Ukončením financování Rádia Svobodná Evropa Trump dále destruuje demokracii
Jiří PehePravděpodobný konec vysílání RFE/RL symbolicky stvrzuje konec éry, kdy byly USA spjaty s demokratickými hodnotami. Krok nejen zásadně omezí dostupnost informací v autoritářských režimech, zpochybňuje ale i americké ústavní principy.
Rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa ukončit financování Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda (Radio Free Europe/Radio Liberty, RFE/RL) a Hlasu Ameriky (Voice of America) ještě více než řada jeho jiných kroků od nástupu do funkce symbolizuje odklon Bílého domu od demokratických hodnot a role Spojených států coby lídra Západu.
Trumpovo rozhodnutí je přitom problematické nejen proto, že připraví o nezávislé informace miliony lidí v autoritářských režimech, a jejich boj za svobodu tak učiní těžší, ale také kvůli způsobu, jakým Bílý dům postupuje na domácí půdě.
Trumpovo rozhodnutí představuje totiž i neústavní zpochybnění demokracie v samotných Spojených státech. Podobně jako v dalších případech oklešťování či zaškrcování různých agentur financovaných z federálního rozpočtu Trumpova administrativa Kongres a ústavní principy obchází.
Výkonem svého rozhodnutí pověřil Trump Agenturu pro globální média, která dohlíží na zahraniční vysílání. Ta — bez předchozích diskuzí — informovala Rádio Svobodná Evropa/Rádia Svoboda a Hlas Ameriky o ukončení jejich financování.
Výkonným ředitelem Agentury pro globální média je bývalý novinář a Trumpův loajalista Victor Morales, ale hlavní roli v zaškrcení financování RFE/RL a Hlasu Ameriky sehrála Kari Lakeová, kterou Trump jmenoval zvláštní poradkyní pro Agenturu pro globální média. Ta je bývalou moderátorkou arizonské televizní stanice a neúspěšnou kandidátkou na post guvernérky Arizony a senátorky za stát Arizona.
Lakeová proslula tím, že hájila Trumpovu lež o tom, že mu bylo ukradeno vítězství v prezidentských volbách v roce 2020. Po své porážce v klání o místo guvernéra odmítla uznat i svoji volební porážku. Naplňuje tedy dosti přesně „kvalifikační předpoklady“, které Trump ve svém druhém prezidentském období vyžaduje od svého okolí v Bílém domě.
Vedení RFE/RL Trumpovo rozhodnutí napadlo soudní žalobou proti Agentuře pro globální média a proti Lakeové a Moralesovi. Argumentuje, že podobně jako u dalších rozhodnutí Bílého domu o zaškrcení financování některých federálních agentur se Bílý dům prostřednictvím USAMG staví nad Kongres, a rozhodnutí je tedy neústavní.
Jinými slovy: Lakeová a Morales dle vedení RFE/RL nemají k zastavení financování právo ani na popud Bílého domu, protože nebylo schváleno Kongresem. Ten jako jediný může případně ukončit existenci RFE/RL a Hlasu Ameriky, protože jeho rozhodnutím byly tyto vysílací stanice vytvořeny.
Mezinárodní dopady
Zastavení financování z rozhodnutí Trumpa, potažmo Agentury pro globální média bude mít bohužel na činnost RFE/RL i Hlasu Ameriky těžké dopady, ať už soudy rozhodnou jakkoliv. Vedení RFE/RL sice oznámilo, že se pokusí po nějakou dobu zajistit fungování rozhlasové stanice s pomocí úspor, ale už nyní muselo suspendovat spolupráci se stovkami novinářů, kteří s RFE/RL spolupracují po celém světě — často mimichodem s rizikem postihů od autoritářských režimů. Omezení financování také povede k nemalým problémům pro kmenové zaměstnance, kteří pro RFE/RL pracují v jejím sídle v Praze.
Problémy, které okamžité zmrazení financování způsobí zaměstnancům a spolupracovníkům RFE/RL, nejsou ovšem zdaleka tím hlavním z mnoha negativních dopadů, které s sebou Trumpovo rozhodnutí nese. Tím hlavním je, že RFE/RL zřejmě brzy přestane působit v roli důležitého informačního zdroje pro posluchače v autoritářských režimech. Od Ruska a dalších postsovětských republik až po země na Blízkém východě.
Jak známo, rozhlasová stanice Svobodná Evropa byla vytvořena v roce 1949 jako nástroj boje s informační blokádou v sovětských satelitech. V roce 1951 pak byla vytvořena i stanice Rádio Svoboda, která vysílala přímo do Sovětského svazu. Obě stanice se následně sloučily, jejich sídlem byl německý Mnichov.
