Letošní krajské volby i první kolo voleb do Senátu skončilo předvídatelným fiaskem stran vládní koalice — a skutečně jsme jej také předvídali. Vloni v únoru v analýze toho, co znamená pro českou politiku výsledek prezidentských voleb v roce 2023, jsme o vyhlídkách české demokracie pro sněmovní volby 2025 psali:

„K čemu Česká republika nyní politicky směřuje, je stejně tak přehledné jako strašné. Po evropských volbách příští rok, jejichž výsledek se bude bez ohledu na jeho podobu jako vždy u nás bagatelizovat, a po předvídatelném masakru vládních stran v krajských volbách na podzim roku 2024 bude už pozdě na jakoukoli zásadní změnu směrem k sněmovním volbám 2025. Babišova mediální mašinerie pojede naplno — a to i v případě, že by ji náhodou formálně už vlastnil jiný oligarcha.

Při zachování dnešních tendencí je prakticky jisté, že protidemokratické síly získají většinu. Kromě ANO a SPD čekejme ve Sněmovně ještě nejméně jeden další blok na půdorysu minulých voličů Přísahy a Trikolóry. Role levice je nyní zcela nevyzpytatelná. A nelze vůbec vyloučit, že se do Sněmovny dostanou i skuteční fašisté, z nichž se dnes pod vedením Jindřicha Rajchla formuje nejhlasitější pouliční protivládní hnutí.

Avšak aby mohl pokračovat v demolici české demokracie, nebude možná Babiš ani nutně potřebovat koalici s Okamurovými rasisty, Šlachtovými vyznavači vlády pevné ruky či s Rajchlovými běsy. Je dost možné, že po výměně vedení ve zdecimované ODS se Babiš snadno s jejími předáky a s Danielem Křetínským, který už dnes působí, jako by celou ODS držel v hrsti, domluví na rozparcelování státu. Třídně by mu byl takový mocenský základ příští vlády bližší a před Evropou by to vypadalo lépe.“

Ohlášená smrt české demokracie, jež prakticky jistě nastane po příštích sněmovních volbách, má tři příčiny — a také ty jsou přehledné, předvídané: popsali jsme je jako pravděpodobnou příčinu nezdaru Fialovy vlády už v analýze po překvapivém a zcela šťastném volebním výsledku v roce 2021, který její vznik umožnil. Už tehdy jsme označili za největší šanci české demokracie vznik nějaké silné demokratické opozice. To se ale nestalo.

Základní příčiny toho, proč letošní volby skončily fiaskem vládních stran a úspěchem protidemokratické opozice, jsou tedy následující tři:

1. Vládní strany dělají politiku, kterou podporu voličů ztrácejí, nikoli získávají

Především je třeba říct, že Fialova vláda už začínala v situaci, která nebyla nijak komfortní. Vládní strany sice získaly pohodlnou většinu mandátu ve Sněmovně, ale to jen díky mimořádně nespravedlivému a pokřivenému volebnímu systému, protože hlasů dostaly jen menšinu. Konkrétně to bylo 43,41 %, zatímco ANO-SPD-ČSSD-Přísaha-KSČM společně obdržely 49,61 % hlasů a jen vinou diskriminačního a hrubě nedemokratického pětiprocentního prahu takřka 850 tisíc voličů tří posledně jmenovaných stran nemá dnes ve Sněmovně zastoupení.

Toto své ničím nezasloužené štěstí vládní strany mohly přetavit v trvalejší společenskou převahu jen tehdy, pokud by s výsledkem zacházely strategicky: to by předpokládalo na jedné straně systematicky v rámci možnosti demokratické politiky potírat politické hnutí ANO jako pro demokracii a právní řád — čtyřmi lety ve vládě prokázaně — krajně nebezpečnou instituci, na straně druhé vynalézavě, tvořivě a metodicky získávat voliče na svou stranu.

Nedělo se ani jedno, ba dokonce vesměs se děl pravý opak. ODS se po ostudném konci Topolánkových a Nečasových vlád v opozici ničemu novému nenaučila, ale také ze své staré ideologické veteše nic nezapomněla — jen si do čela vystavila jako totem lidskou tvář solidně působícího Petra Fialy.

Ta maska ale během posledních tří let přiléhá čím dál chatrněji a stará známá obludná tvář ODS se dere na světlo: lapidárně řečeno doktrína oné strany spočívá v záměně demokracie za vládu bohatých nad nemajetnými. Jedná se o třídní boj vedený shora dolů a není žádný důvod, proč by si to střední a nižší třídy měly nechat líbit.

Součástí ideologie ODS je navíc persistentní snaha o vandalskou demolici institucí státu pod záminkou šetření, ve skutečnosti však s cílem osekat regulace, které jsou základem výkonu demokratické státní moci; pravým motivem je usnadnit obcházení pravidel a kořistění z veřejných prostředků svým členům a klientům. Takový byl základní modus operandi ODS od 90. let, zůstal v jejím DNA a nyní vidíme, že se nijak nezměnila. Až za rok skončí s volebním debaklem, měli bychom si to pamatovat, a další šanci už jí nikdy nedávat.

