Summit NATO: politický tanec v tekutém trumpovském písku
Jiří PeheSummit NATO v Haagu přinesl závazek členských států zvýšit obranné výdaje na 5 % HDP a posílit evropskou část aliance. Přetrvávají však pochybnosti kvůli Trumpovu nevyzpytatelnému postoji a absenci zmínky o Ukrajině v závěrečném prohlášení.
Jednodenní summit Severoatlantické aliance, který se konal v nizozemském Haagu, byl v mnoha ohledech úspěšný, pokud jde o přijatá rozhodnutí. K těm patří zejména závazek jednotlivých členských zemí navýšit postupně v příštích deseti letech výdaje na obranu na pět procent hrubého domácího produktu a plán na posílení evropské dimenze NATO.
Summit může být vykreslován jako úspěšný i proto, že přinejmenším na verbální úrovni pozorujeme smíření amerického prezidenta Donalda Trumpa s NATO. Jak známo Trump byl k NATO v minulosti kritický. Podle svých bývalých poradců dokonce uvažoval během svého prvního mandátu o tom, že by Spojené státy NATO opustily.
Trump se na summitu také snažil rozptýlit pochybnosti, které v minulosti vytvářel, zda by USA dodržely závazek z článku pět Severoatlantické smlouvy a při útoku na členskou zemi jí poskytly pomoc. Ještě nedávno současný americký prezident prohlašoval, že v případě zemí, které neplní svoje závazky v podobě dohodnutých výdajů na obranu, by taková pomoc nebyla ze strany USA automatická.
To vše se zdá být minulostí, protože závazek všech zemí vydávat do deseti let na obranu pět procent HDP znamená, že Trump by těžko mohl odmítnout pomoc členské zemi NATO s odvoláním na nesplnění aliančních závazků.
Kaňkou na závěrečném komuniké, které jako celek představuje krok vpřed, je absence jakékoliv zmínky o Ukrajině. Přestože je Rusko označeno za bezpečnostní hrozbu, tato hrozba má konkrétní podobu právě kvůli ruskému útoku na Ukrajinu.
Pohovořme si při dané příležitosti poněkud podrobněji o proslulém článku 5 ustavující smlouvy společenství NATO. Po dlouhou éru platila obranná funkce NATO jako nerozborná a nezpochybnitelná; a to natolik že si s nejasným, a fakticky k žádnému reálnému počinu nezavazujícím zněním článku 5 nikdo nelámal hlavu. Nebylo to ani zapotřebí; bylo fakticky naprosto samozřejmé že se jedná o obranné společenství západního světa vůči hrozbě totalitních, jakožto "komunistické" se definujících bloků, především Sovětského svazu s jeho satelity. Jinak řečeno: všechny členské státy NATO měly vlastní, vitální zájem na tom nepřipustit žádnou další expanzi sovětského bloku, a platilo jako nepochybná jistota, že v případě napadení nějakého členského státu mu všichni ostatní přijdou na pomoc. A to sice i ryze vojenským činem.
Ovšem - s básníkem řečeno - "čas oponou trhnul"; z postsovětského Ruska sice stále ještě plyne akutní imperialistické nebezpečí, nicméně nejedná se už o střet ideologií. Geopolitický význam ruských vojenských aktivit není tedy natolik globální, jako v éře studené války. Zpříma řečeno: touto současnou ruskou rozpínavostí jsou jeho sousedé ohroženi mnohem akutněji, nežli země vzdálené, jmenovitě USA.
A nyní se začíná projevovat klíčový fenomén, který byl oním "totálním" globálním ideovým střetem druhé poloviny minulého století překryt: že i takzvané "demokratické" státy jsou motivovány především svými vlastními, namnoze egoistickými zájmy. Někdejší ideové souručenství států NATO se až s dechberoucí rychlostí začalo rozpadat.
Ve skutečnosti tento proces není nikterak překvapivý. Je nutno znovu a znovu připomínat, že státy v NATO spojené jsou sice - více či méně - demokratické; ale že jejich reálným životním fundamentem stále zůstává docela obyčejný kapitalismus. Tedy ten kapitalismus, který sám je postaven nikoli na vzájemné solidaritě a pospolitosti, nýbrž výhradně na sledování vlastního, tedy přinejmenším latentně egoistického zájmu.
Je to tedy právě tento reálný kapitalismus, který primárně formuje jednání a myšlení jak jeho obyvatel, tak ovšem i jeho politiků. - A ostatně i ona zmíněná "demokracie" nakonec není nic jiného nežli pouze relativně regulovanou platformou pro prosazování právě těchto partikulárních, egoistických zájmů.
Nepodivujme se tedy přespříliš nad současným rozpadem někdejší vnitřní soudržnosti NATO. A nečiňme tu chybu, že bychom tento rozpad soudržnosti dávali za vinu jenom a pouze jistému dominantnímu americkému politikovi. Ten jenom - jakožto sám aktivní velkokapitalista - dříve a nestoudněji nežli ostatní pochopil danou realitu, že ve světové politice i nadále platí jenom vlastní zájmy, nic jiného.
Abychom mohli mít k dispozici státy které se k sobě navzájem chovají skutečně odpovědně a solidárně, k tomu bychom napřed museli vybudovat zcela jiný svět, postavit ho na zcela jinou materiální existenční základnu, nežli jakou vytváří onen zmíněný, inherentně egoistický kapitalismus.