Africký roh si pozornost světové veřejnosti vysloužil poprvé v roce 1985. Tehdy západní celebrity uspořádaly dva koncerty známé pod označením „Live Aid“, jejichž účelem bylo shromáždit finanční prostředky ke zmírnění hladomoru v Etiopii.

Bono Vox a Queen s princeznou Dianou za zády „vybrali“ téměř 300 milonů dolarů, jež měly pomoci zmírnit utrpení v jedné z nejchudších zemí světa. S odstupem víme, že jen část z vybraných prostředků se proměnila v potraviny pro běžné Etiopany. Dosud upozaděný region se však zcela jistě zapsal do povědomí všech, kteří alespoň občas sledují masmédia.

Hladomor v Somálsku

Dvouletému strádání čelilo v letech 1983—1985 necelých osm z tehdejších asi čtyřiceti milionů obyvatel Etiopie — a až jeden milion lidí následkům hladu podlehl. Asi 2,5 milionu lidí bylo nuceno opustit své domovy a hledat dočasné přístřeší.

Neuběhlo ani šest let a světová média zaplavily obrázky zubožených Somálců. Somálská občanská válka přivedla zemi doslova ke kolapsu, ze kterého se sedmnáctimilionová země dodnes nevzpamatovala.

V důsledku hladomoru zemřelo v Somálsku podle odhadů až 300 tisíc osob. Stovky tisíc lidí se opět ocitly bez přístřeší, navíc v napětí občanské války, která jim neumožnila ani po odeznění bezprostředního nedostatku potravin návrat do původních domovů.

V provizorních přístřešcích se chtě nechtě začaly rodit nové generace dětí, jež nepoznaly nic jiného než život v původně humanitárním dočasném ubytování. Somálsko zůstává dodnes v našich očích symbolem zmaru a řada lidí si s hladomorem spojuje právě tuto zemi.

Hladomor v Africkém rohu

O necelých dvacet let později, v roce 2011, se na sociálních sítích objevily červené titulky, hlásající, že Africký roh bojuje s nejhorším hladomorem za šest desítek let a v ohrožení je téměř deset milionů lidí. Tentokrát se však nehovořilo jen o jedné konkrétní zemi jako v minulosti, nýbrž o celém regionu — zřetelně se tak ukázalo, že k hladomoru je třeba přistupovat jako k transregionálním problému, jehož řešení musí být komplexnější než dosavadní snahy.

Vedle Somálska a centrální Etiopie zasáhl hlad také Džibutsko a v menší míře i Keňu, dosud obvykle na Západě vnímanou jako sice exotickou, ovšem bezpečnou a pohodlnou turistickou destinaci. Začalo se otevřeně hovořit o příčinách utrpení — vedle politické nestability byly za příčinu označeny také globální klimatické změny, jež v regionu způsobují rozsáhlá sucha a následnou neúrodu.

V kontextu snah mezinárodního společenství v čele se Spojenými státy americkými, jejichž někdejší prezident Obama učinil z ekologických témat výraznou součást své agendy, se hladomor v Africkém rohu stal ztělesněním toho, jaké důsledky může klimatická změna mít v rozvojovém světě.

Dodejme, že v roce 2011 vznikl stát Jižní Súdán, který bývá do regionu někdy také řazen a který okamžitě vystřídal Somálsko na pozici „nejrozpadlejší“ země světa se vším, co toto nelichotivé prvenství znamená. Ačkoliv Jižní Súdán sužují spíše záplavy než sucho, nefunkční vláda, občanská válka a zoufalá životní úrověň mají stejný důsledek: hladovění místních obyvatel.

Současné utrpení

V průběhu tohoto roku se silně znepokojivé zprávy o situaci na východě Afriky objevily znovu. Podle Světového potravinového programu je akutním hladem ohroženo více než dvaadvacet milionů lidí, přičemž při pohledu na mapu zasažených oblastí vidíme, že právě v „ráji na zemi“, totiž v Keni, došlo k největšímu zhoršení.

Pro ty, kteří nahlížejí Afriku stereotypními brýlemi a vidí Keňu jako zemi, která nabízí zahraničním turistům autentický zážitek v podobě „velké pětky“ národních parků, dotek bílých pláží kolem Mombasy a podívanou na exotické Masaje, je nejspíš představa této země na pokraji katastrofy obtížně stravitelná.

