Když americký ministr zahraničí Marco Rubio oznámil, že jihoafrický velvyslanec je nadále v USA „persona non grata“, nemohl lakoničtěji vyjádřit proměnu vzájemných vztahů, které už dávno nepřipomínají idylu devadesátých let dvacátého století. Označení prezidenta Trumpa za bílého šovinistu ze strany velvyslance, který ve Washingtonu sloužil již během druhého funkčního období Baracka Obamy, a jeho následné vyhoštění představují bezesporu ostrou diplomatickou roztržkou, která odhaluje mnohé nejen o povaze druhé Trumpovy administrativy, ale také o Jihoafrické republice.

Pozemková reforma hrozí ekonomickým rozkladem

Když Trump svým exekutivním příkazem nařídil okamžité přerušení rozvojové pomoci, znamenalo to mimo jiné ohrožení programů věnujících se boji s nákazou HIV/AIDS. Ta na jihu Afriky stále patří k významným fenoménům, který ohrožuje nejen lidské životy, ale má rovněž drtivý dopad na dotčené ekonomiky. Země se v důsledku rozšíření nákazy potýká nejen s nedostatkem kvalifikované pracovní síly, ale také s vysokou zátěží sociálního a zdravotního systému.

Následoval Trumpův výrok, že bílí Jihoafričané mohou přesídlit do Spojených států, aby unikli diskriminaci. Za svá slova sklidil výsměch i od Jihoafričanů samých. Nicméně pravdou je, že navrhovaná pozemková reforma v Jihoafrické republice nejvíce dopadne na vlastníky půdy, z velké části bělochy. Trumpův našeptávač Elon Musk může vnímat jako rodilý Jihoafričan citlivěji možné důsledky změny pozemkových práv, která ve výsledku nemusí vést k větší rovnosti, ale k naprosté ekonomické katastrofě — jako v sousední Zimbabwe.

Častým argumentem ve prospěch reformy je, že ačkoliv běloši představují méně než deset procent populace, vlastní většinu zemědělské půdy — a v důsledku toho se rozevírají ekonomické nůžky mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Argument opomíjí skutečnost, že od roku 1994 je v zemi prosazován model pozitivní diskriminace, jehož důsledky ovšem nejsou vždy povzbudivé.

To se mimo jiné promítlo do výsledků posledních parlamentních voleb, jež se uskutečnily v loňském roce a ve kterých rekordně oslabil Africký národní kongres. Naopak historicky posílila aliance vedená představitelem Západního Kapska, jihoafrické provincie, kde žijí Afrikánci, potomci nizozemských, francouzských a německých přistěhovalců. Zjednodušující představa, že bělochy volí jen běloši, vzala totiž zcela za své pod tíhou hospodářských problémů, do nichž se země, dostala.

Výsledkem je, že místopředsedou vlády se stal poprvé v postapartheidní historii běloch, protože byl vnímán jako lepší volba než radikálové volající po znárodnění. Ohlášená pozemková reforma bude podle vyjádření prezidenta Jihoafrické republiky spravedlivá a nepovede k rasově motivovanému násilí. Nicméně zkušenost ze zmiňovaného Zimbabwe na počátku tisíciletí budí oprávněné obavy: prosperující a zemědělsky soběstačná ekonomika byla rozvrácena a nastala hyperinflace v řádu milionů procent.

Napětí roste

Trumpa přitom rozhodně nelze podezírat z toho, že by vůči Africe pociťoval jakýkoliv sentiment, což ostatně předvedl už během svého prvního funkčního období, kdy pro neidentifikovatelnou skupinu afrických států použil označení s*itholes, čímž jasně dal najevo, co si o kontinentu a jeho obyvatelích myslí.

Po nedávném vyjádření americké administrativy, že občané některých afrických zemí prakticky nebudou mít možnost získat vstupní vízum do USA, nasadil všemu korunu Trumpův nápad přesídlit obyvatele Gazy „někam“ do Afriky, ideálně do jednoho ze Súdánů, kde už třetím rokem zuří šílená občanská válka, či do Somalilandu, kde sice válka není, ovšem ráj na zemi vypadá opravdu jinak. Všechny zmíněné Trumpovy výroky a nápady dávají tušit, že Trumpa Afrika nezajímá, že o ní nic neví a že od něj pravděpodobně nelze čekat nic jiného bělošský šovinismus. Trumpovy neomalené výroky by nám ale neměly zastřít, jaký je skutečný vývoj v Jihoafrické republice.

Pohled na současné politické dění v Jihoafrické republice totiž naznačuje, že země, jejíž předchozí prezident musel odstoupit kvůli korupčním skandálům a zneužívání veřejných peněz, proč už Jihoafrická republika dávno není morálním majákem uprostřed rozbouřených afrických vod.

Příkladem je vyjádření, že navzdory mezinárodnímu zatykači vydanému Mezinárodním trestním soudem by Jihoafrická republika nezatkla ruského prezidenta Vladimira Putina, pokud by vstoupil na její území. Mělo se tak stát v loňském roce, kdy v zemi probíhal summit zemí BRICS, nicméně prekérní situace nenastala, protože Putin se ke konferenci připojil skrze videohovor. Jihoafrická republika přitom patří k signatářům Mezinárodního trestního soudu a její vyjádření tedy bylo porušením mezinárodních závazků.

Jádro problému však spočívá v tom, že hospodářství Jihoafrické republiky provází velká řada problémů, jež plynou z kroků vládní garnitury stojící v čele země od roku 1994, kdy Africký národní kongres zvítězil v prvních univerzálních volbách v historii země. Výsledkem frustrace Jihoafričanů je radikalizace všech stran, která ve výsledku neprospěje nikomu.