RFE/RL sehrála jako zdroj pravdivých informací o dění v bývalém sovětském bloku zásadní roli a přispěla nakonec k pádu komunistických režimů. Byla také důležitým symbolem zahraniční politiky USA, která zdůrazňovala boj za demokracii a svobodu. V zemích východní Evropy a v Sovětském svazu ji navzdory rušení poslouchaly miliony lidí, její přední novináři se stali ikonami.
Důležitou součástí RFE/RL byl i její výzkum a archivní činnost, které byly sloučeny do Výzkumného ústavu RFE/RL. Ten v angličtině produkoval velké množství akademicky pojatých analýz, které byly zásadním informačním zdrojem o východní Evropě a Sovětském svazu na západních univerzitách i ve vládních institucích. Jména analytiků Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda byla v těchto západních institucích stejně dobře známá jako jména redaktorů v zemích, kam stanice vysílala.
Po roce 1989 se začala vést debata, zda má smysl zejména další existence Rádia Svobodná Evropa, protože ve většině zemí, kam vysílalo, nastala demokracie. Vysílání bylo postupně zastaveno do zemí, kde se konsolidace demokratických poměrů zdála nezvratná. Československo bylo jednou z prvních.
V případě zemí, kam RFE/RL dále vysílala, se změnila mise. Stanice měla nově sloužit především jako zdroj informací při budování demokracie a tržního hospodářství.
V USA se ovšem už tehdy debatovalo i o možném ukončení její činnosti. Jelikož debaty se točily zejména okolo nemalých nákladů na činnost RFE/RL v době, kdy převládal fukuyamovský optimismus, že liberální demokracie definitivně zvítězila, česká vláda nabídla v roce 1994 přestěhování RFE/RL do Prahy, kde mohla stanice fungovat levněji.
V rámci přesunu se od vysílací složky oddělil Výzkumný ústav RFE/RL, který v Praze fungoval až do roku 1997 pod názvem Open Media Research Institute. Obří archivy RFE/RL byly přesunuty pod záštitu Středoevropské univerzity do Budapešti, kde postupně prošly digitalizací. Archiv nahrávek byl přesunut na Hoover Institution v Kalifornii.
Během svého působení v Praze Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda postupně přestalo vysílat do většiny postkomunistických zemí ve střední a východní Evropě, ačkoliv vysílání do některých — jako třeba Maďarsko — bylo vzhledem k útokům na demokracii opět obnoveno. Stanice nadále vysílá i do většiny balkánských zemí.
Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda ale začalo nově vysílat do zemí, jako je Irák a Írán. V roce 2002 obnovilo také vysílání do Afghánistánu, kam vysílalo už v osmdesátých letech během sovětské okupace této země.
V současnosti RFE/RL vysílá do třiadvaceti zemí v sedmadvaceti jazycích. Informace šíří také prostřednictvím sociálních sítí a svých webových stránek.
Podle průzkumů ji pravidelně každý týden poslouchá 47 milionů lidí, její webové stránky v roce 2024 navštívilo 759 milionů lidí. Více než 94 milionů shlédnutí v roce 2024 měla videa produkovaná RFE/RL na Facebooku. Na YouTube pak neuvěřitelných 3,9 miliardy.
V Rusku, které mezinárodní organizace zařadily v roce 2024 v průzkumech svobody médií až na 162. místo, vykazovaly v témže roce webové stránky stanice 174 milionů návštěv. Videa na Facebooku měla 17 milionů shlédnutí a videa na YouTube 949 milionů.
Rusko tvrdě pronásleduje novináře spolupracující s RFE/RL, několik jich nadále vězní. V roce 2024 odsoudil ruský soud novinářku Alsu Kurmaševovou, která pracuje v pražské redakci ruského vysílání, k šesti a půl letům vězení. Kurmaševová byla nakonec propuštěna až během nedávné výměny vězňů mezi USA a Ruskem.
Odklon od demokracie
Trumpovo rozhodnutí není nijak překvapivé poté, co zastavil americkou zahraniční pomoc řadě zemí a — s asistencí Elona Muska v čele Úřadu pro efektivitu vlády — rozmetal Agenturu pro mezinárodní rozvoj. Zapadá to do jeho postojů, které jsou směsí pohrdání demokracií a izolacionismu.
Spojené státy samozřejmě nemůže nikdo nutit, aby vydávaly miliardy dolarů na zahraniční aktivity. Problémem je ale rychlost změn, které nedaly šanci dotčeným organizacím, aby se případně mohly transformovat.
