Report Neviditelné rány přináší komplexní vhled do krize duševního zdraví na Ukrajině, jak ji vnímají místní experti. Opírá se o jednadevadesát kvalitativních rozhovorů s psychology, psychiatry, dobrovolníky i příjemci pomoci a zasazuje je do kontextu dostupných dat a studií. Autoři kladou důraz na to, že válka má dlouhodobé psychické dopady nejen na vojáky a přímé oběti, ale i na odborníky v pomáhajících profesích a celou ukrajinskou společnost.

Jedním z klíčových poznatků je, že současná válka akcelerovala proces destigmatizace psychické péče. Zároveň však ukázala limity kapacit — jak systémových, tak lidských. Vysoká poptávka po psychologické podpoře kontrastuje s výrazným nedostatkem odborníků, zejména v přifrontových oblastech. Ukrajina se tak dostává do bodu, kdy bez koordinované mezinárodní pomoci hrozí nejen prohlubování individuálních traumat, ale i celospolečenské vyčerpání.

Report rovněž upozorňuje na to, že duševní zdraví se stává nejen humanitárním, ale i bezpečnostním tématem. Autoři otevřeně hovoří o tom, že schopnost společnosti čelit dlouhodobému konfliktu přímo souvisí s mírou psychické odolnosti.

Je možné spojovat narůstající krizi duševního zdraví na Ukrajině výhradně s ruskou invazí v roce 2022, nebo má hlubší kořeny?

Logicky jsou to všechny fyzické i psychické důsledky konfliktu, ale také dědictví postsovětského systému, který se Ukrajinci snaží reformovat. Vzhledem k válce však není dostatek zdrojů a kapacit. Psychiatrie je navíc stále hodně stigmatizovaná, přestože psychologie a psychoterapie už zdaleka tolik ne.

Chápu to správně, že právě válka ovlivnila tento posun ve vnímání psychologické pomoci?

Ano. Podobně jako covid částečně destigmatizoval téma duševního zdraví, válka přiměla lidi se o tato témata více zajímat, protože nemají na výběr. Vzhledem k brutalitě, s jakou Rusko válku vede — útoky na jakékoliv místo a kdykoliv, bez rozdílu cílů včetně dětí, seniorů či nemocných, kdy civilisty doslova nahánějí drony — je tlak a vnitřní mobilizace obrovská. Lidé na Ukrajině žijí s každodenní představou smrti sebe nebo svých blízkých. Vícekrát se mi stalo, že při rozhovorech v kavárnách byli respondenti na otázku, jak se vyrovnávají se smrtelností, vždy připraveni.

Takže jste vnímal, že Ukrajinci už o smrti intenzivně přemýšlejí, zatímco většina z nás se podobným úvahám spíš vyhýbá?

Určitě. Přemýšlejí o tom denně, všichni měli přesně spočítané, jak rychle mohou zemřít. Setkal jsem se s tím v Oděse, Charkově i Kyjevě. Často reagovali tak, že se podívali na hodinky a řekli: „Sedíme v kavárně, za patnáct minut sem může dopadnout raketa, za půl hodiny dron. V tomto časovém horizontu můžeme být oba mrtví.“ Musejí se s tímto pocitem naučit pracovat.

Změnila všudypřítomnost smrti i životní hodnoty lidí na Ukrajině?

Když přemýšlím o duševním zdraví, nevnímám to jen jako sérii diagnóz a intervencí od medikace přes terapii až po chození do přírody. Duševní zdraví vnímám především jako životní styl a hodnoty.

Ukrajina byla v postsovětském smyslu do jisté míry materialistická. Válka však zásadně proměnila vztah lidí k životu — jak vlastnímu, tak životu ostatních. Materialistické hodnoty musely ustoupit a jako nejcennější se ukázaly mezilidské vztahy. Mezinárodní výzkumy o štěstí, spokojenosti a zdraví (včetně délky života) potvrzují, že mezilidské vztahy jsou jedním z nejdůležitějších faktorů pro fyzické i psychické zdraví.

Jak konkrétní podmínky každodenního života ovlivňují psychiku Ukrajinců během války?

Významně záleží na konkrétní životní situaci: kde bydlíte, jaká je vaše rodinná situace, zda máte blízké na frontě. Dokonce i to, v jakém patře a jak blízko strategických objektů žijete, je zásadní. Znám také příběhy lidí, kteří se přestěhovali z Charkova do Kyjeva, aby byli v bezpečí, a nakonec byla celá rodina zabita. To je podstata psychologické války.

Na Ukrajině se člověk učí přijmout fakt, že nad životem nemá úplnou kontrolu. Je třeba se smířit s tím, že můžete kontrolovat jen část života a jinou část kontrolovat nelze.

