Ukončování dlouhého a krvavého konfliktu mezi Etiopií a Eritreou postupuje ještě rychleji, než se čekalo. Vyplývá to z přelomového setkání mezi eritrejským diktátorem Isaiasem Afwerkim a etiopským premiérem Abiym Ahmedem, které se uskutečnilo v neděli v eritrejském hlavním městě Asmara. Nejvyšší představitelé obou zemí se setkali vůbec poprvé od vypuknutí válečného konfliktu v roce 1998 a pouhý měsíc od chvíle, kdy etiopský premiér ohlásil, že je připraven respektovat závěry Alžírské dohody a stáhnout vojáky ze sporných území.

Setkání v Asmaře, na nějž by měla 15. července navázat návštěva eritrejského prezidenta v Addis Abebě, bylo přeplněno vstřícnými prohlášeními. „Mezi Etiopií a Eritreou již neexistuje žádná hranice. Místo toho jsme vybudovali most lásky,“ nechal se například slyšet etiopský premiér Abiy Ahmed při podepisování „Deklarace míru a přátelství".

Zároveň ale došlo k uzavření zcela konkrétních dohod, které budou mít hmatatelné dopady na obyvatele obou zemí a zejména na dlouho rozdělené rodiny. Okamžitě tak došlo k obnovení telefonního spojení, čehož podle zpráv místních médií ihned využily tisíce lidí, během několika dní začne mezi hlavními městy létat spoj Ethiopian Airlines a proudit autobusy a dojde také k otevření diplomatického zastoupení. Vnitrozemská Etiopie nadto dostane možnost využívat eritrejské přístavy na pobřeží Rudého moře.

Naděje pro region

Přestože „horká“ fáze válečného konfliktu mezi Etiopií a Eritreou skončila po dvou letech a desítkách tisíc mrtvých v roce 2000, Etiopie odmítla vyklidit území přiřčená sousedovi mezinárodními arbitry a mezi oběma státy nadále docházelo ke krvavým potyčkám včetně nasazení letectva a těžké vojenské techniky. Změnu přinesl teprve letos v dubnu nástup nového premiéra v Etiopii; Abiy Ahmed naznačil ochotu ustoupit a nabídl otevřenou ruku Eritreji. Na jejího autoritářského prezidenta pro změnu tlačili spojenci v Perském zálivu, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, které si přejí klid v regionu Afrického rohu a udržují dobré vztahy s oběma státy. Spekuluje se, že původně zdrženlivý eritrejský prezident Afwerki na sblížení s dlouholetým nepřítelem přistoupil po nabídce štědré finanční injekce právě ze Spojených arabských emirátů.

V praktické rovině má samozřejmě mírový proces velké množství překážek a očekává se, že vůbec nejtěžší bude smířit příhraniční komunity a přilehlý Tigrajský stát, který je proti etiopskému premiérovi už tak nepřátelsky naladěný. Případný úspěch by ale přinesl nezpochybnitelné výhody. Etiopie zbohatne na opětovném využívání klíčových eritrejských přístavů a Eritrea přestane být odtržená od svého nejpřirozenějšího a kdysi největšího obchodního partnera, který navíc v Africe roste rekordním tempem.

Oblast severovýchodní Afriky se pak stane výrazně bezpečnější. Etiopie i Eritrea podporovaly ozbrojené skupiny na území nepřítele a v sousedním Somálsku a Džibutsku. Eritrejský režim měl dokonce posílat zbraně islamistickým teroristům z organizace aš-Šabáb, kvůli čemuž na něj byly koncem roku 2009 uvaleny sankce Radou bezpečnosti OSN. Nyní sama Etiopie žádá jejich rychlé stažení a generální tajemník OSN António Guterres tento měsíc při návštěvě Addis Abeby naznačil, že pro pokračování sankčního režimu nejsou důvody.

A co totalitní Eritrea?

Stabilita v regionu Afrického rohu je přirozeně důležitá také pro Evropu — jedná se o klíčový obchodní uzel, kde se řada států angažuje i vojensky v boji proti mezinárodnímu terorismu a organizovanému zločinu. Eritrea si zaslouží zvláštní evropskou pozornost vzhledem k tomu, že sehrává zásadní roli v takzvané uprchlické krizi. Občané této sotva pětimilionové země se umisťují na předních příčkách mezi utečenci pokoušejícími se překonat Středozemní moře a odhaduje se, že každý měsíc opouští svou vlast na pět tisíc Eritrejců.

Důvodem je mimořádně krutý režim, který nechvalně proslul zejména neomezenou povinnou vojenskou službou. Eritrejci bývají do armády odvedeni hned po skončení školní docházky a mohou sloužit celé desítky let způsobem, jenž se podobá spíše otroctví — zcela uzavřená eritrejská ekonomika, kde je povoleno jen to nejdrobnější podnikání, je na téměř neplacené nucené práci pod vojenským dohledem ve všech myslitelných odvětvích založena. Snad není třeba dodávat, že v Eritreji neexistují ani žádné jiné základní svobody; od roku 2002 se neschází parlament, veškerá média jsou ve státních rukou, političtí oponenti jsou mučeni a zavíráni na dlouhá léta bez soudu a režim kontroluje dokonce i místní odnož pravoslavné církve, jejíž sesazený patriarcha je už dvanáct let držen v domácím vězení.

Bývalý bojovník za nezávislost a nyní doživotní prezident Isaias Afwerki svůj totalitní způsob vlády historicky vysvětloval právě válkou s mnohem větší Etiopií, kvůli níž bylo nutné udržovat miliony lidí v permanentní vojenské pohotovosti. Jestliže nyní mizí vnější nepřítel, má smysl spekulovat, že by se Eritrea mohla dočkat alespoň uvolnění poměrů. Pozitivní vliv může mít už jen obnovení pravidelných komunikačních spojů s největším sousedem, jehož navíc reprezentuje mladý, mimořádně ambiciózní premiér. Pokud budou mít jeho reformy úspěch v Etiopii, mohly by mít potenciál ovlivnit také Eritreu.