Útok na ně je veden z ideologických pozic, přičemž jsou dokonce lživě veřejně očerňovány jako bašty radikální levice. A Trumpova administrativa k tomu využívá, jak už bylo řečeno, exekutivní rozhodnutí, která jsou na štíru s ústavním pořádkem USA.
Trump izolacionistické ideologii „Amerika především!“ podřizuje i zahraniční politiku. Zajímavé je, že jsme nebyli svědky žádných debat o tom, do jaké míry je oklešťování angažmá USA ve světě v souladu s představami Trumpova hnutí MAGA („Udělejme Ameriku opět velkou!“). Je totiž možné argumentovat, že stahování Ameriky ze světa, „velikost“ USA spíše umenší.
Leckdo si také může položit ironickou otázku, zda USA, kde nyní dochází ke zpochybňování demokracie ve jménu autoritářských metod, můžou prostřednictvím mezinárodního vysílání ještě vůbec nabídnout demokratickou alternativu k autoritářským režimům. Trump se koneckonců ani na mezinárodní scéně netají svým obdivem k silným autoritářským vůdcům. Jeho politikou evidentně není obrana demokracie a obecně hodnot, na kterých stojí Západ, ale rozdělení světa do sfér vlivu mezi mocnostmi.
Někteří evropští lídři navrhují, že provoz RFE/RL by měla podpořit, nebo rovnou převzít Evropská unie. To by bylo samozřejmě symbolické už proto, že EU dnes zůstává — spolu s Kanadou a několika dalšími mimoevropskými demokraciemi — poslední baštou demokracie. Trumpovy USA do tohoto klubu už nelze počítat.
Jenže takové převzetí je institucionálně téměř nemožné. RFE/RL zřídil americký Kongres, stanice fungovala až dosud na základě amerických zákonů. Musela by tedy být zřejmě úplně znovu rekonstituována jako agentura EU, což se může jen těžko podařit udělat tak rychle, aby existující americká instituce mezitím nezanikla.
Je tedy pravděpodobnější, že RFE/RL skončí. Po finančním vyhladovění z ní zbude už jen skořápka, kterou bude těžké naplnit opět obsahem, i kdyby americké soudy současné zmrazení financování odmítly. Trump se navíc může v takovém případě obrátit na Kongres, aby RFE/RL zrušil. A jelikož jeho hnutí MAGA bude přinejmenším až do voleb v roce 2026 kontrolovat obě komory Kongresu, pravděpodobně by uspěl.
Skoro jistý konec Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda tak symbolicky reprezentuje konec jedné éry. Na řadě může být Severoatlantická aliance a úplné zpřetrhání spojeneckých vztahů evropských demokracií se zemí, která byla po téměř osmdesát let lídrem západního světa.
"RFE/RL sehrála jako zdroj pravdivých informací o dění v bývalém sovětském bloku zásadní roli a přispěla nakonec k pádu komunistických režimů. (...) V zemích východní Evropy a v Sovětském svazu ji navzdory rušení poslouchaly miliony lidí, její přední novináři se stali ikonami."
Ano, je možno do jisté míry souhlasit s tím, že americká rozhlasová stanice s názvem "Svobodná Evropa" vysílala relativně pravdivě informace o dění v totalitních zemích východního bloku. (Dozajista mnohem pravdivější ve srovnání s tamější notoricky lživou propagandou.) Podstatně jiný obraz se ale ukáže, když se zeptáme do jaké míry ta samá SE pravdivě a objektivně své posluchače informovala o dění na Západě, o reálném stavu západní společnosti. Včetně jejího politického uspořádání, tedy liberální demokracie.
V tomto ohledu je nutno konstatovat: ten obraz který SE zprostředkovávala svým posluchačům byl vysoce selektivní, z ideologického hlediska tvrdě pravicový. Redaktoři SE systematicky líčili život v západní (kapitalistické) společnosti v růžových barvách, vyhýbali se pečlivě všemu co by mohlo u jejich posluchačů nějakým způsobem nabourat tento idealizovaný obraz "zlatého Západu". Reálným důsledkem tohoto dlouholetého ideologického působení SE pak bylo, že v době listopadového převratu česká (respektive tehdy ještě československá) společnost nijakým způsobem nebyla připravena na to, co ji čeká, až ji do svého "osvobozujícího" objetí sevře reálný kapitalismus. Proto také celá devadesátá léta v ČR byla dominována tvrdým pravičáctvím; a trvalo (přinejmenším) celou tuto jednu dekádu, nežli česká společnost (alespoň její velká část) dokázala prohlédnout jak ahumánní svět kapitalismu, tak i pochybný, deformovaný charakter liberální demokracie. Dnes je už sotva možné vypočítat, kolika systémovým kolizím, kolika tragickým lidským osudům z časů divoké privatizace by bylo možno zabránit, kdyby česká společnost od samotného počátku měla jasné vědomí o tom, jak dravý a bezohledný je svět kapitalismu, a že celá tak glorifikovaná "demokracie" nakonec není ničím jiným nežli kolbištěm pro prosazování těchto úzce partikulárních zájmů.
