Vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách ve Spojených státech vítali jeho příznivci v USA i Evropě takřka jako revoluci. Trump prý konečně zatočí s americkým politickým establishmentem, jehož dekadentním symbolem se stala v posledních čtyřech letech „levicová“ administrativa demokrata Joea Bidena.

Jeho nástup do prezidentského úřadu také prý konečně dostane do defenzivy údajně zhoubné ideologie a s nimi spojená hnutí, jako je „woke“. Dojde ke značnému útlumu údajně kontraproduktivní politické korektnosti či přemrštěného zdůrazňování témat, jako jsou diverzita a inkluze. Amerika, a spolu s ní západní svět, se vrátí k „normálnosti“.

Trumpova vláda bude prý více naslouchat „obyčejným“ Američanům než liberálním elitám, jejichž mluvčím se stala Demokratická strana. Bude klást důraz na konzervativní hodnoty.

Trumpova hospodářská politika bude místo „socialistického“ přerozdělování s pomocí nadměrného zdaňování bohatých a vyšších středních tříd ukázkou toho, jak snižování daňové zátěže a další úlevy pro nejbohatší a velké korporace rozhýbou americkou ekonomiku, z čehož budou profitovat i americké střední třídy a chudí Američané. Uvalení cel na zboží z Číny a Evropy pak prý oživí americkou průmyslovou produkci.

Amerika se má stát „znovu velkou“ i s pomocí deportací miliónů nelegálních migrantů. V zahraniční politice bude tvrdě hájit vlastní zájmy, zejména s pomocí nesmlouvavé bilaterální politiky na úkor „rozměklého“ multilateralismu.

Trump prý využije vojenské a ekonomické převahy USA nad zbytkem světa k ukončení válečných konfliktů, a to i tak, že prostě vnutí válčícím stranám podmínky smíru, které pro ně mohou být nevýhodné. K tomu ale prý ani nemusí dojít, protože Trump je coby úspěšný podnikatel politikem „transakčním“ a dokáže se zkrátka domluvit.

Vítězství jako amnézie

Ty, kdo věří, že Trumpova druhá administrativa přinese pozitivní impulsy jak do americké domácí, tak zahraniční politiky, lze rozdělit — i u nás — do dvou skupin. Jednu tvoří dlouhodobí příznivci Trumpa, kteří v něm vidí téměř spasitele, který má zvrátit zhoubné trendy spojené s globalizací, migrací a kulturně-politickou emancipací menšin. A který má také vrátit Ameriku do „zlatých časů“, tedy v podstatě do dob, kdy americkou společnost ovládali bílí protestanští muži.

Obecně lze říct, že mentalita mnohých těchto skalních příznivců Trumpa je v podstatě autoritářská. Jsou na kordy s liberální demokracií, kterou považují za prohnilý systém. Ten je prý třeba rozbít, anebo ho alespoň změnit tak, aby jednou provždy znemožnil růst progresivistických tendencí. Není náhoda, že mnoho z těchto lidí propadlo konspiračnímu vidění světa.

Druhou skupinu tvoří údajní „realisté“, kteří Trumpovi možná tolik nefandili, ale nyní, když vyhrál, začínají prý vidět, že jelikož Američané Trumpa zvolili, je třeba ho brát vážně. Něco na jeho politických vizích a názorech asi přece jen je! Nejenže je s ním třeba spolupracovat, ale je také třeba brát vážně jeho agendu.

Během velmi krátké doby, která uplynula od Trumpa vítězství, došlo v mysli a postojích mnoha lidí k „podvolení“. Což je jev, který není v historii neznámý. Už několikrát jsme ho mohli vidět po nástupu režimů a vůdců, v jejichž vítězství málokdo věřil, když ale zvítězili, bylo s nimi nejen prý nutné realisticky vyjít, ale dokonce je pochopit. Vidíme to i v záplavě „realistických“ vyjádření řady českých politiků.

Smíření s Trumpem, či přímo podvolení se jeho agendě, je spojeno s jistým typem amnézie. Najednou jako by přestala existovat všechna obvinění, kvůli kterým Trump před volbami čelil vyšetřování a soudním řízením. Jelikož americký „lid“ demokraticky rozhodl, že Trump má vést další čtyři roky nejmocnější zemi světa, je třeba dát jeho konflikty se zákonem a dobrými mravy do závorky.

Včetně skutečnosti, že odmítl uznat výsledky minulých voleb a inicioval útok davu na Kapitol. Tedy že se fakticky už jednou pokusil o státní převrat.

Jde o nebezpečnou mentální přesmyčku. Podobným způsobem se v minulosti „zapomnělo“ na nejrůznější oplétačky se zákonem a problémy s dobrými mravy v případě různých diktátorů, když nabyli moci. Čehož mimochodem často dosáhli demokratickou cestou. Jejich problematická minulost byla později dokonce glorifikována jako odvážný „disent“ proti zatuchlým poměrům.

