Etiopská armáda opouští Tigraj, problémy zůstávají
Linda PiknerováPůl roku po vpádu federální armády do severoetiopského regionu vyhlásil premiér Abiy jednostranné příměří do září. Vojáci opouštějí hlavní města. Místní vzbouřenci oslavují. Oblasti však hrozí hladomor i důsledky vysídlení 1,7 milionu lidí.
Intervence etiopských vládních sil do regionu Tigraje na severu země neskončila dle očekávání krátkým angažmá, jak premiér Abiy deklaroval v závěru minulého roku. Ačkoliv se dnes etiopské síly z regionu deklarativně stahují, výsledkem jejich působení podpořeného zapojením sousední Eritreje je nejen chaos, ale také propukající hladomor a rostoucí nejistota obyčejných lidí, kteří v konfliktní oblasti žijí.
Etiopie představuje v oblasti Afrického rohu naprosto klíčového aktéra jak počtem svých obyvatel (cca 100 milionů), tak velikostí své ekonomiky a deklarovanou prozápadní orientací. To z ní činí partnera, s nímž musí vnější aktéři jednat s maximální možnou mírou obezřetnosti.
Kombinace uvedených faktorů — plus kontroverze kolem obří přehrady na Nilu a rychlosti, s jakou etiopské úřady uvažují o jejím napuštění — vzbuzují v regionu velké obavy. Dění mají navíc ambici ovlivňovat Čína, Turecko či Spojené arabské emiráty.
Samotní představitelé etiopské vládní garnitury v čele s nositelem Nobelovy ceny za mír z roku 2019 Ahmedem Abiym jsou si vědomi vyděračského potenciálu, který vůči okolnímu světu mají. A vede je ke krokům, jejichž důsledky vzbuzují doslova hrůzu u těch, jež se v regionu Tigraje pohybují.
Zmínit v těchto souvislostech se patří například i Lékaře bez hranic, kteří nedávno ohlásili pozastavení svých aktivit právě v pojednávané oblasti s odkazem na zabití tří svých členů v minulých týdnech.
Nedávná zpráva o oficiálním ukončení mise etiopských federálních sil v hlavním městě Tigraje Mekelle a dalších velkých měst regionu vyvolalo na straně Tigrajců mohutnou odezvu, jejímž nejviditelnějším projevem se stal demonstrativní vjezd dlouhého konvoje právě do hlavního města. V městech jako Aksúm začala Tigrajská lidově osvobozenecká fronta okamžitě organizovat nábor „nových a čerstvých“ sil, které by posílily její řady a s jejichž pomocí by bylo možné čelit milicím šikujícím se v sousedním Amharsku.
Sám premiér při oznámení o stažení jednotek z Tigraje zopakoval teze o tom, že cílem bylo mimo jiné odebrat tigrajským jednotkám ilegálně držené zbraně, a tím předejít hrozně rozpadu země, jejíž etnická pestrost vybízí ke srovnání s bývalou Jugoslávií.
Právě principy etnické federace, na které je současná politická struktura vystavěna, se stávají mantrou, kterou se zaštiťují vládní politici ve snaze ukázat, že použití síly centrální vládou je legitimním nástrojem, jak „pytel blech“ udržet pohromadě, ba co více zajistit zemi, která se stále řadí k nejchudším zemím světa, prosperitu s ohledem na její obrovský ekonomický potenciál.
Zatímco Abiyho postoj, umocněný výsledky červnových parlamentních voleb, veřejně odkazuje k úspěchu operace, obyčejní Tigrajci s obavami vyhlížení nejbližší týdny, během kterých by měli zasít na svých polích, aby mohli sklidit úrodu a netrpěli ještě větším hladem než nyní. Odhady totiž hovoří o tom, že v důsledku nedávných událostí je hladomorem bezprostředně ohroženo kolem 350 tisíc lidí, z nichž asi 30 tisíc tvoří děti.
V případě naplnění černého scénáře by se tak region Tigraj stal místem nejhoršího hladomoru od roku 2011, kdy v sousedním Somálsku zemřelo kolem 250 tisíc lidí. Právě rychlé alespoň částečné uklidnění situace představuje zřejmě poslední možnost, jak další humanitární katastrofě v Africkém rohu částečně zabránit, neboť v důsledku nepokojů muselo své příbytky opustit dle odhadů OSN na 1,7 milionu obyvatel, ze kterých se stali uprchlíci.
Bez ohledu na to, zda zůstali tito lidé na území Etiopie a z hlediska statistik spadají do kategorie vnitřně vysídlených osob, o které by se měly postarat etiopské orgány, nebo se přesunuli do sousedního Súdánu, kde je odhadem kolem 70 tisíc uprchlíků a na které pamatují nástroje mezinárodní ochrany OSN, je zřejmé, že řešení situace musí být rychlé.
Zda tomu tak skutečně bude, ukáže až čas, protože i když otázka doutnající humanitární katastrofy zaměstnává lidskoprávní organizace, reakce klíčových aktérů je spíše opatrná, a to vzhledem k výše zmíněnému politicko-ekonomicko-bezpečnostnímu významu Etiopie. Bezvýchodnou situaci místních pak komplikují také přírodní události, jako například nedávné lijáky v Súdánu, které zpustošily část provizorních příbytků a uvrhly místní do ještě větší beznaděje.
Situace v regionu je značně nepřehledná nejen pro vnější pozorovatele, tak také pro samotné Etiopany, a to dokonce i ty, kteří žijí v relativní blízkosti postižené oblasti. Pravidelné výpadky internetu jsou běžnou součástí každodenního života, naproti tomu jistou novinkou se staly problémy s vydáváním elektronických víz pro zahraniční návštěvníky, kteří měli donedávna (myšleno do červnových voleb) možnost vyřídit si vstup online v případě, že do země vstupovali na mezinárodním letišti v Addis Abebě.
Logistiku zajišťování alespoň základních potravin v samotném Tigraji pak zásadně zkomplikoval fakt, že most přes řeku Tekeze byl zničen a alternativní spojení prakticky neexistuje. Deklarované příměří ze strany centrálních orgánů má trval do září, přičemž již teď Abiy a jeho nejbližší prohlašují, že se obávají toho, že dvouměsíční pauzu v období dešťů využijí Tigrajci ke konsolidaci moci a znovunadechnutí se. Mezinárodní společenství tak má dva měsíce na to, aby k situaci zaujalo poněkud rozhodnější stanovisko, než tomu bylo doposud. O tom, že se to však reálně podaří, lze však úspěšně pochybovat už nyní.