Prezident Petr Pavel oznámil, že při formování vlády po podzimních volbách bude hrát důležitou roli v jeho rozhodování o tom, koho jmenovat do příští vlády, zda navržený ministr není členem strany, která zpochybňuje členství České republiky v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Pavel vysvětlil svůj postoj tak, že byl zvolen v přímé volbě a zastupuje tak mandát, s nímž byl zvolen.

Součástí tohoto mandátu je hájení českého zakotvení v mezinárodních organizacích, jako jsou EU a NATO. Pavel by tudíž považoval za nezodpovědné, kdyby tento mandát nezohlednil, až bude jmenovat příští vládu.

Reakce na toto prezidentovo vyjádření na sebe nenechaly dlouho čekat. Jelikož je jasné, že prezident svým vyjádřením míří především na politické subjekty, jako jsou Svoboda a přímá demokracie, Trikolora, PRO, Svobodní a koalice Stačilo!, které zpochybňují české členství v EU a NATO, příznivci stran současné vládní koalice na sociálních sítích prezidentův avizovaný postup uvítali.

Zároveň ale i někteří příznivci stran vládní koalice namítají, že prezident by měl respektovat ústavu. Tedy, že by měl dát šanci představiteli vítězné strany, aby sestavil většinovou vládu, a jím navržené ministry pak bez větších průtahů a obstrukcí jmenovat.

Podle kritiků by v České republice jakožto parlamentní demokracii neměli prezidenti překračovat své pravomoce, například když odmítali jmenovat ministry navržené předsedou vlády. Nebo když jmenování navržených ministrů zdržovali poukazy na to, že ústava nestanovuje žádné časové limity. Podle Ústavního soudu by měl prezident v takových situacích jednat bez zbytečných průtahů.

Minulí prezidenti a Pavel

Mohli bychom ale argumentovat, že Pavel bude novou vládu jmenovat v situaci, která je svým způsobem bezprecedentní a kterou žádný předchozí prezident od roku 1948 nemusel řešit. Česká republika totiž v současnosti čelí spolu se zbytkem Evropské unie konfrontaci s Ruskem, které vede válku na Ukrajině a zároveň vede hybridní válku proti zemím Evropské unie. O ní, a tedy i o České republice, mluví otevřeně jako o nepříteli.

Členství v organizacích, jako je NATO a EU, je tak jednou ze záruk naší bezpečnosti. Jinými slovy: nejde tedy jen o dodržování ústavy, která hned v článku 1 říká, že „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“, ale i o zajištění naší bezpečnosti v době, kdy čelíme konfliktu s Ruskem.

Český prezident obecně nemá silné pravomoci, ale hraje podle ústavy zásadní roli v bezpečnostní a zahraniční politice. Mohli bychom tedy argumentovat, že kdyby bez námitek jmenoval ministry stran, které zpochybňují naše členství v EU a NATO (navíc v době, kdy členství v těchto dvou organizacích je bezpečnostní zárukou proti agresivnímu Rusku), zpronevěřil by se do jisté míry své ústavní roli.

Někteří prezidenti v minulosti odmítali kandidáty navržené premiérem — popřípadě designovaným premiérem při sestavování nové vlády — jmenovat z osobních důvodů. Měli kupříkladu problémy s jejich minulostí nebo s jejich kompetentností.

To byla praxe, která skutečně byla na hranici ústavnosti. Prezident může legitimně odmítnout kandidáty na ministry, kteří se kupříkladu dopustili trestné činnosti nebo nesplňují zákonem stanovené požadavky na bezúhonnost. Prezident ale nemá rozhodovat o kandidátech na základě toho, zda mu jsou sympatičtí nebo nesympatičtí. Nebo — jako prezident Miloš Zeman — na základě svého subjektivního přesvědčení, že ten či onen kandidát není pro funkci kompetentní.

Zcela za hranou ústavy byly pak v minulosti Zemanovy pokusy plíživě přeměnit systém parlamentní demokracie na prezidentskou republiku. Učinil tak na podzim roku 2013, kdy po pádu Nečasovy vlády jmenoval vlastní vládu expertů. A když tato vláda nezískala důvěru ve Sněmovně, držel ji u moci půl roku.

Podobně si počínal v roce 2017, kdy jmenoval menšinovou vládu Andreje Babiše, aniž by Babiš měl vyjednánu většinovou podporu. Když vláda nezískala důvěru v Poslanecké sněmovně, držel ji u moci opět více než šest měsíců, přičemž tuto situaci využíval k nátlaku na politické strany, aby šly s Babišem do koalice.

