Když František Halas na podzim 1938 ve své teskné pomnichovské básni Zpěv úzkosti obvinil milovanou Francii a hrdý Albion z rozhoupání zvonu zrady, prorokoval, že se válce stejně nevyhnou. Ani on si však zřejmě nebyl schopen představit hrůzy, které Evropu čekaly v následujících letech. Dnes, když nad starým kontinentem začíná zvon zrady znít znovu, jsme už poučeni. A měli bychom podle toho jednat.

Když Neville Chamberlain 30. září 1938 zamával u letadla několika listy smlouvy s Adolfem Hitlerem, zvěstoval svému národu mír pro jejich dobu. Mír, který byl vykoupen zradou svobodného Československa. Winston Churchill tehdy poznamenal, že britská vláda volila mezi válkou a hanbou, vybrala si hanbu a nakonec bude mít válku. Je to šestaosmdesát let a zdá se, že Evropa a svět s ní se nachází opět ve stejné situaci.

Na konci roku 2021, když už se pomalu schylovalo k válce, jsem na zpravodajském portálu iDnes napsal, že Rusko má k útoku na Ukrajinu řadu dobrých politických, vojenských a ekonomických důvodů. Ani já, ani žádný z mých kolegů, kdo jsme znali žalostný stav ruské armády, jsme však nepředpokládali, že Vladimir Putin bude tak naivní nebo neinformovaný, že zaútočí na druhou největší armádu Evropy s bandou neschopných pupkatých generálů, vedoucích do boje nevycvičené, špatně vyzbrojené a k smrti vystrašené osmnáctileté „záklaďáky“.

Prvotní cíl byl stejný jako v Československu v roce 1968 a v Afghánistánu v roce 1979: obsadit letiště u hlavního města, na něj přesunout výsadkáře i s technikou a s jejich pomocí zajmout nebo zabít legální vládu země. V případě Ukrajiny se jim však pražský ani kábulský scénář zopakovat nepodařilo. Ukrajinské jednotky letiště Hostomel rychle dobyly zpět a neumožnily ruským výsadkovým plukům přistát. Vláda se tak udržela i s prezidentem, ze kterého se doslova přes noc stal hrdina.

Tři roky krutostí

Jsou to už tři roky a všichni, kdo se válkou na Ukrajině zabývají, už poněkud otupěli. Přitom se na ukrajinských bojištích prokazatelně stala ze strany ruských vojsk obrovská zvěrstva. Hromadné popravy, vraždění civilistů včetně dětí a těhotných žen, vypalování celých vesnic. Jakkoli je ruská armáda jen stínem té sovětské, je stále schopná páchat zlo v masovém, doslova průmyslovém měřítku.

Mariupol, Buča, Izjum, Cherson, Irpiň jsou nové Lidice, Ležáky, nová Guernica, Malmedy nebo Oradour-sur-Glane. Všude tam umírali nevinní. Zatímco však druhá světová válka skončila naprostou porážkou všech zemí, které se na Hitlerově válečném šílenství podílely, potoky krve, které v posledních třech letech do červena barvily Dněpr, jak to vypadá, zůstanou bez odplaty.

Donald Trump vyhrál volby ryze vnitropolitickými tématy, jak už tomu tak bývá — a nejen v Americe. V zahraniční politice nemá mnoho zkušeností, přesto má jako právoplatný představitel amerického národa právo být slyšet na mezinárodní scéně. Tím spíš, že Spojené státy hrály od konce studené války roli světového četníka, na což Evropa, unavená padesáti lety balancování na okraji propasti, ráda přistoupila. Svět dostal čas nadechnout se a naučit se opět žít v míru.

Rusko, které zbylo ze Sovětského svazu, prodělalo v devadesátých letech doslova šílenou ekonomickou přestavbu. A protože politiků, kteří masovou zlost umně překovávají ve vlastní prospěch, byl v Rusku vždycky dostatek, historicky nevyhnutelně se objevil jeden, který všechnu vinu svedl na Západ.