Jak krize duševního zdraví ovlivňuje schopnost Ukrajiny vzdorovat ruské agresi nejen na frontě, ale i psychologicky?

Tělo a mysl vydrží hodně. Vojáci vzdorují už několik let. Psychologická válka se však snaží podlomit vůli. Proto je třeba udržet populaci psychicky i fyzicky zdravou — jinak hrozí zhroucení fronty i státu.

Lze být psychicky zdravý během války?

Myslím, že ano. Je ale potřeba silné zázemí, psychická odolnost, znalosti a schopnost najít rovnováhu.

Jakým způsobem řeší ukrajinská vláda dostupnost psychologické pomoci pro všechny, bez ohledu na jejich finanční nebo kulturní kapitál?

Lidé během války hledají různé způsoby, jak udržet kvalitu života a nezbláznit se. Ukrajinci instinktivně nebo s podporou okolí hledají copingové mechanismy — aktivity, které uvolňují napětí, úzkost a stres. Tráví čas s blízkými, sportují, snaží se udržet radost ze života a humor. Mnozí už také vyhledali psychologickou pomoc.

Vláda pracuje na tom, aby tuto pomoc zpřístupnila všem. Existují různé aplikace, například aplikace Baza pro vojáky, rozsáhlý vládní program „Ty jak“ — v češtině by se řeklo „Jak se máš“ — s centry ve více městech. O těchto tématech veřejně hovoří první dáma Olena Zelenská, vojáci vracející se z fronty, lidé se zkušeností psychických problémů a novináři. Existuje YouTube kanál Žluté tenisky, který se věnuje právě duševnímu zdraví. Toto téma tak prostupuje celou společností.

Ve výzkumu píšete, že na Ukrajině se snaží vytvářet bezpečné prostory. Co přesně to znamená?

Na Ukrajině není fyzicky bezpečno nikde. Proto se pracuje s konceptem prostorů, kde lidé mohou zažít alespoň psychické bezpečí. Například pro veterány není jednoduché vytvořit místo, kde by mohli otevřeně mluvit o svých problémech. Cítí stud nebo selhání a bojují s obrovským pocitem viny. Pocit viny má na Ukrajině většina lidí — porovnávají svá utrpení s jinými a neustále pochybují, zda dělají dost. Bezpečné prostory pomáhají právě těmto lidem otevřít se a přijmout pomoc.

Jak tyto bezpečné prostory vypadají?

Osobně jsem se zúčastnil programů pro psychology a psychiatry, které byly organizovány i pro novináře. Pro mnohé bylo zásadní, že po dvou a půl letech měli několik dní volna jen pro sebe. Bylo pro ně těžké opustit stav neustálé mobilizace. Psycholožka mi například vyprávěla, že po dvou letech měla výčitky svědomí, když si koupila nové šaty, místo aby poslala peníze na frontu. Ve třetím roce války bylo znát, že lidé začali více myslet na své psychické zdraví.

V reportu píšete, že na Ukrajině se uplatňují inovativní terapeutické metody. Jak to vypadá?

Velmi oceňuji například „mountain terapii", kdy psycholožky berou veterány na několik dní do hor, aby zde získali prostor postupně se stabilizovat a adaptovat na život mimo frontu. Člověk totiž obvykle nemůže jen tak přeskočit z prostředí zákopů do běžného městského života — vojáci často popisují tento přechod jako stav podobný psychóze. Hory nabízejí klid, kde mohou mlčet nebo mluvit, podle toho, co potřebují. Je to neinvazivní a přirozený způsob, jak tělo i mysl pomalu přesvědčit, že už nejsou ve válce.

Také jsem si všiml, že lidé na Ukrajině si nacházejí cestu k tanci. Chodí tančit jednou nebo dvakrát týdně — nezáleží na tom, zda jde o moderní tanec nebo lidové tance. Velmi mě zaujala techno scéna. Byl jsem na techno party v Kyjevě a vnímal ji jako pozitivní a bezpečný prostor, kde lidé chtěli zažít radost a oslavit, že přežili další den.

Jiná skupina zase pořádá party s temnou hudbou. Na těchto akcích může být kdokoli — vojáci, lidé z LGBT+ komunity, pozůstalí. Pro mnohé je to forma truchlení. Lidé potřebují prostor, kde mohou plakat, křičet, tancovat, ventilovat své emoce — a kde je za to nikdo nebude soudit.

Ukrajina není jen symbolem utrpení, ale také obrovskou inspirací. Ukazuje, co všechno je možné dělat a jak se lidé dokážou vyrovnávat s věcmi, které nejsou omezeny jen na Ukrajinu — ale týkají se nás všech.

FATIMA RAHIMI