Ale Svobodná Evropa byla nejen velmi selektivní ve výběru toho, jaké informace svým posluchačům o reálném stavu západní společnosti sdělí a jaké potlačí; když na to přišlo, neměli její redaktoři sebemenší zábrany dopustit se i přímé cenzury. Jsou to naprosto konkrétní případy, které by i po těch letech bylo možno doložit. Protestní zpěvák Jaroslav Hutka v exilu v jednom ze svých fejetonů napsal, že "zjistil jsem že Svobodná Evropa mě cenzůruje" (doslovná transkripce); a stejně tak spisovatel Ludvík Vaculík v jednom ze svých fejetonů napsal, že "pletu velký bič - bič na Svobodnou Evropu". Z toho samého důvodu - Vaculík napsal fejeton ve kterém se opovážil napsat nějakou kritickou zmínku na adresu Spojených států: v očích pravičáků ze Svobodné Evropy neodpustitelný hřích. A tak Vaculíkův fejeton byl sice ve vysílání SE přečten - ale příslušné kritické pasáže z něj byly odstraněny! Tak takovýmto způsobem jednala ta Svobodná Evropa, která se pasovala do role ušlechtilých a neúplatných obránců svobody a demokracie! Ta Svobodná Evropa, která tak "zásadově" pranýřovala totalitní režimy pro jejich cenzurní praktiky!
Neprolévejme tedy příliš hořké slzy nad - předpokládaným - koncem této instituce. Ano, je to svým způsobem historický paradox že by měla skončit právě v tu dobu kdy skutečně hraje převážně pozitivní roli svým vysíláním do autoritativních či vyloženě diktátorských režimů; nicméně patří se přitom vzpomenout i na to, že SE byla typickým produktem studené války, že byla ideologicky vázaným projektem, a že její reálnou praxí byl tvrdě pravicový výklad světa.
Reálnou praxí SE byl tvrdě pravicový výklad světa, píše pan Poláček.
To by potom vysvětlovalo, proč se levice v USA semkla, zmocnila se vlády a SE zlikvidovala.
Totiž, paní Zemanová, ta parta hochů (a děv) kolem prezidenta Trumpa jak známo z jakýchsi záhadných důvodů dospěla k přesvědčení, že RFE/RL je naopak hnízdem levičáků, a že proto je nutno je zlikvidovat. Vysvětlení tohoto svérázného náhledu by mohlo být, že ta trumpovská klika je holt ještě pravicovější nežli samotná SE.
Nicméně musím říci: jaký je současný charakter vysílání RFE/RL nevím, přestal jsem tuto stanici poslouchat v okamžiku pádu komunismu. Zažil jsem s ní až příliš dlouhá léta naprostého zhnusení, nežli abych měl chuť ještě poslouchat jejich vítězný ryk poté, co do východní Evropy dokázali implantovat své pravičácko-libertinistické pojetí "svobody".
Chystal jsem se už napsat sem své mínění o věci, ale ještě jsem si pustil televizi a zrovna (na ČT24) shlédl rozhovor s ("vyměněnou") novinářkou A. Kurmaševovou ze Svobodné Evropy, mj. o čtyřech aktuálně zadržovaných jejích kolezích i o likvidaci V. Rosčynové v Rusku. Přestože je mi to v tuto chvíli poněkud zatěžko, přece však chci napsat, že ač je můj názor na roli RFE kdysi mírnější než pana Poláčka, přece jeho postoj plně chápu a domnívám se dokonce, že se zkušeností podobnou jeho bych dost pravděpodobně napsal skoro totéž, co on.
Zároveň však mám do jisté míry za přirozené, že USA nefinancovaly vysílání rozhlasových stanic pro nedemokratické zahraničí proto, aby sdělily, že "všude je chleba o dvou kůrkách" a nespravedlnost že lze pocítit všude. Něco jde asi také za samotnými redaktory, kteří neměli zřejmě potřebu vpašovávat do vysílání náznaky či narážky ani v míře, jež byla známá z (některých) "našich luhů a hájů". Přestože RFE či VoA referovaly o efektních případech útěků z ČSSR, nelze říci, že minimalizací kritiky západních zemí sváděly naše lidi k neuvážené emigraci. Vezměme navíc v potaz, že ani v jejich prostředí nepanovalo očekávání blízké zásadní změny, z něhož by snad měla vyplynout snaha varovat také trochu před unáhleností a napodobováním. (Když se nám posléze takových varování skutečně z jiných kruhů dostalo, pravidelně se jich stejně nedokázalo dbát).
