Vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách ve Spojených státech vítali jeho příznivci v USA i Evropě takřka jako revoluci. Trump prý konečně zatočí s americkým politickým establishmentem, jehož dekadentním symbolem se stala v posledních čtyřech letech „levicová“ administrativa demokrata Joea Bidena.

Jeho nástup do prezidentského úřadu také prý konečně dostane do defenzivy údajně zhoubné ideologie a s nimi spojená hnutí, jako je „woke“. Dojde ke značnému útlumu údajně kontraproduktivní politické korektnosti či přemrštěného zdůrazňování témat, jako jsou diverzita a inkluze. Amerika, a spolu s ní západní svět, se vrátí k „normálnosti“.

Trumpova vláda bude prý více naslouchat „obyčejným“ Američanům než liberálním elitám, jejichž mluvčím se stala Demokratická strana. Bude klást důraz na konzervativní hodnoty.

Trumpova hospodářská politika bude místo „socialistického“ přerozdělování s pomocí nadměrného zdaňování bohatých a vyšších středních tříd ukázkou toho, jak snižování daňové zátěže a další úlevy pro nejbohatší a velké korporace rozhýbou americkou ekonomiku, z čehož budou profitovat i americké střední třídy a chudí Američané. Uvalení cel na zboží z Číny a Evropy pak prý oživí americkou průmyslovou produkci.

Amerika se má stát „znovu velkou“ i s pomocí deportací miliónů nelegálních migrantů. V zahraniční politice bude tvrdě hájit vlastní zájmy, zejména s pomocí nesmlouvavé bilaterální politiky na úkor „rozměklého“ multilateralismu.

Trump prý využije vojenské a ekonomické převahy USA nad zbytkem světa k ukončení válečných konfliktů, a to i tak, že prostě vnutí válčícím stranám podmínky smíru, které pro ně mohou být nevýhodné. K tomu ale prý ani nemusí dojít, protože Trump je coby úspěšný podnikatel politikem „transakčním“ a dokáže se zkrátka domluvit.

Vítězství jako amnézie

Ty, kdo věří, že Trumpova druhá administrativa přinese pozitivní impulsy jak do americké domácí, tak zahraniční politiky, lze rozdělit — i u nás — do dvou skupin. Jednu tvoří dlouhodobí příznivci Trumpa, kteří v něm vidí téměř spasitele, který má zvrátit zhoubné trendy spojené s globalizací, migrací a kulturně-politickou emancipací menšin. A který má také vrátit Ameriku do „zlatých časů“, tedy v podstatě do dob, kdy americkou společnost ovládali bílí protestanští muži.

Obecně lze říct, že mentalita mnohých těchto skalních příznivců Trumpa je v podstatě autoritářská. Jsou na kordy s liberální demokracií, kterou považují za prohnilý systém. Ten je prý třeba rozbít, anebo ho alespoň změnit tak, aby jednou provždy znemožnil růst progresivistických tendencí. Není náhoda, že mnoho z těchto lidí propadlo konspiračnímu vidění světa.

Druhou skupinu tvoří údajní „realisté“, kteří Trumpovi možná tolik nefandili, ale nyní, když vyhrál, začínají prý vidět, že jelikož Američané Trumpa zvolili, je třeba ho brát vážně. Něco na jeho politických vizích a názorech asi přece jen je! Nejenže je s ním třeba spolupracovat, ale je také třeba brát vážně jeho agendu.

Během velmi krátké doby, která uplynula od Trumpa vítězství, došlo v mysli a postojích mnoha lidí k „podvolení“. Což je jev, který není v historii neznámý. Už několikrát jsme ho mohli vidět po nástupu režimů a vůdců, v jejichž vítězství málokdo věřil, když ale zvítězili, bylo s nimi nejen prý nutné realisticky vyjít, ale dokonce je pochopit. Vidíme to i v záplavě „realistických“ vyjádření řady českých politiků.

Smíření s Trumpem, či přímo podvolení se jeho agendě, je spojeno s jistým typem amnézie. Najednou jako by přestala existovat všechna obvinění, kvůli kterým Trump před volbami čelil vyšetřování a soudním řízením. Jelikož americký „lid“ demokraticky rozhodl, že Trump má vést další čtyři roky nejmocnější zemi světa, je třeba dát jeho konflikty se zákonem a dobrými mravy do závorky.

Včetně skutečnosti, že odmítl uznat výsledky minulých voleb a inicioval útok davu na Kapitol. Tedy že se fakticky už jednou pokusil o státní převrat.