Ústavní soud právě rozhoduje o ústavnosti nového trestného činu „neoprávněné činnosti pro cizí moc“. Co zprvu zní jako technická právní otázka, může mít přímý dopad na základní svobody nás všech. Paragraf, obsažený v novele trestního zákoníku schválené letos na jaře, je vágní, široce zneužitelný a může se snadno stát nástrojem represe.

Příliš volná definice, příliš tvrdý dopad

Zákonodárci do trestního zákoníku přidali ustanovení, které kriminalizuje „činnost pro cizí moc“, pokud směřuje k ohrožení ústavního zřízení, bezpečnosti nebo obranyschopnosti státu. Záměr na první pohled pochopitelný — ale legislativně-technické provedení selhává. Není totiž vůbec jasné, co se za takovou činnost bude považovat, co je ona „cizí moc“ a co znamená „neoprávněná“. Slovo „neoprávněná“ navíc není obsaženo ani v samotné skutkové podstatě, pouze v názvu trestného činu, což znamená, že jde potenciálně o jakoukoli činnost, která až dosud byla zcela legální.

V trestním právu musí být přitom skutková podstata natolik přesná, aby každý občan věděl, co je a co není trestné. To je základní požadavek právního státu i ústavní ochrany svobody obsažený v článku 39 Listiny základních práv a svobod. Pokud je zákon mlhavý, nejasný nebo příliš široce použitelný, otevírá dveře svévoli. A svévole je opakem právního státu.

Někdo by sice mohl argumentovat tím, že i definice jiných trestných činů jsou neurčité a vágní, ale za nimi většinou stojí desítky let judikatury soudů, které jejich obsah precizují. V tomto případě by se začínalo úplně od nuly, bez jakéhokoli smysluplného vodítka ať již v judikatuře, nebo v odborné literatuře.

Skutečné nebezpečí spočívá v tom, že si novinář, aktivista, akademik nebo občan začne klást otázku: „Nepřekročím náhodou zákon, když zveřejním tuto informaci? Když se účastním konference v zahraničí? Když poskytnu analýzu občanské organizaci se sídlem v Bruselu?“

A protože odpověď nebude jasná, rozhodne se raději mlčet. Tak vzniká autocenzura, vytrácí se odvaha, kritické myšlení a investigativní žurnalistika. Touto cestou se svoboda projevu vyprazdňuje — ne přímo, ale plíživě, krok za krokem. To je důvod, proč o zákonech nestačí říkat, že „slušný člověk se bát nemusí“. Pokud si nejsme jisti, co zákon znamená, už jsme o kus svobody přišli.

Co se myslí „cizí mocí“? Může jí být třeba Evropská komise? Velvyslanectví Spojených států, pokud přispěje grantem na vzdělávací program? Norské fondy? Mezinárodní redakce, které přetisknou analýzu českého experta? Bez právní definice to může být kdokoliv.

A co je „činnost“? Kritika vlády? Kritika armády či tajných služeb? Vystoupení v zahraničním médiu? Poskytnutí odborného stanoviska zahraniční instituci? I to všechno by při dostatečně „tvůrčím“ výkladu mohlo být podřazeno pod novou skutkovou podstatu.

Jak nás historie i současnost učí, problém zdaleka není jen teoretický. Maďarsko zavedlo zákony proti „dezinformacím“ — a novináři sami omezili svou činnost. Rusko kriminalizovalo „zahraniční agenty“ — a umlčelo kritickou občanskou společnost. Ani jeden stát nezačal represi otevřeně a nahlas. Vždy to bylo pod záminkou „obrany demokracie“. A ve svém důsledku vedlo ke ztrátě svobod.

Stát lze bránit jinak

Představa, že bez nového paragrafu je stát bezzubý, je mylná. Český právní řád již obsahuje trestné činy vyzvědačství, sabotáže, ohrožení utajovaných informací či rozvracení republiky. Pokud bylo potřeba reagovat na nové typy hrozeb, mohl zákonodárce zpřesnit již existující paragrafy, doplnit definice, zvýšit trestní sazby či rozšířit skutkové podstaty.

Místo toho ale vytvořil nový paragraf, který pokrývá prakticky cokoliv. Nezohlednil výjimky pro novináře, akademiky ani neziskové organizace. Nechrání svobodu vyjadřování v situacích veřejného zájmu. Nevymezuje dostatečně přesně chráněné zájmy. Nezavádí podmínku kontaktu s cizí mocí. A tím vším ohrožuje jak svobodu projevu, tak i základní právní jistotu.

Věřím, že Ústavní soud bude hodnotit nejen formální stránku věci, ale i materiální dopady na základní práva. Test proporcionality, který se na zásahy do základních svobod uplatňuje, ukazuje jasně: paragraf je nepřiměřený, zbytečně tvrdý a jeho přínos pro bezpečnost státu sporný.

Není pochyb, že stát má právo se bránit. Ale způsob obrany nesmí ohrožovat samotné základy demokratického zřízení. Svoboda projevu, otevřená veřejná debata, právo kritizovat vládu a právo na informace nejsou „měkké hodnoty“ — jsou to nosné pilíře demokracie. Pokud je oslabíme, zraníme systém zevnitř. Právě tomu má funkční právní stát bránit.

V otevřené společnosti musí být prostor i pro ostrou kritiku, nepopulární názory nebo radikální stanoviska. Média a občanská společnost musí mít právo mluvit i proti proudu. Trestní zákoník nesmí být bič, který vyvolává strach. Musí být přesný, srozumitelný a použitelný jen tam, kde selžou jiné prostředky.

Předkládaný paragraf tento test nesplňuje. Je třeba jej proto zrušit — a pokud zákonodárci považují ochranu před cizím vlivem za naléhavou, musí přijít s řešením, které neobětuje svobody ve jménu bezpečnosti.