Jednodenní summit Severoatlantické aliance, který se konal v nizozemském Haagu, byl v mnoha ohledech úspěšný, pokud jde o přijatá rozhodnutí. K těm patří zejména závazek jednotlivých členských zemí navýšit postupně v příštích deseti letech výdaje na obranu na pět procent hrubého domácího produktu a plán na posílení evropské dimenze NATO.

Summit může být vykreslován jako úspěšný i proto, že přinejmenším na verbální úrovni pozorujeme smíření amerického prezidenta Donalda Trumpa s NATO. Jak známo Trump byl k NATO v minulosti kritický. Podle svých bývalých poradců dokonce uvažoval během svého prvního mandátu o tom, že by Spojené státy NATO opustily.

Trump se na summitu také snažil rozptýlit pochybnosti, které v minulosti vytvářel, zda by USA dodržely závazek z článku pět Severoatlantické smlouvy a při útoku na členskou zemi jí poskytly pomoc. Ještě nedávno současný americký prezident prohlašoval, že v případě zemí, které neplní svoje závazky v podobě dohodnutých výdajů na obranu, by taková pomoc nebyla ze strany USA automatická.

To vše se zdá být minulostí, protože závazek všech zemí vydávat do deseti let na obranu pět procent HDP znamená, že Trump by těžko mohl odmítnout pomoc členské zemi NATO s odvoláním na nesplnění aliančních závazků.

Kaňkou na závěrečném komuniké, které jako celek představuje krok vpřed, je absence jakékoliv zmínky o Ukrajině. Přestože je Rusko označeno za bezpečnostní hrozbu, tato hrozba má konkrétní podobu právě kvůli ruskému útoku na Ukrajinu.

Jinými slovy: řada kroků, které dnes působí jako pozitivní posun, by vůbec nenastala, kdyby se členské státy NATO v minulosti jednoznačně nepostavily za Ukrajinu a neposkytly jí podporu.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský sice do Haagu přijel, nebyl ale oficiálním účastníkem summitu. Jeho téměř hodinové setkání s Trumpem je samozřejmě důležité, ale odehrálo se na okraji summitu jen ve dvou. Nevíme tedy, zda se oba státníci dohodli na něčem konkrétním.

Jisté je, že Trumpa toto setkání se Zelenským k ničemu nezavazuje, a pokud Zelenskému něco slíbil, klidně to, podobně jako v minulosti, může opět porušit. S tím, že si Zelenský jeho slova špatně vyložil.

Pozitivnějším signálem je Trumpova odpověď ukrajinské novinářce na tiskové konferenci, kde veřejně řekl, že by USA mohly na Ukrajinu poslat systémy protivzdušné obrany Patriot.

Tekutý písek jménem Trump

Vše pozitivní, co může být o summitu NATO řečeno, je bohužel relativizováno skutečnosí, že v čele nejmocnější země aliance stojí právě Trump. Tedy nevyzpytatelný narcistní jedinec, který je znám tím, že jeho náhlá rozhodnutí nemusejí mít žádnou váhu, protože je neustále mění.

Už samotná organizace summitu se musela přizpůsobit Trumpovi. Média před jeho začátkem spekulovala, do jaké míry generální tajemník NATO Mark Rutte přizpůsobil jeho formát — trval méně než den — tomu, že Trump obtížně udrží pozornost po delší dobu.

Na Donalda Trumpa se na summitu soustředilo mnoho pozornosti. Premiéři a prezidenti ostatních zemí stáli v pomyslné frontě, aby s ním mohli prohodit několik vět, ač všichni věděli, že si je Trump pravděpodobně nebude pamatovat. Velká pozornost byla věnována tomu, aby Trump pociťoval svoji důležitost a aby ho někdo zbytečně nerozčílil.

Zkušení matadoři na poli zahraniční politiky budou argumentovat, že pokud bylo poněkud nedůstojné podlézání Trumpovi cenou za to, že NATO přežije, výsledkem je, že se aliance dokonce po letech stagnace posune kupředu. A tuto cenu proto stálo za to zaplatit. Ti, kdo však stále vnímají NATO především jako spolek demokratických zemí sdílejících společné hodnoty, mohou mít s Trumpovým výsadním postavením mezi spojenci vážný problém.

Kdyby ono ponížené, téměř nezápadní uznávání majestátu amerického prezidenta bylo vykoupeno jasným a neměnným závazkem USA podílet se na společné obraně — závazkem, na který by se dalo stoprocentně spolehnout — snad by bylo možné považovat tanečky kolem Trumpova ega za přijatelnou daň. Jenže v jeho případě slovo „závazek“ nemá žádnou váhu.

Trumpovu ujišťování, že na alianci změnil názor, a že Spojené státy jsou připraveny respektovat článek pět, bohužel nelze příliš věřit. Jak by se zachoval ve skutečnosti, by se nejspíš ukázalo až v případě ruského útoku na některou ze zemí východního křídla NATO. Mezi experty a politiky, kteří dnes summit NATO oslavují i kvůli údajné změně Trumpova postoje, by se přitom asi nenašlo mnoho těch, kdo by byli ochotni vsadit větší částku na to, že by USA pod jeho vedením skutečně napadené zemi přišly na pomoc.

Opravdovým úspěchem summitu tak zůstává jen rozhodnutí navýšit výdaje na zbrojení. Většina evropských zemí by tento krok ve světle ruské hrozby učinila tak jako tak, jeho přijetí však jednotlivým vládám významně pomůže — zejména ve vnitropolitických debatách v zemích, kde mohou stávající proevropské kabinety brzy nahradit populisté. K těm patří i Česká republika.

Důležitý je i záměr posílit evropskou dimenzi NATO tak, aby Evropa nemusela spoléhat na USA ve věcech, které by měla dokázat vojensky řešit sama. Ve všem ostatním se ale nad aliancí budou dál vznášet pochybnosti přinejmenším do doby, dokud v čele Spojených států bude Trump či jiný izolacionistický politik z prostředí Trumpova hnutí MAGA.

Kromě soukromého setkání se Zelenským a poněkud vágní zmínce o Rusku jako bezpečnostní hrozbě v závěrečném komuniké Trump také nijak nerozptýlil pochybnosti o svém vztahu k Rusku. Nevíme tedy, zda leccos z toho, co na summitu deklaroval, nezačne relativizovat už po prvním telefonátu s Putinem.