I po 40 až 50 letech si pamatuji mnohé relace, jež jsem kdysi slyšel. Neznamená to ovšem, že bych k nim dnes nebyl pravděpodobně kritičtější. (Ne vždy je ovšem takový zralý skepticismus přednost, či ctnost.) Myslím si, že možná větším prohřeškem než dávné přecházení (z jejich pohledu) domácí kritiky, bylo opuštění přísnosti Ameriky a Západu vůči novým prohřeškům (leckdy jim vyhovujícím) už za našeho demokratického aranžmá. Vybavuji si, např. staré rozhlasové odsuzování záměru propojení a přestavby domů na Jánském vršku (na pražské Malé Straně) na hotelový komplex. Dnes jsou lidé proti podobné praxi stejně bezmocní, jen je častější. Kdyby "komunisté" postavili jedinou sedmihektarovou skladovou halu, bylo by o tom na "Svobodce", běda ale když později nechtěli v Brně přesně takhle přivítat Pro Logis. Příkladů dvojího metru ve starých a nových poměrech by se dalo uvést mnoho, od přehmatů policistů po (ne)způsoby zbohatlíků.
Nyní však už, nebo ještě, k vlastnímu meritu věci.
Zrušení financování RFE je ideologicky zdůvodněným ústupem Trumpovy Ameriky od ambice pokračovat v šíření přes protiakce dosud velmi působivého "měkkého" vlivu USA na svět. Svým způsobem je to neuvěřitelné a dokladem prezidentovy nezpůsobilosti (která se jinak v demokracii u leckoho zkoumá a certifikuje), jeho pomstychtivosti, sázky na zamindrákovanost a demagogii.
Nyní jsem si však uvědomil, že možná bude nakonec dobře, když RFE skončí. Přes některé své slabé stránky v minulosti, přes konkrétní případy problematické i špatné politické či válečné praxe USA, teprve nyní doopravdy hrozí osud, který "Svobodce" popřeje asi jen její velký nepřítel. Jde o neblahou roli (již znají především obyvatelé diktatur), spočívající v nutnosti obhajovat neobhajitelné. Neodůvodněné veletoče proradnosti a zloby, pro něž je vhodný výraz salto mortale.
Napřed se tedy budu věnovat tématu které zmínil pan Horák v souvislosti s osobitým charakterem vysílání rozhlasové stanice "Svobodná Evropa". Napřed ale ještě musím vyjasnit jednu okolnost kterou on sám také zmínil: totiž že hodnocení tohoto vysílání je nevyhnutelně v zásadní míře podmíněno tím, zda ho člověk poslouchal "doma", tedy při životě za podmínek totalitního režimu; anebo zda tak činil už "venku", tedy při životě na Západě, kdy měl možnost srovnávat ideologické tirády této stanice s holou realitou západního světa.
K tomu musím uvést: dokud jsem sám ještě pobýval v tehdejším Československu, v naprostém ideovém a mravním marasmu tehdejšího režimu, samozřejmě jsem také poslouchal západní rozhlasové stanice. Samotnou SE jenom minimálně, její poslech byl natolik intenzivně rušený že ho (alespoň u nás v bytě) prakticky nebylo možno rozumně "dešifrovat". Poslouchal jsem tedy "Volá Londýn" a "Hlas Ameriky"; a musím přiznat, že tehdy jsem se způsobem jejich zpravodajství naprosto souzněl. Je to přirozené: tehdejší - pseudokomunistický - režim byl vnitřně už natolik prohnilý, že ať se do něj kdokoli strefoval čímkoli, prakticky nebylo možno minout.
Ovšem - když se pak člověk dostal do emigrace, a začal onen narůžovo lakovaný obraz západních "demokracií", tak jak ho lidem doma předestírala Svobodná Evropa, srovnávat s profánní realitou západní společnosti (neřkuli kapitalismu), pak se tento náhled na charakter jejího vysílání nevyhnutelně musel měnit. Aby to nevypadalo, že jsem v tomto směru jediný "kverulant": už jsem zmínil že do nemalého konfliktu s SE se dostal tehdy nejprominentnější český protestní písničkář Jaroslav Hutka. A ten kromě jiného v jednom ze svých fejetonů (které si distribuoval sám) vyprávěl i následující historku. Bylo to v době, kdy čs. rozvědka spáchala bombový atentát na budovu SE v Mnichově. Hutka - jinak žijící v Holandsku - měl o něco později koncert v Mnichově; ale potřeboval ošetření se zuby, a nechal si tedy dát adresu na jednoho českého zubaře. Stalo se, že se s tímto českým emigrantským zubařem dostali i do hovoru na téma Svobodné Evropy a atentátu na ni; a podle Hutkova svědectví onen zubař prohlásil, že "kdyby na Svobodnou Evropu nepoložili bombu českoslovenští agenti, tak bych ji tam dal já sám". (!) Zkrátka: nebyl jsem naprosto tím jediným z emigrantů, kdo si byl vědom toho, jak fatálně tato emigrantská stanice manipuluje s veřejným míněním lidí doma, jak naprosto falešný obraz jim zprostředkovává o pravém charakteru západního světa.
