Informace o obrovském západoafrickém vnitrozemském státě plnily v poslední době i české noviny. Právě zde totiž byla před několika lety slavnostně otevřena naše ambasáda a před krátkým časem opět uzavřena, čímž se — přinejlepším dočasně — uzavřela etapa českého působení v této části světa.

A není to jen problém České republiky. Doslova vše, oč se Západ v této zemi během posledního desetiletí pokusil, skončilo naprostým neúspěchem.

Vojenská junta v čele s prezidentem Assimi Goïtou je dnes jediným uznávaným zástupcem země, na jejímž území působí jak vnitrostátní milice, tak nechvalně proslulí Wagnerovci. Za pár dní zde má proběhnout již jednou avizované referendum o dalším vnitropolitickém uspořádání. I pokud budeme optimističtí a budeme ignorovat předchozí zkušenosti, nelze očekávat, že by toto referendum zemi zásadním způsobem proměnilo.

Při pohledu na výsledky působení západních aktérů na území bývalého Francouzského Súdánu se pozorovatel jen těžko ubrání myšlence, že vynaložené prostředky a zmařené lidské životy vyšly naprázdno a že za působením západních sil v čele s Francií zůstává poněkud hořká pachuť.

Povstání Tuaregů v roce 2012 a vyhlášení nezávislého státu Azawad na severu země vyvolalo před dekádou doslova pozdvižení, a to zejména proto, že vzpomínky na nejrůznější teroristické útoky byly stále ještě velmi čerstvé a strach z rozšíření nestability v relativní blízkosti jižní hranice Evropské unie nechával jen málokoho klidným.

K tomu je třeba připočíst strach z migrace, směřující přes severní Mali a Alžírsko do Evropy, a tradiční zájem Francie o své bývalé kolonie. Výsledkem bylo, že se Mali stalo jednou z prioritních zemí evropské bezpečnostní politiky.

Operace Serval a na ni navazující Barkhane měly vést k eliminaci teroristických hrozeb a podpořit centrální vládu v Bamako, která nebyla reálně schopna kontrolovat obrovskou rozlohu státu. V praxi se však ukázalo, že působení západních sil má své limity, dané mimo jiné právě velikostí země a schopností protivládních jednotek efektivně přeskupovat své síly a překračovat státní hranice. Důsledkem je spíše přelití nestability do okolních států nežli eliminace nebezpečí vycházejícího z Mali.

Vyvrcholením všeho se stal puč na jaře 2021 vedený tehdejším viceprezidentem Assimi Goïtou, po kterém následoval požadavek na urychlené stažení francouzských jednotek z území Mali. V průběhu roku 2022 Francie společně s dalšími evropskými státy včetně České republiky své působení ukončily.

Paralelně s tímto procesem se Mali otevřelo Wagnerovcům, kteří podpořili zájmy Ruska v této části světa ještě před zahájením války na Ukrajině. Ta má bezpochyby i svůj africký rozměr.

U moci je v současnosti „prozatímní“ prezident Goïta, který má za úkol „přivést proces tranzice ke zdárnému konci“, tedy k uspořádání voleb v roce 2024. Volbám má předcházet referendum o změně ústavy, jehož termín je naplánován na polovinu tohoto měsíce.

Žonglování s demokratickou vůlí lidu

Jak tomu bývá v řadě afrických zemí zvykem, referendum bylo oproti původnímu termínu posunuto, byť v tomto případě pouze o tři měsíce, což můžeme v kontextu afrických reálií považovat za bezvýznamné zdržení.

Jediná otázka, o které budou moci občané Mali hlasovat, zní, zda souhlasí s navrhovanou změnou ústavy. Povolená odpověď bude „ano“ či „ne“. Již samotná otázka budí rozpaky, neboť od občanů očekává, že jsou s návrhem seznámeni, rozumí mu a jsou schopni domyslet jeho důsledky.

V zemi, kde žije zhruba 22 milionů obyvatel, z nichž v roce 2020 bylo negramotných asi 30 procent, je k zamyšlení, zda je možné vůbec uvažovat o referendu. A pokud ano, jakým způsobem by otázka měla být formulována, aby odpověď na ni nevyžadovala pečlivé prostudování ústavního dokumentu, jehož obsahu pravděpodobně nerozumí ani mnozí z reálných držitelů moci.

Jinými slovy úvaha, že uspořádání referenda může samo o sobě představovat impuls k posílení participace občanů na chodu Mali, je úsměvná, protože posouzení návrhu vyžaduje hlubokou znalost problematiky, jejíž pochopení je pro běžné občany nedostupné.

Podíváme-li se na samotný návrh ústavních změn, lze z něj vyčíst jednoznačnou tendenci k posílení postavení prezidenta na úkor premiéra, členů vlády i parlamentu. Pokud by návrh prošel, mohl by prezident jmenovat premiéra i ministry a rozpustit Národní shromáždění. Premiér i její členové by byli přímo odpovědni prezidentovi na místo parlamentu, čímž by fakticky došlo k posunu těžiště moci od moci zákonodárné k moci výkonné.

V dokumentu se také hovoří o tom, že Mali má být sekulárním státem. Vůči tomu se ostře vymezují imámové, kteří mají na obyvatele země značný vliv. Zmíněna je také změna statutu francouzštiny, která se má z oficiálního jazyka změnit na pracovní jazyk.

Zosnování puče má být nově označeno jako zločin. Aby se náhodou nestalo, že by za zločince byli označeni stávající nositele moci, kteří se dostali k moci právě touto cestou, má se nová ústava vztahovat jen na činy budoucí.

Demokratická vláda s oporou Wagnerovců?

Konečně posledním tématem je vnitřní uspořádání země. V návrhu se explicitně zmiňuje, že Mali má být unitárním státem, což by do budoucna legitimizovalo jakékoliv kroky centrální vlády proti severomalijským regionům. V kombinaci s faktem, že v případě narušení bezpečnosti může prezident vyhlásit všeobecnou mobilizaci, může nastat situace podobná té, kterou známe z nedávné minulosti v Etiopii, kde centrální armáda bojovala proti části obyvatel v regionu Tigraje.

Udržení celistvosti země tak může být vymáháno jakýmikoliv prostředky s argumentem, že pokusy o autonomii jdou proti smyslu ústavy a jako takové musí být potlačeny.

Samotné referendum má být předstupněm k prezidentským a parlamentním volbám naplánovaným na jaro příštího roku, čímž by se měl údajně dovršit proces návratu k civilní vládě.

Ačkoliv zástupci Africké unie vítají blížící se všeobecné hlasování a vyjadřují naději, že referendum o následné volby přivedou do Mali opět vládu vycházející z vůle lidu, těžko si její parametry představovat v intencích nám dobře známým a srozumitelným.

Stejně tak je poněkud krátkozraké předpokládat, že by se člověk, který zosnoval již jeden převrat, stal příznivcem civilní vlády. Navíc v zemi působící Wagnerovci, kteří režimu vyjadřují podporu a rozhodně nevolají po zásadních vnitropolitických změnách.

Právě Wagnerovci představují v současnosti klíčovou sílu, o kterou se vláda opírá a která jim umožňuje otevřeně kritizovat působení mírové mise OSN na severu země. A tak zatímco vláda připravuje referendum a okolní svět tento krok s povděkem kvituje, uvnitř země propukají protesty a násilí vůči všem cizincům — pokud tedy nepocházejí z Ruska — s odkazem na to, že Mali si bude po příštích deset letech vládnout samo.