V minulých dvou týdnech pravděpodobně nebylo v Evropě a po celém světě výraznějšího tématu než vztah Donalda Trumpa k Ukrajině a budoucnost míru na východě Evropy. Kolem otázky se točily nejen debaty vycházejí z nedávného setkání lídrů na Mnichovské bezpečnostní konferenci, ale také následná krizová setkání hlav evropských států v Paříži i vyjednávání mezi americkou a ruskou delegací v Rijádu v Saúdské Arábii.

Všechna vyjednávání, diskuse a koordinace mezi USA, Ruskem, EU i Ukrajinou měla jedno společné — novou intenzitu a také prvek silné nepředvídatelnosti, spojený s osobou Donalda Trumpa coby hlavní hybné síly kolem dění na Ukrajině.

Téma Ukrajiny a zařízení dealu, tedy dohody kolem mírového uspořádání, si Trump přinesl do úřadu již z doby prezidentské kampaně, během které opakovaně sliboval, že ukončí konflikt ještě před svou inaugurací, a to do čtyřiadvaceti hodin. Při střetu s realitou a ruským brutálním chováním nejen vůči Ukrajině, ale také dalším svým partnerům začala americká hlava státu mluvit o několika měsících.

Vztahy s Ruskem, Ukrajinou a jejich konfliktem se Trump zabýval už za minulého mandátu a jeho osoba byla už tehdy spojena s podezřením, že udržuje vůči Rusku sympatie, ba možná dokonce s Kremlem nějakým způsobem spolupracuje. Vcelku se tyto spekulace před rokem 2020 nepotvrdily. Trumpovy vztahy s oběma lídry, tedy jak prezidentem Volodymyrem Zelenským, tak ruským diktátorem Vladimirem Putinem, byly však proměnlivé a z evropského pohledu s mnoha problémy.

Neutrálně řečeno se Trump dnes drží hlubokého přesvědčení, že o ruskou válku na Ukrajině se má starat primárně Evropa, protože Ukrajinu od USA odděluje „jeden skvělý oceán“. Celkově prosazuje minimalizaci amerického zapojení, a dokonce požaduje odškodnění za dosavadní americkou vojenskou pomoc a finanční podporu. Právě v této logice lze vnímat postoj, že Ukrajina USA něco dluží.

Na druhou stranu nelze odestát, že americký prezident dnes žádá až vydíracím způsobem splátky ve formě surovin po zemi, která byla sama napadena svým sousedem a která se musí stále bránit. Podle některých srovnání jsou podmínky, za kterých by se americké společnosti podílely na těžbě ukrajinských nerostů, horší, že byly reparace, které mělo státům Dohody poskytnout poražené Německo po roce 1918.

Zvláštní mírová jednání

Trump již absolvoval svůj první prezidentský rozhovor s Putinem, a to 13. února, tedy před setkáním evropských a amerických představitelů v rámci Mnichovské bezpečnostní konference. K Ukrajině a Evropanům se americký prezident obrátil až poté a převážně prostřednictvím svých zástupců.

To samo o sobě oba poslední zmíněné aktéry značně znejistilo. Tento fakt ještě více prohloubilo vyjednáváním mezi Američany a Rusy v Saúdské Arábii, kde dále pokračoval trend normalizace vztahů mezi USA a Ruskem, ale také hledání příležitostí pro vzájemné sblížení. To primárně Ukrajinci, ale také Evropané po letech snah o izolaci Ruska a potrestání viníků páchajících zločiny vůči ukrajinské společnosti nesou značně nelibě.

USA přitom do těchto vyjednávání přináší logiku efektivního dialogu namísto inkluzivního přístupu vůči spojencům, což s sebou nutně nese poměrně výrazný prvek důvěry a potřeby koordinace, kterou Američané ne vždy zvládají, zejména v jejich vlastní komunikaci a prezentování postojů navenek.

Trump i další zástupci jeho administrativy přitom od počátku upřednostňují přímý dialog s Ruskem, které je bezpochyby nesložitějším aktérem na celé šachovnici tahů nutných k dosažení příměří a konce přímých bojů.

Vůči Ukrajině se Trumpova administrativa chová naopak odtažitě, neprojednává vždy své kroky a až zpětně koordinuje pozice, což vytváří pnutí na lince Kyjev — Washington D.C. Nedůvěra mezi oběma hlavami států vzplála zvláště po vyjednáváních v Rijádu, kam sami Ukrajinci nebyli přizváni.

Co čekat dále

Američané s největší pravděpodobností budou dále pokračovat ve výměnách s ruskou stranou a v prosazování svého původního plánu, tedy postupného dosažení příměří, realizace prezidentských voleb na Ukrajině a následného dojednání mírové smlouvy mezi oběma stranami konfliktu. Zásadní otázkou je garantování již prvotního stavu příměří, kde USA chtějí mít zastoupeny evropské země, což však Rusko rezolutně odmítá. Jazýčkem na vahách tedy zůstává postoj Kremlu, který může Trump jen složitě měnit například za pomoci sankcí proti energetice nebo podkopáním ruského ekonomického modelu, pokud k tomu bude dostatek vůle. V opačném případě půjde svým tlakem ještě více proti Ukrajině, což může způsobovat další konflikty, a to také mezi USA a EU.

Po posledních ostrých výměnách mezi Volodymyrem Zelenským a Donaldem Trumpem, vzájemně se zpochybňujících z hlediska dostupnosti informací, legitimity politického vedení či obviňování z rozpoutání války a servility vůči Rusku, začali do bilaterálních vztahů významně vstupovat Evropané, kteří se pokoušejí hrát výraznější roli také ve zprostředkování udržitelného míru.

Jestli se to podaří, je velkou otázkou, zejména pokud uvážíme, že Evropa v celém vláknu rozhovorů dnes jednoznačně hraje druhé housle, a to také vlastní vinou, když bezpečnost na evropském kontinentu dlouhodobě podceňovala a de facto outsourcovala Američanům.

Přijít tedy s kůží na trh, ale také začít masivně investovat do své vlastní bezpečnosti a ozbrojených sil bude v tuto chvíli tedy opravdu klíčové, přestože i kolem toho nepanuje mezi evropskými lídry jasná shoda. Jak na to ostatně poukázala jednání v Paříži, kam část evropských zemí — nutno podotknout z dobrých důvodů — nebyla vůbec přizvána, půdorys EU nebo NATO se kvůli principu prosazování všech otázek na základě jednomyslnosti ne vždy ukázal jako ten správný.

V každém případě bude naprosto klíčové, kdy a za jakých podmínek se Američané budou chtít do vyjednávání s Ruskem pustit opravdu naplno. Jak moc budou Kremlu v jejich vlastní hře, která sahá daleko za hranice Ukrajiny, ustupovat. Ale také jak výrazně bude vlastně zastoupen ukrajinský i evropský postoj k věci, který bude zásadně odlišný od toho ruského. Na základě názorů odborníků i aktérů z praxe budou přitom další dva měsíce naprosto zásadní.

Z evropského pohledu nás může do určité míry chlácholit, že i přes značně protichůdnou a často kontroverzní rétoriku si Američané velmi dobře uvědomují, že bez Evropanů a také souhlasu Ukrajinců toho s Ruskem a jeho válkou nezmůžou mnoho. A to nad rámec složitosti a neústupnosti samotné politiky Kremlu. Tento fakt představuje příležitost, kterou bychom v České republice a Evropě neměli propásnout. Snad takovou ukázkou evropského leadershipu bude pondělní cesta francouzského prezidenta Emmanuela Macrona do Washingtonu D. C.