Od přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století patřil Sovětský svaz k významným mezinárodním hráčům v dekolonizující se Africe. V očích nově etablovaných afrických režimů měl obvykle lepší reputaci než jeho ideologický konkurent USA.

Antikoloniální, antiimperiální a antikapitalistickou rétoriku Sovětského svazu doprovázely finanční prostředky, vojenská technika a nejrůznější experti, kteří ve jménu budování socialistické Afriky směřovali do vybraných států. Skvělou pověst si získaly nejen sovětské školy, ale například také zdravotnictví. Vstřícnost nových afrických politických předáků akceptovat sovětskou linii byla veliká.

S rozpadem SSSR a koncem bipolární konfrontace se Afrika stala kontinentem, o kterém v Kremlu sice věděli, ale nebyl zájem ani kapacity o kultivaci vzájemných vztahů. Sovětský vliv tak vystřídaly státy jako Čína, Indie či Turecko, které se do takzvaného nového dělení Afriky zapojily asi nejintenzivněji.

Obnovený ruský zájem o Afriku

Putin zpočátku Afriku ignoroval podobně jako jeho předchůdce, nicméně s postupem času pochopil, že právě tento kontinent o 54 zemích, z nichž řada má nesmírné přírodní bohatství, může do budoucna nově se etablujícímu Rusku leccos přinést. Zájem byl zpočátku projevován jen opatrně, což bylo ostatně příznačné i pro Sovětský svaz, neboť platilo a platí, že zdroje, které může Rusko uvolnit pro aktivity v relativně vzdáleném zahraničí, jsou poměrně omezené.

Obnovení přerušených vazeb tak probíhalo pomalu, nicméně systematicky, a současná diskuse o tom, kde všude Rusko v Africe působí, překvapuje pouze ty, kteří situaci dlouhodobě nesledují. Přelomovým momentem byl rok 2019, kdy v ruském Soči proběhl první rusko-africký summit, na kterém ruský prezident Putin uvedl, že jeho cílem je podpořit vzájemný obchod a poskytovat Africe potřebnou (rozvojovou) pomoc bez jakýchkoliv podmínek.

Od té doby ruský ministr zahraničí Lavrov navštívil řadu afrických států, ve kterých opakovaně hovořil o vzájemné ekonomické spolupráci. Konkrétně se jedná třeba o první africkou jadernou elektrárnu v Egyptě, kterou začala stavět v průběhu roku 2022 ruská státní firma Rosatom, či opakované dohody se Súdánem ohledně zřízení speciální ekonomické zóny v oblasti kolem Port Súdánu, odkud chce Rusko posílit svůj vliv v Rudém moři.

Ruská přítomnost v Africe však má vedle přímé ekonomické dimenze také další — a možná v důsledku mnohem silnější — rozměr než je na první pohled viditelné budování jaderných bloků kousek od Káhiry. Jedná se o působení nechvalně proslulé paramilitární Wagnerovy skupiny, o které je dnes slyšet v souvislosti s Ukrajinou, ale přímou zkušenost s ní má již řada afrických států.

Pokud se podíváme na působení Ruska v Africe z globální perspektivy, můžeme říct, že Kreml se snaží obnovit vazby se státy, s nimiž v dobách Sovětského svazu čile komunikoval, což v praxi není příliš obtížné, protože v řadě zemí je povědomí o Rusku stále patrné — především u střední a starší generace.

Období útlumu kooperace mezi devadesátými lety minulého století a přibližně rokem 2015 nebylo natolik dlouhé, aby se všechna pouta zpřetrhala. Pragmaticky řečeno, sovětský kalašnikov, který byl součástí výbavy nejedné armády vedoucí boj proti koloniálnímu jhu, má delší životnost než kdejaký prezident.

Vedle toho je v posledních letech obzvláště patrný ruský zájem o země, které bývaly francouzskými koloniemi — především v rámci sahelsko-saharského pásu, odkud je francouzský vliv postupně vytlačován. Nástrojem expanze ruského vlivu jsou právě neformálně působící Wagnerovci, vedle nich pak různé další formy ovlivňování veřejného mínění, jaké představují třeba bizarní demonstrace Afričanů s ruskou vlajkou. Jen letmý pohled na události z posledních měsíců či let naznačuje rozmach ruského vlivu od západu na východ kontinentu.

Kalašnikovy a krvavé diamanty

Po odchodu francouzských jednotek z Mali právě Rusko „nabídlo pomocnou ruku“ místní vládě. V sousední Burkině Faso při převratu v loňském roce vlála vedle domácí vlajky také vlajka Ruska — že byl puč výrazně podpořen z Moskvy je veřejným tajemstvím. V Africe platí nepřímá úměra: čím méně Francouzů, tím více Rusů.