Podobně si počínal Václav Klaus v případě první vlády Mirka Topolánka. Tuto menšinovou vládu, složenou jen z politiků ODS a několika nestraníků jmenoval přesto, že Topolánek nedokázal vyjednat většinovou podporu. Vláda pak vládla několik měsíců bez důvěry Poslanecké sněmovny.

Klaus se ovšem — na rozdíl od Zemana — nepokoušel změnit ústavní systém. Pouze oportunisticky využil skutečnosti, že ústava prezidentovi nestanoví jasný postup a časové limity v případě, kdy jmenuje vládu, která nezíská důvěru.

Prezident Václav Havel pro změnu jmenoval na začátku roku 1998 — po pádu druhé vlády Václava Klause — vládu expertů, vedenou Josefem Tošovským, bez toho, že by dal šanci politickým stranám pokusit se sestavit novou vládu. Jeho postup byl ovšem součástí širší dohody politických špiček, že v situaci, kdy se zdálo nemožné sestavit politickou vládu, by „úřednická“ vláda měla dovést zemi k předčasným volbám.

Pavlovy mantinely

Prezident Pavel postupuje jinak než jeho předchůdci. Dopředu avizuje, jaká budou jeho kritéria při sestavování vlády. Jsou to přitom kritéria obecná, která souvisí se zcela zásadním principem: bezpečnostním zakotvením České republiky a jejími mezinárodními závazky.

Jím avizovaný postup míří na hnutí ANO, které s velkou pravděpodobností vyhraje volby. Samotné hnutí ANO naše členství v EU a NATO nezpochybňuje, ale Pavel hnutí, jehož politik by se zřejmě stal designovaným premiérem, dopředu sděluje, že pokud by chtělo vytvořit koalici se stranami, které zpochybňují naše členství v EU a NATO, nemusí mu vyjít vstříc.

Ani takto obecně nastavená kritéria nejsou úplnou novotou. Havel se kupříkladu netajil tím, že by do vlády nikdy nejmenoval členy komunistické strany. Dokonce se s nimi odmítal třeba i jen setkat.

I Zeman nabízel jakýsi obecný rámec. Neskrýval, že by rád posílil roli prezidenta. Zdůrazňoval, že přímo zvolený prezident, kterým jako první po zavedení přímé volby byl, by měl mít silnější postavení. A jelikož ústava pravomoci prezidenta ani po zavedení přímé volby neposílila, snažil se tak činit s pomocí kroků na hraně či za hranou ústavy sám.

Pavel je v ústavně „čistší“ situaci. Někteří jeho kritici sice už teď argumentují, že by měl být kvůli avizovanému postupu, který je dle nich porušením ústavy, odvolán, jsou to ale slabé argumenty. Pavel jen oznamuje, že jelikož je jeho ústavním úkolem chránit zahraničně-politické a bezpečnostní zakotvení České republiky, může využít nejasné litery ústavy v případě jmenování nové vlády, aby se svého úkolu zhostil.

Mohli bychom argumentovat, že právě taková situace, jako je současné počínání Ruska, které nás ohrožuje, je jedním z důvodů, proč ústava dává prezidentovi při jmenování vlády určitý prostor k manévrování. Kdyby tohoto ústavního prostoru k manévrování dokázal lépe využít v roce 1948 Edvard Beneš a nejmenoval vládu komunistů, možná by byl následný vývoj jiný.

Dá se očekávat volání po ústavní žalobě na Pavla, pokud by se k avizovanému postupu skutečně uchýlil. Vezmeme-li ale v úvahu, že prezident může, stejně jako jeho předchůdci, pouze „nespěchat“ se jmenováním ministrů, které jmenovat nechce, protože ústava mu neukládá žádné časové limity, byla by taková žaloba problematická.

I kdyby prezident jednoznačně řekl, že určité ministry jmenovat prostě nebude, protože jsou členy stran, které zpochybňují členství České republiky v EU a NATO, ústavní žaloba by zcela jistě neprošla přinejmenším v Senátu, kde mají většinu současné vládní strany. Takový postup prezidenta by sice jistě vyvolal vášnivé debaty, ale zároveň by asi nenarazil na odpor většiny společnosti.

Jisté je, že pokud bude hnutí ANO formovat příští vládu, dopředu ví, že případné snahy o vytvoření vládní koalice s politickým hnutím SPD — které kandiduje v neformální koalici s Trikolorou, PRO a Svobodnými — narazí na prezidentův odpor. To samé by zřejmě platilo o koalici s hnutím Stačilo!, které se k EU a NATO staví podobně.

Pavel tak hnutí ANO směruje buď k vytvoření menšinové vlády, pro níž by si vyjednalo podporu ve Sněmovně, anebo koalice s nějakou stranou, která zahraničně-politické a bezpečnostní zakotvení České republiky nezpochybňuje.