Česká stát má ve skutečnosti jediný finanční problém. Ten spočívá v tom, že nevybírá daně tam, kde by je vybírat měl: to jest od korporací, oligarchie a dalších příslušníků zbohatlické třídy, kteří v otřesně zpackané polistopadové majetkové transformaci ke svým jměním často přicházeli sice legálně, ale nikoli legitimně. Stát, který je čím dál tím méně schopen plnit veřejné služby, se snadno stává terčem dalších ataků — na něž znovu a znovu doplácejí disproporčně chudší, zranitelnější, poctivější.

Problémem ale není jen křiklavá asociálnost vlády, která se bohužel dala do značné míry očekávat, snad ještě ve větší míře je to do nebes volající nekompetence, jež vede k tomu, že Fialův kabinet nekoná ani tam, kde by to nestálo rozpočtové náklady a u jeho vlastních kmenových voličů by mu to získávalo popularitu. A to už překvapení je. Příkladů by bylo mnoho, ale včerejší výročí otravy řeky Bečvy nabízí výmluvný příklad za všechny: skandální alibismus Fialovy vlády je hlavním důvodem, proč šaráda s křivě obviněnou i odsouzenou rožnovskou společností Energoaqua dodnes neskončila.

Represivní složky státu zde v celostátně zcela abnormálně sledovaném případu dospěly k rozsudku, který má v podstatě parametry konspirační teorie. A ve vládě, zdá se, to vůbec nikomu nijak nevadí.

Právě asociálnost a nekompetence jsou základními důvody, proč lidé ztrácejí k vládě důvěru. U mnoha to samozřejmě nestačí k tomu, aby rovnou přeběhli k protidemokratické opozici. Proto na otázku se dvěma kondicionály pokládanou tazateli výzkumných agentur „Koho byste šli volit, kdyby se zítra konaly parlamentní volby?“, mnozí stále ještě odpovídají uvedením některé z koaličních stran, nemajíce jinou realistickou alternativu.

Ale motivace jít pak skutečně volit obecně poklesla, k volbám prostě nejdou. Speciální zmínku v tom zasluhuje STAN a Piráti, u nichž se předpokládalo, že by mohli ODS ve vládě korigovat a starat se o centrističtější, civilizovanější profil Fialova kabinetu. Aniž bychom zde rozebírali příčiny, zůstaňme u toho, že se to vůbec nestalo. A zejména role Pirátů, postupně se měnící z tragické v tragikomickou, zasluhuje samostatný text.

2. Vládní strany zlegitimizovaly ANO jako přijatelnou součást politického provozu

Zato lidé, kteří mají asociální a nekompetentní vlády Petra Fialy plné zuby, motivaci jít k volbám mají velikou. Ukázali to už u voleb evropských, u kterých tu letos skokově vzrostla účast, a nyní u voleb krajských to předvedli znovu.

Skutečnost, že se voliči už samozřejmě přelévají i od vládních stran k ANO, je nepochybně usnadněna také faktorem, o němž se obyčejně tolik nemluví, ale přitom zcela nepochybně hraje důležitou roli. Vládní strany, které před čtyřmi lety kandidovaly s programem „antiBabiš“ a s příslibem deagrofertizace státu, nemalou část svých voličů, která je podpořila primárně kvůli takovémuto příslibu, bezostyšně podvedly.

Z programu deagrofertizace se zrealizovalo zhruba nula procent. A nejde v tom jen o Bečvu, kde vládní strany ani neobnovily přislíbenou sněmovní vyšetřovací komisi, takže dnes to působí tak, že pro ně celý případ byl jen vítanou předvolební politickou záminkou, a nikoli reálným závazkem.

Seznam selhání by byl dlouhý: nijak se neodškodňovaly oběti zvůle finanční správy, nijak se nesáhlo na skandální finanční toky do Agrofertu či k dalším oligarchům, celá republika každoročně na jaře znovu a znovu zežloutne Babišovou řepkou, jako by se nechumelilo… Nijak se nenarovnávalo uměle pokřivené mediální prostředí, zapomenuto je dvacet tisíc zbytečných obětí covidové pandemie, které jednoznačně připadají na vrub skandálně nekompetentním rozhodnutím Babišova kabinetu. Namísto činů přišlo kuňkání, vytáčky, klopení zraku. Krédo Fialova týmu zní: Nevládneme, nerušit…

Ale nedosti na tom. Vládní strany pak samy aktivně legitimizovaly Babišovo politicko-ekonomické hnutí ANO-Agrofert jako součást běžného stranického provozu tím, že s ním aktivně vstupovaly do koalic po komunálních volbách před dvěma lety v mnoha větších městech napříč republikou. Působilo věru až trapně, jak se pražskými médii řešilo odstínění ANO od moci v hlavním městě, v kontrastu s benevolencí, s níž se s babišovci dělaly špinavé obchody všude jinde napříč republikou — jako by občané Prahy zasluhovali vyšší standardy politické kultury než lidé ve zbytku republiky.