Otevírá se tím však tázání po příčinách vzniku hladomoru. V této souvislosti můžeme slyšet nový argument — nedostatek dodávek obilí z Ukrajiny a Ruska. S ruskou agresí na Ukrajině skutečně došlo k fatálnímu omezení pravidelných dodávek směřujících z východní Evropy na východoafrické trhy, nicméně tato skutečnost nedobrou situaci spíše umocnila, než že by ji bezprostředně způsobila. Skutečné příčiny jsou mnohem komplexnější a utrpení neskončí s obnovením pravidelných dodávek obilí z černomořských přístavů.

Hlavní příčina je jednoznačná: sucho, které dosáhlo nejhoršího stupně od roku 2011, kdy vznikl mezinárodní monitorovací systém mající za úkol sledovat množství srážek v celé oblasti. Na základě měření úhrnu srážek a celkové situace konstatuje Světový potravinový program, že Etiopie, Somálsko a Jižní Súdán jsou od října 2022 do ledna 2023 vůbec nejohroženějšími zeměmi na světě a situace v některých oblastech Keni je alarmující.

Kombinace nedostatku vody, kontinuální politické nestability v zemích, jako jsou Somálsko či Jižní Súdán, a dvouletá válka v etiopském regionu Tigraj v kombinaci s globálním zdražením potravin přivedla Africký roh do nejhorší humanitární situace za dvě poslední generace.

Podle UNICEF je v celém regionu v důsledku sucha bezprostředně na životě ohroženo na dva milionu dětí, přičemž dalších asi 2,7 milionu jich bylo nuceno opustit školy a vydat se s rodinami hledat zdroje vody.

Příčiny hladomoru a jak mu čelit

Příčiny hladu nespočívají jen v klimatických změnách a letošní absenci dešťů. Místní mají jen velmi omezené možnosti, jak situaci aktivně řešit. Jste-li závislí na pravidelných srážkách, které nepřicházejí, a na vlastní oči vidíte, jak se okolní společnost hroutí a lidé umírají, těžko budete schopni uvažovat o dlouhodobých řešeních, která mohou přinést změny až za několik generací.

Nicméně právě takovéto uvažování je nutné. Více ukrajinské pšenice samo o sobě neřeší podstatu problému, jímž je nejen sucho, ale také zoufalý stav fungování jednotlivých postižených zemí a dramatický nárůst počtu jejich obyvatel.

Etiopie dnes má již více než stamilionovou populaci; Somálsko sice na rozdíl od svého lidnatého souseda disponuje rozsáhlým pobřežím, které však namísto rybářů kontrolují piráti; Jižní Súdán je jako stát naprosto nefunkční; populace Keni strmě narůstá. Výsledkem tohoto koktejlu je humanitární katastrofa, jíž nezabrání ani pořádání koncertů, ani tuny pšenice.

Mezinárodní a spravedlivá klimatická politika je nutností — také proto, že to, co se dnes týká Afrického rohu, se za nějakou dobu může odehrávat i v pro nás daleko méně exotických regionech.

„Zelená“ opatření však musejí být adekvátní. Výstrahou může být velkolepý plán na vybudování „africké zelené zdi“, neboli pásu stromů od západu kontinentu až po Džibutsko, jenž měl zabránit dalšímu rozšiřování Sahary. Stál nemalé finanční prostředky a skončil fiaskem. Elán tisíců lidí vzal za své a kritici zelené a solidární politiky jeho neúspěch využili jako argument pro svou skepsi ohledně čehokoliv, co se v Africe dělá.

Vytvoření funkčního, právního a demokratického státu je dalším předpokladem řešení hladu. V neposlední řadě je na místě vážně hovořit o otázce populačního růstu. Etiopie dosáhla skrze prudký nárůst porodnosti postavení regionální mocnosti a stala se nejlidnatější zemí v regionu. V počtu je síla, takže lidnatá země je bezesporu hlasitěji slyšet než nepatrné Džibutsko, které je ovšem ve srovnání se svým mocným sousedem o poznání klidnější. Při tom všem je však třeba se vyhnout západnímu paternalistickému přístupu, jehož „rozvojové“ pokusy po druhé světové válce selhaly.