„Hele, zítra probíhá vzpomínková akce na oběti stalinského teroru. Kdybys měl zájem, dám Ti vědět kdy a kde," řekl mi minulou neděli kamarád a kolega Tobias u vína v jednom moskevském baru. Nemusel mě dlouho přemlouvat.

Tobias je z Berlína, ale umí plynně rusky. Poznali jsme se už začátkem 90. let, kdy hodně jezdil do na Ukrajinu a Ruska. Věnoval se tam hlavně černobylské jaderné katastrofě. Jeho manželka Káťa Petrovskaja pochází z Kyjeva - a je mimochodem autorkou vynikající knihy o hledání neznámých osudů své židovské rodiny, která zmizela kdesi v pekle novodobých dějin východní Evropy. Byla už přeložená do dvaceti jazyků - česky sice nevyšla, ale slovensky ji pod názvem Asi Esther vydalo bratislavské nakladatelství Premedia.

V pondělí jsem si tedy v diáři rezervoval kolem oběda dvě hodiny a vyrazil metrem na náměstí Lubjanka. Právě tady totiž každý rok 29. října, v předvečer oficiálního Dne vzpomínek na oběti politických represí, pořádá ruské sdružení Memorial vzpomínku na oběti sovětských politických čistek - akce se jmenuje Návrat jmen.

Aktivistům sdružení se už v roce 1990 podařilo prosadit do tamního parku naproti nechvalně známé budově, ve které sídlily sovětské bezpečnostní služby, pomník: na mramorovém soklu je žulový balvan přivezený ze Soloveckého ostrova v Bílém moři. Právě tam, v areálu prastarého opevněného pravoslavného kláštera, vznikl roku 1923 vůbec první koncentrační pracovní tábor - předchůdce a prototyp pozdějšího systému gulagů.

Letošní akce ale byla ohrožena. Park totiž právě prochází rekonstrukcí, je obehnán plotem a úřady ji s odvoláním na nebezpečnost nejprve zakázaly. Poté, co se zvedla vlna protestů, však nakonec ustoupily a se zástupci pořadatelů se na poslední chvíli dohodli na podmínkách, za nichž se nakonec přece jen mohla konat.

Vyšel jsem z podchodu a ocitl se na prostranství kolem památníku. Kolem něj se vinul dlouhý zástup tvořený několika stovkami lidí. Kdo přišel na řadu, přečetl do mikrofonu jméno, povolání, věk a rok zavraždění jedné z obětí sovětského teroru. Tento svůj krátký proslov každý uzavřel slovy „na věčnou památku“ a poodešel tiše zapálit na pomník svíčku.

Mluvčí za mluvčím, jméno za jménem. Za každým se dal tušit - a také jsem si domýšlel - tragický příběh konkrétního člověka. Někteří z vystupujících byli příbuznými zavražděných, odkázali na to přidáním slov jako „moje babička“, nebo „můj tatínek“. To se skoro nedalo vydržet, slzy jsem měl na krajíčku.

Nejdojemnější byl starý pán, který měl na krku pověšenou podobiznu svého táty, na nějž přišel vzpomenout. Od mikrofonu zvolna odešel stařeckým krokem k pomníku a tam z plátěné tašky pomalu vybalil růžový karafiát, zabalený v hedvábném šátku. Ten pak položil k dalším květinám, které už na památník položili předchozí vzpomínající.

Venku i přes den panovala vlezlá zima - bylo pod nulou a ráno ležel na zemi první sníh - o to víc na mne zapůsobilo důstojné odhodlání, s nímž příchozí čekali jistě déle než hodinu, než se dostali k mikrofonu. Ačkoliv i já jsem měl možnosti i touhu vzít si od pořadatelů lístek papíru se „svým“ jménem a jít je přečíst, tolik času jsem bohužel neměl. Po asi půlhodině jsem se musel vydat zpátky do práce.

Zážitek od Lubjanky na mě ale zapůsobil mimořádně silně. Stejně jako při dávné četbě Solženicyna mnou opět prostoupila stěží představitelná nelidskost diktatury a hrůzy, kterými musely projít miliony nevinných.

Absurditu nenávisti a kolektivní viny jsem pocítil během své poslední cesty do Ruska pocítil ještě i jinak, zcela v dnešním kontextu. Když jsem na Facebook dal první fotku po příjezdu do Moskvy, okomentoval mi ji jeden ukrajinský ekologický aktivista slovy: „Tak teda na shledanou, ty ruská svině.“

Od téhle sociální sítě si snažím udržovat odstup, ostatně to, že přátele spíš rozděluje, než vytváří, je známo už delší dobu. Navíc to bylo pozdě v noci, kdy míváme posunutou soudnost, takže jsem to jen smazal a dotyčnému odpustil.