Evropa, která je sice velká a teoreticky silná, nedokázala proti Rusům na Ukrajině postavit nic lepšího než polovičaté sankce, politickou a zpravodajskou podporu Ukrajiny a nakonec dodávky zbraní. Je to opakování postoje Spojených států vůči hitlerovskému Německu v letech 1938 a 1939. Víme, kdo pošlapává mír, ale nechceme si pálit prsty. Například některé postoje německé vlády byly doslova ostudné, o kvazifašistických režimech, které dnes vládnou v Maďarsku, Itálii nebo na Slovensku, ani nemluvě.

Zač se bojovalo?

V tomto okamžiku přichází na scénu zmíněný prezident Trump. Právoplatně zvolený prezident velkého národa, ale také chaot, neználek a jájínek. Jaký je Trumpův program pro Ukrajinu? Před pár dny jej konečně nastínil hlavní americký vyjednavač:

1. Ukončení bojů
2. Uznání současných hranic
3. Mírové síly Evropské unie na pravém břehu Dněpru.

Zní to sice hezky a většina obyčejných Američanů, kterým je Ukrajina lhostejná zhruba stejně, jako Československo obyčejným Britům v roce 1938, to jistě přijme s nadšením. Ovšem tyto tři základní body se také dají přeložit takto:

• Rusko dostane od Američanů glejt na to, že si může nechat území, kterých se na úkor nezávislé Ukrajiny v letech 2014 a 2022 až 2025 zmocnilo vojensky.
• Nepočítá se s přijetím Ukrajiny do NATO.
• Počítá se s tím, že Ukrajina bude nadále dodržovat smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a nebude tedy sama takové zbraně vyvíjet.
• Žádné ruské reparace za mrtvé vojáky, civilisty a zničená města a vesnice.
• Technická podpora ze strany spojenců bude pokračovat pouze za předpokladu, že za ni Ukrajina zaplatí nerostnými surovinami, které by jinak mohla použít na poválečnou rekonstrukci.
• Nikdo Ukrajině nezaručí, že až Rusko přezbrojí, znovu na ni nezaútočí, protože vojenské jednotky spojenců budou mírové a nebudou spadat pod jurisdikci Washingtonské smlouvy, podle které útok na některou z nich by byl útokem na celé NATO.

Když jsou tedy nová pravidla prezidenta Trumpa takováto, Ukrajinci se jistě budou ptát nejen sami sebe, ale zejména vedení své země: Zač jsme tedy bojovali? Abychom útočníkovi předali všechna dobytá území? Proto zemřely desítky tisíc vojáků a civilistů? Kvůli tomu tři roky hořela ukrajinská města? Jsou to důležité otázky a někdo na ně bude muset odpovědět.

Co uděláme my?

I když se kvůli prezidentu Trumpovi Ukrajina dostane do mezinárodních kleští a Evropa má daleko k politickému sjednocení, které by z ní udělalo respektovanou velmoc, my Češi máme tu výhodu, že už jsme podobný scénář jednou prožili. Víme, jaké to je, odevzdat území nepříteli, který zabíjí naše lidi, a tvářit se u toho státnicky.

Proto je i na nás, malých národech, abychom — opuštěni zoufale do sebe zahleděnou trumpovskou Amerikou — uvnitř Evropy zvedli hlas a pokusili se starý kontinent politicky posunout od Chamberlaina k Churchillovi. Zdá se, že země jako Estonsko, Polsko nebo Finsko na tyto hlasy slyší. Pokud umíme v rámci Evropské unie vybudovat koalice, které zamezí investicím do elektromobility, jistě zvládneme vytvořit i koalice, které Ukrajinu nenechají padnout.

František Halas před šestaosmdesáti lety ukázal ve svých básních prstem na Anglii a Francii. My, se všemi hlasovacími právy unijních členů, jsme nyní paradoxně v pozici tehdejší Francie a Anglie. A můžeme jít s Trumpem a zvolit si stejně jako Chamberlain hanbu, nebo být silní a spolu s dalšími ochotnými pohrozit Rusům válkou jako Churchill Hitlerovi.

Máme šanci vlastníma rukama zastavit zvon zrady, jehož dunění se opět ozývá nad Evropou. A třeba se tak jednou provždy vyrovnat se stigmatem Mnichova.