Inu buď je tedy pravda, že ANO je existenční hrozbou pro českou demokracii, jak tvrdili Petr Fiala a spol. před volbami v roce 2021, a to mimochodem do značné míry na základě práce svobodných médií, která fakt, že Babiš takové nebezpečí opravdu představuje, dosti přesvědčivě doložila, anebo je možné s jeho lokálními podržtažkami, u nichž není ani tak důležité, že mají číslo na Andreje, jako fakt, že Andrej má číslo na ně, vstupovat do vládnoucích většin. Obě dvě věci současně platit nemohou.

Vládní strany tím, že samy nejednaly a nejednají v souladu s klíčovým krédem své kampaně v roce 2021, poškodily už tak zchřadlou zdejší politickou kulturu. Teď sledujme, kde všude po krajských volbách vhupnou s babišovci pod jednu duchnu v krajských „vládách“. Strany vládní koalice tímto především hrubě oslabují argument, že Babišovo hnutí je vážnou hrozbou pro vládu práva a demokratické instituce, jak nám tu před volbami 2021 tvrdily. Jenomže tehdy měly pravdu. A jejich následné pokrytectví se teď vymstí nám všem.

3. Chybí demokratická alternativa

A jsme u třetího důvodu, proč letošní volby skončily tak jasným vítězstvím Babišova politicko-ekonomického projektu ANO-Agrofert. Čím dál vyšší statisíce lidí, kteří z dobrých důvodů pokládají za vyloučené dát hlas kterékoli straně vládní koalice, ale stejně tak vylučují volbu opozice, kterou z ještě lepších důvodů považují za přímou hrozbu pro českou demokracii, prostě nemají žádnou relevantní reprezentaci.

Tou se mohla stát Česká strana sociálně demokratická, kdyby se opravdu, personálně, programově, obsahově rozešla se svou neofierlingerovskou érou kolaborace s Babišem v jeho vládě po roce 2017, kdy už o pravém charakteru politicko-ekonomické korporace ANO-Agrofert nikdo soudný nemohl mít pochyb. Jenomže tu šanci sociální demokraté z více důvodů promrhali a dnes se jich nejspíše zmocní dychtivá oportunistka Jana Maláčová s plánem zavléct zbytky kdysi úctyhodné strany do holportu s jí podobnou kvazikomunistkou Kateřinou Konečnou — a následně se po volbách znovu prodat za pár drobných Babišovi.

Možnost ustavit takovouto demokratickou alternativu se nabízela také Pirátům, pokud by včas odešli z vlády. Namísto toho ve straně ale zvítězil oportunistický sebeklam — lidé kolem Ivana Bartoše si nalhávají, že ve vládě dělají nějak potřebnou práci, přitom reálně nic, co by jejich voliči opravdu ocenili, nepředvádějí. Nikoli nepodstatnou motivaci v udržování takového sebeklamu nepochybně představují i sesle náměstků na všech možných ministerstvech — ani jim se z vlády asi moc nechce. A v tak nepočetné straně, jakou Piráti jsou, takováto lobby dobře placených konformistů nepochybně nepředstavuje nijak malou váhu.

Ale i kdyby Piráti odešli z vlády dnes, muselo by se už jednat o mistrovsky provedený manévr, v němž by hlavní role hráli výhradně lidé nijak nezatížení nezdarem v současné vládě, a navíc ochotní vybudovat širší volební blok — sama značka Pirátů už je přinejmenším pro nejbližší volby fatálně poškozena. Takovou míru státnického nadhledu ovšem od Ivana Bartoše čekat nelze, nepředvedl-li ji v uplynulých třech letech.

Zbývá tedy poslední možnost: narychlo vystavěný projekt občanské společnosti, ostře kritický k vládě a principiálně odmítající jakoukoli mocenskou dohodu se stávající opozicí. Má-li mít sebemenší šanci, nelze jej organizovat zprava, nemůže zapáchat vykalkulovaným marketingem a současně jej nelze organizovat bez peněz. Navíc už nezbývá skoro žádný čas, šance na úspěch by tedy byly spíše malé. Snad kdyby se do věci vložil prezident…

Vládní strany v bdělém stavu vedou českou demokracii k naprosté porážce ve sněmovních volbách 2025, aniž by si jejich představitelé uvědomovali skutečný rozměr a příčiny takovéto tragické dynamiky, natožpak aby byli ochotni s tím cokoli dělat. Po sněmovních volbách v příštím roce tu takřka jistě začne vznikat obdoba současného slovenského či maďarského režimu, v některých ohledech bude dokonce možná horší, protože efektivněji organizovaný. Andrej Babiš rozhodně nemá v úmyslu jenom pokračovat v tom, v čem v roce 2021 skončil. Začněme se na to připravovat.