V minulých dvou týdnech pravděpodobně nebylo v Evropě a po celém světě výraznějšího tématu než vztah Donalda Trumpa k Ukrajině a budoucnost míru na východě Evropy. Kolem otázky se točily nejen debaty vycházejí z nedávného setkání lídrů na Mnichovské bezpečnostní konferenci, ale také následná krizová setkání hlav evropských států v Paříži i vyjednávání mezi americkou a ruskou delegací v Rijádu v Saúdské Arábii.

Všechna vyjednávání, diskuse a koordinace mezi USA, Ruskem, EU i Ukrajinou měla jedno společné — novou intenzitu a také prvek silné nepředvídatelnosti, spojený s osobou Donalda Trumpa coby hlavní hybné síly kolem dění na Ukrajině.

Téma Ukrajiny a zařízení dealu, tedy dohody kolem mírového uspořádání, si Trump přinesl do úřadu již z doby prezidentské kampaně, během které opakovaně sliboval, že ukončí konflikt ještě před svou inaugurací, a to do čtyřiadvaceti hodin. Při střetu s realitou a ruským brutálním chováním nejen vůči Ukrajině, ale také dalším svým partnerům začala americká hlava státu mluvit o několika měsících.

Vztahy s Ruskem, Ukrajinou a jejich konfliktem se Trump zabýval už za minulého mandátu a jeho osoba byla už tehdy spojena s podezřením, že udržuje vůči Rusku sympatie, ba možná dokonce s Kremlem nějakým způsobem spolupracuje. Vcelku se tyto spekulace před rokem 2020 nepotvrdily. Trumpovy vztahy s oběma lídry, tedy jak prezidentem Volodymyrem Zelenským, tak ruským diktátorem Vladimirem Putinem, byly však proměnlivé a z evropského pohledu s mnoha problémy.

Neutrálně řečeno se Trump dnes drží hlubokého přesvědčení, že o ruskou válku na Ukrajině se má starat primárně Evropa, protože Ukrajinu od USA odděluje „jeden skvělý oceán“. Celkově prosazuje minimalizaci amerického zapojení, a dokonce požaduje odškodnění za dosavadní americkou vojenskou pomoc a finanční podporu. Právě v této logice lze vnímat postoj, že Ukrajina USA něco dluží.