Každému, kdo v pátek v podvečer sledoval přílet Donalda Trumpa a Vladimíra Putina na leteckou základnu v americkém Anchorage na Aljašce, muselo být jasné, že Rusům se iniciování setkání na nejvyšší úrovni vyplatilo.

Již samotné oficiální přijetí s červeným kobercem, „small talk“ na letecké runwayi, plno úsměvů i společný odjezd obou hlav států prezidentskou limuzínou dávaly tušit, že Američané chtěli Rusy přijmout velkolepě a s respektem. Přesně tak, jak o tom mluvil Trump před zahájením dvoustranného jednání.

Konečný výsledek No Deal, tedy „bez dohody“, přitom nikterak nepodkopal ruská očekávání a zájmy Kremlu, který se široce sledovanou schůzku s americkou delegací snažil uhrát bez negativních dopadů.

Ruská a americká očekávání

Vstupní pozice obou států před jednáním přitom ani zdaleka nebyly v souladu. Rusové nastolením agendy i složením delegace jednoznačně chtěli dát najevo, že Ukrajina má být pouze jedním z bodů jednání, které oni sami vnímají jako daleko širší, s potenciálem pro budoucí růst. Zapojení představitelů ruského režimu s ekonomickým zázemím, včetně ředitele Fondu přímých zahraničních investic Kirilla Dmitrijeva, mělo podtrhnout zájem o rozvoj ekonomických vztahů, zapojení amerických investic do lukrativních příležitostí v Arktidě i jinde.

Zároveň Kremlu šlo o otázku statusu a mezinárodního přijetí. Rusko bylo vyřazeno z uskupení ekonomicky nejmocnějších států světa G8 a jeho představitele začal stíhat za unášení ukrajinských dětí Mezinárodní soudní tribunál v Haagu — jehož USA ovšem nejsou součástí. Nyní ale Rusko dostalo novou šanci a možnost vymanit se z mezinárodní izolace. Ještě před několika měsíci totiž ruský diktátor Vladimir Putin raději necestoval na summit BRICS v Jihoafrické republice, kde by ho místní úřady musely zatknout a předat soudu.

A do třetice Rusové chtěli zapůsobit na Američany, aby zůstali do celého dialogu zapojeni, v ideálním případě pokračovali ve svém působení na Ukrajinu a přiměli ji ke konečnému míru za každou cenu. Třeba i za cenu dalších ukrajinských de facto okupovaných území, které by měla Ukrajina postoupit výměnou za ukončení expanzivních operací v několika úsecích fronty.

Naopak Američané a sám Donald Trump měli odlišná očekávání. Již před summitem v Anchorage se americký prezident vyjadřoval velmi kriticky vůči pokračování bojových operací a umírání lidí, dokonce v tomto smyslu hrozil novými sankcemi.

Američané se ale zavázali — také v rámci koordinačního setkání s evropskými spojenci a samotnými Ukrajinci — že nebudou namísto Ukrajiny nic dohadovat či nabízet výměny území a další kompromisy, jak o tom ještě pár dní před setkáním veřejně mluvil Trump. Nyní americký prezident naopak navrhoval příští společné setkání již v trilaterálním formátu s Ukrajinou.

Roli hrál zřejmě ještě osobní faktor. Již před setkáním na Aljašce se totiž začalo spekulovat, nakolik je jednání Donalda Trumpa motivováno snahou získat Nobelovy ceny míru, kterou by si podle svého předsvědčení za ukončení krveprolití na Ukrajině zasloužil.

Od jednání o příměří k debatám o „příležitostech“

Americký prezident sliboval, že při jednání s Rusy bude především naslouchat, a zejména těsně před setkáním výrazně mírnil velká očekávání. Od počátku byl totiž vystaven velkému tlaku, co všechno má zařídit, přestože jeho možnosti byly — vzhledem k ruské neústupnosti — minimální.

Jednání mezi Američany a Rusy nakonec netrvalo šest či sedm hodin, jak předpokládal ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov, ale „pouhé“ tři hodiny. Přitom americký prezident Donald Trump zmiňoval, že pokud schůzka nepůjde dobře, pozná to do dvou minut a po dalších třech ji možná ukončí.

Obě strany ale zřejmě nabídly dostatek témat k diskusi, ale pravděpodobně se také Rusům úplně nepodařilo agendu unést směrem k bilaterálním tématům a „příležitostem“, tedy investicím a konkrétním projektům spolupráce.

Z finálního vystoupení obou prezidentů však bylo jasné, že na bilaterální otázky a rozvoj vztahů přece jen došlo, avšak bez toho, aby se — alespoň prozatím — rušily vzájemné sankce a rozmrazily kanály spolupráce.