Pohovořme si při dané příležitosti poněkud podrobněji o proslulém článku 5 ustavující smlouvy společenství NATO. Po dlouhou éru platila obranná funkce NATO jako nerozborná a nezpochybnitelná; a to natolik že si s nejasným, a fakticky k žádnému reálnému počinu nezavazujícím zněním článku 5 nikdo nelámal hlavu. Nebylo to ani zapotřebí; bylo fakticky naprosto samozřejmé že se jedná o obranné společenství západního světa vůči hrozbě totalitních, jakožto "komunistické" se definujících bloků, především Sovětského svazu s jeho satelity. Jinak řečeno: všechny členské státy NATO měly vlastní, vitální zájem na tom nepřipustit žádnou další expanzi sovětského bloku, a platilo jako nepochybná jistota, že v případě napadení nějakého členského státu mu všichni ostatní přijdou na pomoc. A to sice i ryze vojenským činem.

Ovšem - s básníkem řečeno - "čas oponou trhnul"; z postsovětského Ruska sice stále ještě plyne akutní imperialistické nebezpečí, nicméně nejedná se už o střet ideologií. Geopolitický význam ruských vojenských aktivit není tedy natolik globální, jako v éře studené války. Zpříma řečeno: touto současnou ruskou rozpínavostí jsou jeho sousedé ohroženi mnohem akutněji, nežli země vzdálené, jmenovitě USA.

A nyní se začíná projevovat klíčový fenomén, který byl oním "totálním" globálním ideovým střetem druhé poloviny minulého století překryt: že i takzvané "demokratické" státy jsou motivovány především svými vlastními, namnoze egoistickými zájmy. Někdejší ideové souručenství států NATO se až s dechberoucí rychlostí začalo rozpadat.

Ve skutečnosti tento proces není nikterak překvapivý. Je nutno znovu a znovu připomínat, že státy v NATO spojené jsou sice - více či méně - demokratické; ale že jejich reálným životním fundamentem stále zůstává docela obyčejný kapitalismus. Tedy ten kapitalismus, který sám je postaven nikoli na vzájemné solidaritě a pospolitosti, nýbrž výhradně na sledování vlastního, tedy přinejmenším latentně egoistického zájmu.

Je to tedy právě tento reálný kapitalismus, který primárně formuje jednání a myšlení jak jeho obyvatel, tak ovšem i jeho politiků. - A ostatně i ona zmíněná "demokracie" nakonec není nic jiného nežli pouze relativně regulovanou platformou pro prosazování právě těchto partikulárních, egoistických zájmů.

Nepodivujme se tedy přespříliš nad současným rozpadem někdejší vnitřní soudržnosti NATO. A nečiňme tu chybu, že bychom tento rozpad soudržnosti dávali za vinu jenom a pouze jistému dominantnímu americkému politikovi. Ten jenom - jakožto sám aktivní velkokapitalista - dříve a nestoudněji nežli ostatní pochopil danou realitu, že ve světové politice i nadále platí jenom vlastní zájmy, nic jiného.

Abychom mohli mít k dispozici státy které se k sobě navzájem chovají skutečně odpovědně a solidárně, k tomu bychom napřed museli vybudovat zcela jiný svět, postavit ho na zcela jinou materiální existenční základnu, nežli jakou vytváří onen zmíněný, inherentně egoistický kapitalismus.