Dokonce i v případě tak obludných politických postav, jako byl Adolf Hitler nebo Josef Stalin se našla v demokratických zemích spousta „realistů“, kteří veřejnost přesvědčovali, že je třeba respektovat, že se tito totalitní vůdci těší podpoře svého lidu, a lze s nimi prý racionálně jednat. Dokonce ještě v září 1938 (už po nacistickém zabrání Rakouska) Neville Chamberlain přivezl z mnichovské konference po jednání s Hitlerem Britům „mír pro naše časy“.

Co Trump nedokáže

Trump se autoritářskými choutkami netají, a je tudíž dost naivní odmítat obvinění některých jeho bývalých spolupracovníků, že je v podstatě fašista, s tím, že jsou to zhrzení lidé, které Trump ze své administrativy vyhodil. Koneckonců už teď, ještě před svým opětovným nástupem do Bílého domu, Trump potvrzuje nominacemi odborně nepřipravených loajalistů do klíčových pozic ve své administrativě, že si připravuje půdu pro autokratickou vládu.

Zdali se mu podaří rozvrátit důmyslný systém rovnováhy výkonné, legislativní a soudní moci, a tím oslabit americkou demokracii, jak mnozí varují, není zatím ovšem jisté. Více budeme vědět už brzy, protože Trumpovy kontroverzní, ba skandální nominace do některých klíčových pozic bude projednávat Senát.

Republikáni v něm mají většinu, ale mezi senátory je zatím několik, kteří mají s některými Trumpovými skandály obtíženými loajalisty problémy. Pokud se nakonec většina republikánských senátorů podřídí Trumpově vůli a jeho nominace schválí, bude to znamenat, že přinejmenším až do voleb do obou komor Kongresu v roce 2026 nebude Trump čelit žádné významnější opozici, protože republikáni už kontrolují Sněmovnu reprezentantů. A v Nejvyšším soudu mají navíc převahu konzervativní soudci.

Zatímco na to, jak Trumpovo tažení za získáním co největší moci dopadne, si tedy budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Jak dopadnou jeho snahy o deportace miliónů ilegálních migrantů či jeho útoky na různé menšiny, lze však odhadnout už teď.

K realizaci masových deportací chce Trump vyhlásit výjimečný stav a nasadit armádu. Necháme-li stranou, že nasazení armády pro domácí účely je kromě její občasné pomoci při přírodních katastrofách zcela bezprecedentní, a docela jistě si tudíž bude žádat čistky řady vysokých armádních činitelů, kteří s tím nebudou souhlasit, je otázkou, jak účinné mohou snahy o masové deportace vůbec být.

Spojené státy, stejně jako Evropská unie, nemají s většinou zemí, kam by chtěla Trumpova administrativa migranty vracet, tzv. readmisní dohody. Ani americké úřady ani armáda je tak nemohou jednoduše nakládat do letadel, lodí a dalších dopravních prostředků s tím, že je odvezou zpět do zemí původu. Trump sice tvrdí, že k přijetí migrantů může země jejich původu donutit, to ale není zdaleka jisté.

Výsledkem tedy bude výstavba sítě „detenčních“ táborů, v nichž bude nutné zadržené ilegální migranty držet. Tedy v podstatě koncentračních táborů.

Problémy, které takový postup pro USA, už kvůli ohavné symbolice, může vytvořit, jsou nemalé. Nemluvě o tom, že některé státy americké unie ovládané demokraty budou snahám o zadržení a deportace migrantů aktivně čelit. Kalifornie už ostatně v tomto směru přijala příslušné zákony.

Na práci ilegálních migrantů závisejí celá odvětví americké ekonomiky — od zemědělství až po stavební průmysl. Nemálo ilegálních migrantů bychom nejspíš našli coby pomocníky i v domácnostech mnohých republikánů a podnikatelů podporujících Republikánskou stranu. Ekonomické škody způsobené jejich vyhoštěním či tím, že se budou muset skrývat, jsou těžko odhadnutelné. O morálních škodách, které napáchá nenávistná rétorika během deportací, ani nemluvě.

S problémy se budou potýkat také Trumpovy snahy omezovat právo žen na potrat a práva menšin. I zde se může Trumpova federální administrativa dostat do ostrého konfliktu s některými státy ovládanými demokraty, které budou ohroženým menšinám nabízet ochranu.

Radikalizovat se může i americká občanská společnost. Průzkumy ukazují, že nemalé počty amerických žen nadřadily ve volbách víru, že Trump zlepší výkon americké ekonomiky, obavám z konzervativního tažení proti ženským právům a právům na potraty. Čeká je nejspíš nepříjemný budíček, jehož důsledkem bude rostoucí rozladění.

Totéž lze říct o menšinách, jako jsou Hispánci a Afroameričané. Ti sice většinově podpořili Kamalu Harrisovou, ne však tolik jako Bidena v roce 2020. I zde byl motiv především ekonomický. I zde kvůli nespokojenosti s Bidenem zafungovala jakási kolektivní amnézie, která dala zapomenout na Trumpovy rasistické eskapády, včetně jeho nepřímé podpory hnutím podporujícím ideologii nadřazenosti bělochů.