------------------------------------
Po tomto úvodu nyní dva konkrétní příklady onoho zmíněného "dvojího metru" ve vysílání Svobodné Evropy. Napřed je nutno si připomenout: SE neustále znovu a znovu žonglovala se všemi možnými prohřešky, kterých se - bezpochyby - dopouštěl tehdejší režim reálného socialismu. To byl v zásadě legitimní počin; ovšem ta samá Svobodná Evropa systematicky před svými posluchači zatajovala, nebo přinejmenším marginalizovala význam všech - mnohdy stejně tak negativních - fenoménů, které se vyskytovaly ve sféře západních "demokracií". Jedním z nejvýraznějších příkladů a dokladů tohoto dvojího metru ve vysílání byl svého času tzv. "Recruit"-skandál. Ale napřed si ještě připomeňme: Svobodná Evropa proti prohnilému a zkorumpovanému socialistickému režimu neustále stavěla zářný obraz západních demokracií, jejich svobodně zvolených parlamentů. Ovšem - náhle se tehdy provalil obrovský skandál, když se ukázalo že bez výjimky všechny politické strany zastoupené v japonském parlamentu stojí na výplatní pásce japonského koncernu Recruit! Jinak řečeno: tento "demokratický" japonský parlament byl ve skutečnosti zkorumpovaný skrz naskrz. (Určitá pikanterie ostatně byla v tom, že i v tomto srovnání tou nejzkorumpovanější se ukázala být buddhistická "Strana čistoty" Komeitó, která svého času byla vytvořena právě proto, aby zametla s korupcí v japonské politice!)
V každém případě jak řečeno jednalo se o obří skandál, který okamžitě překročil hranice Japonska, referovala o něm dopodrobna všechna světová média. Všechna - jenom Svobodná Evropa ne. Ta Svobodná Evropa, která s takovou škodolibostí doširoka zpravovala o každém korupčním případu (pokud snad nějak vyšel najevo) v tehdejším socialistickém Československu, tato Svobodná Evropa nechtěla o tomto obřím skandálu japonské politiky vědět naprosto nic. První den o něm v jejím zpravodajství nebyla ani jediná zmínka; druhý den - kdy už tento skandál plnil přední stránky světového tisku a byl mezi hlavními zprávami televizního i rozhlasového zpravodajství - Svobodná Evropa stále mlčela. Třetí den - to samé. A teprve když se stalo zřejmým že natolik masivní skandál (o kterém samozřejmě - s tou samou škodolibostí - stále dokola referovala režimní média) se nedá natrvalo utajit, o něm SE uvedla krátkou suchou zmínku ve svém hodinovém zpravodajství. Nevzpomenu si už (musel bych někde vytáhnout mé staré záznamy) jestli se SE této záležitosti vůbec kdy nějak věnovala ve svých komentářích; ale pokud ano je možno si být jistým že její jedinou snahou bylo opět tento olbřímí skandál marginalizovat, prezentovat ho jako jenom určité specifikum ještě nevyzrálé japonské poválečné demokracie.
------------------------------------
Případ druhý. Svobodná Evropa tedy neustále znovu a znovu probírala a kritizovala všechny možné negativní jevy v socialistickém Československu; přičemž při jejichž komentování a výkladu dokonce praktikovala fakticky důsledně marxistický výkladový model. Totiž ten, že společenské jevy nejsou pouze subjektivní záležitostí těch či oněch jedinců, nýbrž že konec konců za nimi stojí základní, určující rámcové charakteristiky daného společenského uspořádání. Krátce řečeno: podle podání SE za všechno špatné v tehdejším Československu mohli výhradně komunisté, respektive komunistický režim. Ať se jednalo o ekonomiku, o politiku, anebo třeba o zdravotnictví anebo ale i míru násilí mezi lidmi. Za všechno mohl komunistický systém.
