Podle průzkumu z roku 2016 se naprostá většina Ukrajinců (65 procent) hlásí k různým formám pravoslavného křesťanství, dalších 17 procent k jiným formám křesťanství (především jde o řeckokatolickou tradici, která je například v Halíči dominantní) či obecně ke „křesťanství“ a jedno procento k islámu. 16 procent Ukrajinců se k žádnému náboženství nehlásí a zbývající procento se dělí mezi židy, hinduisty a ostatní.

Proporce se nicméně výrazně liší v jednotlivých regionech. Například na Krymu se v roce 2013 hlásilo k islámu 15 procent obyvatelstva (do průzkumu v roce 2016 nebyl Krym zahrnut), na Donbase pak v roce 2016 tvořili muslimové 6 procent obyvatelstva. Vedle tradičních náboženství ale především na východě Ukrajiny v posledních letech sílí rodnověří, tedy — velmi zjednodušeně — původní slovanské náboženství.

O čem se ale příliš často obzvlášť v českých médiích nepíše, je, že v nepřehledné změti vojenských a polovojenských jednotek zapojených do probíhajícího konfliktu na východě Ukrajiny existují i jednotky tvořené čistě vyznavači těchto náboženství, jejichž motivace a agenda je do značné míry náboženská či náboženskou vírou motivovaná. A to na obou stranách.

Doněck — nový Jeruzalém a pravoslavná reconquista

Pravoslavná církev není strukturovaná tak jako církev římskokatolická — jde o společenství místních autokefálních (nezávislých) církví. Na Ukrajině nyní působí tři hlavní pravoslavné církve, a to Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu (KP), Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu (MP) a Ukrajinská autokefální pravoslavná církev.

Momentálně nejsilnější je zřejmě první zmiňovaná, která vznikla odtržením od MP po osamostatnění Ukrajiny, v roce 1992. Mezi ní a MP panuje poměrně značné napětí, které se od ruské intervence na Krymu a východě Ukrajiny ještě stupňuje. Na konci roku 2013 navíc došlo k rozkolu i uvnitř MP, když část představitelů podporovala Euromaidan, zatímco druhá následně otevřeně podpořila ruskou intervenci na Donbasu.

Objevuje se řada zpráv o zapojení Ruské pravoslavné církve do ukrajinského konfliktu, a to skrze MP — v roce 2014 ve Slovjansku byla podle pracovníků místního muzea viděna skupina neznámých urostlých mužů, kterak vchází do kulturního centra vedeného ukrajinskou větví Ruské pravoslavné církve nacházejícího se vedle muzea, a druhý den ráno ze stejného centra vyrazila skupina po zuby ozbrojených mužů, která během několika následujících minut obsadila místní policejní stanici.

I podle redaktora lokálních novin, jejichž redakci pro-ruští rebelové během okupace zavřeli, místní pravoslavní kněží s rebely spolupracovali — často prý ozbrojencům žehnali a nechávali je skladovat munici na církevních pozemcích, jak uvádí The New York Times.

Začátkem roku 2014 byla také založena takzvaná Ruská pravoslavná armáda, jejíž příslušníci přísahali věrnost Igoru Vsevolodoviči Girkinovi, známému rovněž jako Igor Ivanonič Strelkov, který byl vojenským velitelem samozvané Doněcké lidové republiky a Novoruska a také důstojníkem ruské zpravodajské služby GRU. Zpočátku měla jen asi 100 mužů, ale jejich počet rychle vzrostl až na čtyři tisíce. BBC koncem roku 2014 přinesla rozhovor s jedním z příslušníků Ruské pravoslavné armády, který prohlásil: „Proč říkám, že Doněck je Jeruzalém? Protože to, co se tu děje, je svatá válka ruského lidu o jeho vlastní budoucnost, jeho vlastní ideály, jeho vlastní děti a jeho velikou zemi, která byla před 25 lety rozdělena na kousky.“

K podobným přirovnáním se uchyluje i ruský prezident Vladimir Putin, který například ve svém výročním poselství o stavu země v roce 2014 prohlásil, že Krym má pro Rusko „strategický význam jakožto duchovní zdroj vývoje rozmanitého, ale jednotného ruského národa a centralizovaného ruského státu. Bylo to na Krymu, ve starodávném městě Chersonésos či Korsuň, jak jej nazývali staří ruští kronikáři, kde byl veliký princ Vladimír pokřtěn, než přinesl křesťanství do Ruska,“ a „křesťanství bylo mocnou duchovní sjednocující silou, která pomohla přivést různé kmeny a kmenové svazy rozlehlého východoslovanského světa k vytvoření ruského národa a ruského státu.

Díky této duchovní jednotě naši předkové poprvé a navěky spatřili sebe jako jednotný národ. Díky tomu všemu můžeme říci, že Krym, starověká Korsuň či Chersonésos a Sevastopol, mají neocenitelný civilizační a duchovní význam pro Rusko, tak jako Chrámová hora v Jeruzalémě pro následovníky islámu či judaismu.“

Vladimír Putin ostatně využívá pravoslaví, respektive Ruskou pravoslavnou církev, velmi obratně jako jeden z pilířů své moci a popularity — jeho pevné pouto s Kirillem, patriarchou moskevským a celé Rusi (tak zní celý titul nejvyššího představitele Ruské pravoslavné církve), který mimochodem Putinovu éru označuje za „svatý zázrak“, se v zemi, kde se k pravoslaví hlásí až 78 procent obyvatel, vyplácí.

Ale zpět k Ruské pravoslavné armádě. Motiv svaté války je zřejmý i z praporu této jednotky — ten tvoří ruská trikolora, na ní se nachází meč a štít s jetelovým křížem a v levém horním rohu pak najdeme vyobrazení sv. Jiří bojujícího s drakem (podle legendy sv. Jiří zabil draka terorizujícího město, jehož obyvatelé byli nuceni drakovi obětovat své děti — jakmile jej zabil, obyvatelé konvertovali ke křesťanství), které najdeme mimo jiné i v ruském státním znaku.

Aktivity RPA však ne vždy působí právě „křesťansky“ — na začátku července 2014 například příslušníci Ruské pravoslavné armády unesli řeckokatolického kněze Tichona Kulbaku a dvanáct dní ho drželi v zajetí, podle jeho vlastních slov proto, že pomáhal organizovat ekumenická modlitební shromáždění v centru Doněcku. Únosci třikrát předstírali jeho popravu, když jej postavili čelem ke zdi a stříleli mu nad hlavu. Osmého dne jej prý muž s ruským přízvukem obvinil z katolictví a řekl mu, že v Novorusku není místo pro uniáty (katolíky), schizmatiky (pravoslavné Kyjevského patriarchátu) a sektáře (protestanty).