Zhoršující se situace ve světě vede k úvahám o návratu studené války. Rozhodující roli v těchto představách má často vztah k Rusku. Tato velmoc bývá někdy dost jednostranně označována za hlavní hrozbu stability a demokracie. Není však strašení Ruskem do značné míry zbavování se odpovědnosti za stav světa? Globální bezpečnostní architektura bohužel neexistuje, efektivní odpovědí ovšem těžko může být eskalace konfliktu provázená novými závody ve zbrojení.

Studenou válkou byl kdysi nazýván stav bipolárně rozděleného světa, kdy mezi sebou Západ a poválečný sovětský blok udržovaly vzájemnou konfrontaci na úrovni, která nepřekračovala hranici dalšího světového válečného konfliktu. S ohledem na riziko sebezničení lidstva se studená válka proměňovala od fáze strategického zadržování a zatlačování do fáze uvolňování a hledání rovnováhy v rámci mírové koexistence (politiky détante).

I když se Západ po roce 1989 prohlásil za vítěze v této studené válce, výsledkem nebyl svět unipolární, ale multipolární. Strategické soupeření jednotlivých světových mocenských center je objektivní věc. Ale dosažení strategické rovnováhy sil a zájmů za této situace je věc ještě složitější, než tomu bylo v časech soupeření pouhých dvou supervelmocí. Nemluvě o otázkách nezbytné spolupráce v boji s mezinárodním terorismem. Přitom jistě platí, že raději svět koexistence než konfrontace.

Za této situace je více než žádoucí oddělit skutečné hrozby od hysterické propagandy. Prudká eskalace vztahů Západu s Ruskem může být větší hrozbou než rigidní vnitřní poměry v Rusku a jeho ožívající geopolitické ambice. Sázka na to, že budování vojenské síly Ruska je v protikladu s modernizací jeho ekonomiky, je obrovsky riskantní. To, že Rusko umí s velmocenským cynismem sáhnout i k prostředkům posilování vlivu z tak zvané šedé zóny, z něj ještě nedělá hlavní říši Zla.

Naše vztahy k Rusku v minulém století vedou k tomu, že vnímání ruské reality je u nás pod obrovskou emotivní zátěží. V naší čerstvé historické zkušenosti se potkávají tanky osvoboditelů z roku 1945 s tanky okupantů z roku 1968. Nedobrý dojem vyvolává, že spojencem nacionálních hlasů v Rusku jsou krajně konzervativní a xenofóbní síly v zahraničí. Přesto či právě proto si Rusko zaslouží méně zkreslující zaujatosti a respekt k jeho suverenitě a k právu na vlastní cestu.

Nejsme odsouzeni jen ke krajním polohám vzájemného dialogu, buď k vojenskému zastrašování anebo k ustrašenému appeasementu. Česká oficiální pozice k Rusku je v tomto ohledu značně nejistá, předmětem vnitřních sporů a v určitých chvílích poplatná až slepé loajalitě k spojeneckým závazkům. Ohled na smluvní spojence je samozřejmý, koncepčnější přístup České republiky by však vyžadoval jak jasně definovaný národní zájem, tak strategicky určený geopolitický kontext.

Před lety otevřel náměstek ministra zahraničí Drulák debatu na tato koncepční témata, ovšem bez většího efektu. Jak budovat potřebné partnerské vztahy k zemi, která jako velmoc je stálým členem Rady bezpečnosti OSN a nachází se v nedalekém sousedství? Copak problémy s lidskými právy nemají i jiné země, běžně označované za demokratické? Rozdělení veřejné debaty na tábory rusofilů a rusofobů nepomohou překonat současnou labilní situaci.

BIS ve své veřejné zprávě obecně zmiňuje zvýšenou intenzitu operací Ruska na získání vlivu na našem území. Intenzita různých aktivit zřejmě opravdu roste, ale nepochybně to souvisí s eskalací vztahů. Diagnostikovat z ní pouze ruský expanzionismus je poněkud jednostranné. Rusko je citlivé na tlak zejména v tak zvaném postsovětském prostoru, srovnání jeho globální ambice — například ruské základny v středomořské oblasti — s chováním jiných velmocí ale ukazuje, že nezahálí ani druhá strana.

Souboj se často odehrává na poli propagandistické války, s aktivitami dezinformačního charakteru. V dnešní tak zvané postfaktické době se šíří ve veřejném prostoru mnohé nesmysly, některá média jsou na tom dokonce postavená. Výčet různých obskurních a konspiračních webů by mohl být široký, trolling na sociálních sítítch mívá někdy až systematický charakter. Svoboda slova se ale vztahuje i na nesmysly a hybridní války se nedají vyhrát cenzorsky.

Potřebná je tu odpovědnost politiků a péče o mediální vzdělání, o roli seriozních médií, zejména těch veřejnoprávních. Represivní zásah lze vést jenom vůči šíření informací za hranicí zákona, tedy například nabádajících k trestné činnosti, šířících explicitní nenávist vůči jiným a podobně. Otázky kybernetické bezpečnosti mohou samozřejmě dosáhnout krajních podob (viz případy Assange, Nikulina aj.), přes jejich diplomatickou citlivost je ale třeba je řešit na základě řádného vyšetřování a důkazů. Diplomatické války mohou přerůst do chronického konfliktu, z kterého se pak těžko couvá.

Na Rusko se především nelze dívat ahistoricky. Marx svého času oprávněně kritizoval reakční charakter carismu. U nás v tomto směru existuje havlíčkovská tradice polemiky s naivním panslavismem. Pokud si část levice neumí připustit, že Rusko není ani zemí socialistického experimentu, je tímto dozvukem věrnosti brežněvovským časům směšná. Stejně absurdní je ale snaha dnešní kapitalistické Rusko démonizovat, či dokonce přirovnávat putinismus k praktikám samoděržaví.

Pokud dnešní Rusko bojuje s klientelismem, řáděním kořistinických elit a vůdcovským kultem a současně s limity své ekonomické podrozvinutosti, modernizace této části světa může pomoci všem. S konceptem eurasijského kulturního okruhu nemusíme souhlasit, stejně jako s vizí spasitelské mise ruského národa. Ale mesiášský komplex lze číst i z představ o globální odpovědnosti Američanů. Nesouznít s ruskou propagandou neznamená přehlížet mediální manipulace druhé strany. Nejde prostě o to komu věřit, ale umět reálně posuzovat fakta.