Jedním z takovýchto případů násilí na kterém si SE vydatně smsla byl svého času známý a dramatický případ (byl o něm dokonce natočen i film) o řádění sparťanských fotbalových fanoušků ve vlaku z Ostravy do Prahy. Nejenže byl vlak sám prakticky zcela zdemolován; ale docházelo zde k masivním fyzickým útokům proti cestujícím, jednu průvodčí málem za plné jízdy vystrčili z okna jedoucího vlaku.
Za této příležitosti Svobodná Evropa znovu a znovu ve vší šíři rozebírala, jak na tomto zhrubnutí mezilidských vztahů svou primární vinu nese komunistický režim, se svým prostředím nesvobody a všeobecné životní frustrace. Jak řečeno, tato analýza jako taková měla naprosto své věcné oprávnění; jenže za nějaký čas se stalo, že prakticky k tomu samému, respektive ještě mnohem drastičtějšímu výbuchu fotbalového násilí došlo i na "demokratickém a svobodném" Západě! V roce 1985 došlo na bruselském Heyse-stadionu k brutálním rvačkám mezi fotbalovými chuligány; výsledkem bylo 39 mrtvých, a mnoho dalších desítek zčásti těžce raněných.
A zatímco byl celý svět hluboce otřesen touto událostí, ve Svobodné Evropě se prakticky plně opakoval scénář s Recruit-skandálem. Napřed se SE snažila tuto událost vůči svým posluchačům utlumit, marginalizovat jak jen bylo možné; když pak tento skandál narostl už do tak obřích rozměrů že další utajování už nebylo možné, pak se Svobodná Evropa rozhodla uchopit býka za rohy, a této události věnovala celý jeden diskusní pořad.
Logicky by se dalo očekávat, že když za divokým výbuchem násilí českých fotbalových chuligánů SE detekovala deformace tehdejšího společenského a politického uspořádání, že ten samý výkladový vzorec použije i při věcně naprosto identické záležitosti s fotbalovým násilím v bruselském stadionu. Příležitostí by k tomu bylo dost: bylo by možno uvažovat o - systémově imanentní - nezaměstnanosti jakožto možného zdroje životní frustrace přinejmenším určitých částí západní populace; ale bylo by docela dobře možno začít rozebírat i všeobecný pocit nespokojenosti, odcizení západní společnosti od jejich politické reprezentace. Pocit životní bezperspektivnosti, který se pak nutně vybíjí v aktech násilí.
Bylo by tedy naprosto možné vykládat onen bruselský masakr tímto způsobem, tedy hledat faktory jeho systémové podmíněnosti. Ovšem - ne tak Svobodná Evropa. Jestliže v očích jejích redaktorů za řáděním českých fotbalových chuligánů svou primární vinu nesl komunistický režim, pak pro události na bruselském stadionu náhle objevili příčinu zcela jinou: na vině prý jsou prastaré atavistické násilnické pudy uložené v genetickém kódu člověka!!
Takže: když se jedna a ta samá událost stane v socialistickém Československu, pak za všechno mohou komunisté; ale když k ní dojde na "svobodném a demokratickém" Západě, pak podle Svobodné Evropu na tom nenese vinu nikdo, jenom jakési anonymní atavistické přírodní pudy!..
Tolik tedy k dvojímu metru praktikovanému svého času ve vysílání Svobodné Evropy. K další záležitosti jmenované panem Horákem opět příště.
Dokončeme teď ještě - jak avizováno - odpověď na jeden další aspekt kolem působení Svobodné Evropy v dřívějších časech. Pan Horák píše: "Přestože RFE či VoA referovaly o efektních případech útěků z ČSSR, nelze říci, že minimalizací kritiky západních zemí sváděly naše lidi k neuvážené emigraci."
Troufám si tvrdit, že ve skutečnosti tomu ovšem právě takto bylo. Tedy že jmenovitě Svobodná Evropa svou neustálou glorifikací "sladkého" života na Západě velmi mnoho lidí animovala k tomu, aby opustili svůj domov a vydali se do některé ze západních zemí údajně "neomezených možností". Jinak řečeno: kdyby nebylo této neustálé propagandy především ze strany SE o "zlatém Západu", kdyby SE měla tu poctivost vylíčit svým posluchačům pravý obraz jak reálného života na Západě, tak především nesnadný život (a především tvrdé počátky) emigrantů, pak je vysoce pravděpodobné že mnoho lidí by si tento svůj osudový životní krok ještě velice důkladně rozmyslelo.
