo pod nulou a ráno ležel na zemi první sníh - o to víc na mne zapůsobilo důstojné odhodlání, s nímž příchozí čekali jistě déle než hodinu, než se dostali k mikrofonu. Ačkoliv i já jsem měl možnosti i touhu vzít si od pořadatelů lístek papíru se „svým“ jménem a jít je přečíst, tolik času jsem bohužel neměl. Po asi půlhodině jsem se musel vydat zpátky do práce.

Zážitek od Lubjanky na mě ale zapůsobil mimořádně silně. Stejně jako při dávné četbě Solženicyna mnou opět prostoupila stěží představitelná nelidskost diktatury a hrůzy, kterými musely projít miliony nevinných.

Absurditu nenávisti a kolektivní viny jsem pocítil během své poslední cesty do Ruska pocítil ještě i jinak, zcela v dnešním kontextu. Když jsem na Facebook dal první fotku po příjezdu do Moskvy, okomentoval mi ji jeden ukrajinský ekologický aktivista slovy: „Tak teda na shledanou, ty ruská svině.“

Od téhle sociální sítě si snažím udržovat odstup, ostatně to, že přátele spíš rozděluje, než vytváří, je známo už delší dobu. Navíc to bylo pozdě v noci, kdy míváme posunutou soudnost, takže jsem to jen smazal a dotyčnému odpustil.

Polarizaci názorů na Rusko v české veřejné debatě samozřejmě vnímám. Ale teprve tady mi došlo, že dogmaticky nesmiřitelná nenávist vůči čemukoliv ruskému je širší fenomén.

Jeden můj ruský známý, který patří vyloženě k progresivnímu hnutí a kterého jsem při obřadu u Lubjanky náhodou potkal, mi kromě drsného vtipu („Víš, jaká je nejvyšší budova v Moskvě? Právě tahle, sídlo někdejší Čeky a KGB. A proč? Protože i v jejím nejhlubším sklepení zíráš rovnou na Sibiř.“) vyprávěl, jak mu teď někteří jeho přátelé hrozně spílají, že se podílel na vydání nezávislého anglicky psaného turistického průvodce Ruskem - a že tím pádem Rusko v zahraničí jaksi propaguje. Podle nich by se prostě Rusko mělo absolutně bojkotovat.

Nepřipustí, že by v té zemi mohlo být i něco dobrého. A jak je vidět, tak dokonce ani někteří lidé, jako třeba jejich známí.

Osobně tedy nejsem žádný rusofil, z Ruska mám z řady důvodů, posílených některými vlastními zážitky z cest tam, spíše strach. Ale to přece neznamená na něj a na lidi tam takto dogmaticky a se vším všudy zanevřít! A ne, nemusíte mi připomínat, že si to Rusko svým chováním samo zaviňuje. Ruský stát totiž není totéž co všichni Rusové.

Vedle svých kamarádů a kolegů či pěkných zážitků s místními lidmi tam, jsem našel nový příklad právě v onom baru, ve kterém jsme si v neděli večer povídali s Tobiasem. V jednu chvíli se k nám od sousedního stolu obrátila mladá žena, která si všimla, že jsme cizinci. Lámanou angličtinou se snažila zeptat, co si o Rusku myslíme. Ulevilo se jí, když jsme navrhli přejít na konverzaci v ruštině.

Řekla, že nám závidí svobodu, ve které žijeme - ať už v Berlíně nebo v Amsterdamu. A že v Rusku je to o hodně horší. Dělala si ale zároveň starost, že cizinci vidí její vlast jen ve špatných barvách. Ujistili jsme ji, že to tak úplně není, že třeba nám se líbí ruská příroda a divočina, umění, někteří jejich hrdinové a zdejší lidé - ti dobří, kteří to často nemají lehké, ale nedají se. Usmála se, naše odpověď ji potěšila.

O tom, kolik takových lidí v Rusku je, jsem se pak na vlastní oči přesvědčil další den u Lubjanky. Samotného mě to překvapilo.

Od rána do noci se u pomníku musely vystřídat tisíce lidí. Tisíce lidí ochotných mrznout v zástupu proto, aby mohli přečíst a připomenout památku jedné z obětí nedávných represí. Nelámejme proto nad nimi a nad jejich vlastí hůl, nezaslouží si to.