Stejná situace se již řadu let odehrává také ve Středoafrické republice, která se považuje za zemi, v níž je ruský vliv z celé Afriky vůbec největší. Příznačné je, že ve dnech, kdy ruská armáda vtrhla na Ukrajinu, bylo v Bangui, hlavním městě Středoafrické republiky, slavnostně odhaleno sousoší ruských vojáků. Během „spontánního pochodu“ městem bylo možné vidět transparent hlásající „Rusko zachrání Donbas od války“. Jeden ze zástupců vládnoucí strany lakonicky poznamenal, že mementem všech je situace v Mali, kde v tu dobu již bylo jasné, že západní intervence skončila nezdarem.

Chceme-li pochopit, proč právě Středoafrická republika představuje tak významný objekt ruského zájmu, je třeba si uvědomit nešťastný osud této země, ležící v nitru kontinentu. Už její název odkazuje na fakt, že při vyhlášení nezávislosti nebylo příliš kde brát a geografická poloha posloužila jako základ nové národní identity, budované na troskách bývalé Francouzské rovníkové Afriky.

Tragikomická korunovace prezidenta Jean-Bédela Bokassy na císaře v duchu Napoleona Bonaparte v sedmdesátých letech dvacátého století vedla prakticky ke státnímu krachu a ochlazení podpory ze strany Francie, která již nemohla excesy excentrického vůdce přehlížet. Země, z níž je nejbližší přístav vzdálen asi 1 500 kilometrů a jež má na svém území vybudováno jen asi 500 kilometrů zpevněných silnic, se naplno ponořila do vnitřních problémů, které nikdy neustaly.

Spíše postupně eskalují spolu s novými objevy obrovských nalezišť zlata a diamantů. Obchod s takzvanými krvavými diamanty byl natolik symptomatický, že se stal v roce 2011 námětem úspěšného filmu Ambasador, zachycujícího aktivity liberijského obchodníka, který přijíždí do Bangui podnikat s těmito vzácnými nerosty.

Dnes, dvanáct let od premiéry snímku, jsou diamantové a zlatonosné doly ovládány převážně Rusy prostřednictvím Wagnerovců, kteří do země přišli v roce 2018. Jejich přítomnost je sice zřejmá, ale oficiálně nepřiznaná. Wagnerovci nejsou součástí oficiální ruské zahraniční politiky, a tak může Kreml jednak prohlašovat, že s paramilitární organizací nemá nic společného, a současně těžit z toho, že mezi Wagnerovci a představiteli Středoafrické republiky panuje tichá dohoda o spolupráci.

Wagnerovci

Oficiálně byl příchod ruské soukromé armády do země motivován snahou pomoci centrální vládě v Bangui v boji s rebely, výměnou za to jim byl umožněn přístup k obchodu s přírodním bohatstvím. Paramilitární skupina se během krátké doby proslavila svým nelidským zacházením a během pár měsíců ovládla místní obchod s diamanty.

Místní, pro které je práce v dolech zpravidla jedinou možností, jak si zajistit obživu, pracují v extrémních podmínkách a veškeré drahé kameny a zlato odevzdávají buď přímo Wagnerovcům, nebo je jsou nuceni prodat společnosti Diamville. Tu založili právě Wagnerovci, aby obchod s diamanty zefektivnili a přitom jej zaštítili obchodní společností. Diamville přitom zcela ignoruje zásady Kimberleyského procesu, jehož cílem je, aby „krvavé“ diamanty nesloužily k financování ozbrojených skupin proti legitimním vládám.

Působení Wagnerovců ve Středoafrické republice tak na jedné straně vede k nekontrolovanému odlivu diamantů a zlata ze země, na druhé straně k nárůstu ruského vlivu. Nekontrolovaný vývoz diamantů ze střední Afriky se stal po ruské invazi na Ukrajinu jedním z nástrojů, který pomáhá ruské ekonomice přežít. Prostředky, jež Rusko získává prostřednictvím obchodu se středoafrickými diamanty a zlatem, stojí zcela mimo dopad mezinárodních sankcí. O lukrativnosti a oboustranné výhodnosti obchodu pro ruské a středoafrické elity není třeba pochybovat — a můžeme očekávat jeho další utužení.

V posledních týdnech dochází ke konfliktům mezi Wagnerovci a místními protivládními rebely právě o oblasti, v nichž se nacházejí diamantové doly. V těchto střetech počet mrtvých nehraje ani pro jednu stranu zásadní roli. Snaha centrální vlády uklidnit situaci pravděpodobně povedou jen k dalšímu posílení ruského vlivu.