Napřed je ale nutno si zpřítomnit jednu zásadní okolnost. Nejen v podání Svobodné Evropy, ale i v povědomí lidí doma měli emigranti v principu "sladký život". Užívali si - podle tohoto pohledu - svobodu západní společnosti, stejně jako její materiální blahobyt. Ve skutečnosti ale byl krok do emigrace ve většině případů jako náraz do zdi. Anebo snad spíše - jako skok do otevřeného hrobu.
Tato tvrdost emigrace (především jejich počátků) měla dva základní kořeny: na jedné straně ryze materiální, na straně druhé osobně-kulturní.
Aspekt materiální: pokud dotyčný nebyl nějakým specialistou který by hned získal místo na nějaké univerzitě či v nějaké jiné žádané profesi, pak emigrantské počátky v naprosté většině případů znamenaly především dlouhodobý pobyt v uprchlickém táboře, později (po udělení práva azylu) v penziónech, nezřídka ve společnosti místních bezdomovců. Nedostatek peněz, dlouhá léta čekání na přidělení bytu. (A to líčím poměry z relativně solidního a štědrého sociálního státu v Německu.) Většinou trvalo několik let, nežli se emigrant dokázal vypracovat na jakž takž přijatelnou materiální životní úroveň.
Snad ještě více ale pálil jiný aspekt emigrace: prožitek naprosté cizoty, ztracenosti, osamocenosti. Místo vysněného života na "zlatém Západě" zde čekalo zjištění, že na emigranta tu nikdo nečeká, že je tu naprosto osamocený, že pro nikoho nic neznamená. Všechny osobní vazby z dosavadního života byly přervány, dosavadní životní a profesní postavení ztraceno. Je nutno připomenout: jestliže takoví Poláci (kterých především po zákazu hnutí "Solidarita" a po vyhlášení stanného práva v Polsku na Západ odešly velké masy) nikdy neztratili právo volného pohybu, to jest mohli se beztrestně vrátit zpět do svého domova, u nás ostatních tato možnost nebyla, mezi námi a naším dřívějším životem skutečně vyrostla neprostupná železná stěna.
A jestliže jsme svým krokem do emigrace ztratili všechny vazby osobní a citové, tak stejně tak jsme ztratili svou vlastní národní kulturu; a teprve právě v emigraci si člověk se vší palčivostí uvědomí, co takováto ztráta znamená.
Opakuji tedy ještě jednou: odchod do emigrace představoval velice drastický životní krok; a zdaleka ne všichni tento klíčový předěl dokázali úspěšně zvládnout. Svobodná Evropa - která se tak dopodrobna věnovala osudu každého pronásledovaného v zemích socialismu - by tedy měla dost a dost příležitostí k tomu aby lidem doma podala pravdivý, nepřikrášlený obraz o tvrdostech a rizicích emigrantského života. Ovšem - ačkoli by k takovémuto počinu naprosto postačilo obejít mnichovské penzióny a poptat se tam přebývajících emigrantů na jejich pocity z emigrace, tak právě tento krok Svobodná Evropa nikdy neučinila. A místo toho ke svým mikrofonům zvala - úspěšné - emigranty i z těch nejexotičtějších světových destinací, z Austrálie nebo z Jižní Afriky, aby se mohli pochlubit tím, jak se dokázali vypracovat, jak jsou úspěšní a bohatí. Ale jejich méně úspěšní krajané jim nestáli za sebemenší zmínku, ti své místo před mikrofony Svobodné Evropy nedostali nikdy.
Nedlouho po svém příchodu do Mnichova jsem měl příležitost mluvit s tehdy velmi populárním redaktorem Svobodné Evropy Slávou Volným. On si postěžoval na to, že za ním svého času přišli dva emigranti, zřejmě už postarší manželský pár, kteří byli evidentně zoufalí ze své situace, právě z výše uvedených důvodů: zjistili že na vysněném "zlatém Západě" na ně nikdo nečeká, že jsou zde osamělí a ztracení, bez vlastního obydlí a bez materiálního zabezpečení. A ti že prý se ho ptali "co bychom ještě měli dělat, za kým bychom ještě měli jít", aby své krušné postavení mohli nějak zlepšit.
Pan Volný se tedy vyjádřil s naprostým nepochopením o počínání těchto emigrantů, o jejich zklamání z jejich emigrantského osudu. On zastával názor, že každý se o sebe přece má postarat sám. A přitom si zjevně vůbec nebyl schopen uvědomit cynismus svého postoje: jako aktivní spolupracovník Svobodné Evropy byl i on jedním z těch, kteří neustálou glorifikací života na Západě fakticky lákali své krajany do emigrace - aby pak o nich (to jest: o těch méně úspěšných) nechtěli nic vědět, aby od nich dávali ruce pryč, že prý jsou sami strůjci svého osudu.