Niger není zemí, o které by se v českém prostředí hovořilo zvláště často a vlastně je úspěchem, pokud vnitrozemský stát nezaměňujeme s Nigérií, ležící při jeho jižní hranici a vyznačující se největší africkou populací. Přesto se v posledním měsíci zprávy z nitra tohoto afrického vnitrozemského obra objevily i v domácích médiích, byť ve značně zredukované podobě, která neodpovídá ani zdaleka významu, který tato země západní Afriky má.

S jistou dávkou ironie můžeme říct, že pozornost českých médií — bez ohledu na to, zda seriózních či bulvárních — upoutá kterákoliv africká země až teprve ve chvíli, kdy se v ní děje něco brutálního. V tomto případě si zájem vysloužil vojenský převrat z přelomu července a srpna, který vedl k odstavení prezidenta Mohameda Bazouma.

Podobné převraty se v západoafrickém prostředí dějí s železnou pravidelností a podíváme-li se na nedávné dějiny tohoto převážně frankofonního regionu, nenajdeme tady ani náznak toho, co bychom naší optikou považovali za stabilní politický vývoj. Západosaharské země se noří do vnitropolitických konfliktů a jako vítězové vycházejí v poslední době především nechvalně známí wagnerovci, kteří slibují zkorumpovaným vládám eliminaci západního vlivu.

Guinea, Mali, Burkina Faso, Středoafrická republika, Súdán a nejnověji Niger jsou všechno země, kde ruská soukromá armáda aktuálně otevřeně či skrytě působí a kde došlo ve jménu „vyhnání“ Západu k převratu.

Konečně i smrt jejího vůdce Prigožina je provázena spekulacemi, že těsně po pádu letadla, při němž měl zahynout, byl spatřen na malijsko-nigerské hranici, odkud připravuje další operace. Ačkoliv jde jen o řeči a s velkou pravděpodobností je někdejší Putinův kuchař už na pravdě boží, fakt, že mu jeho údajně fingovaná smrt měla uvolnit ruce pro působení v západní Africe jen ukazuje, nakolik je tento region strategicky důležitý.

Pozornost se obrací k Sahelu

Niger je minimálně obydlená země — ovšem s jedním z největších přirozených přírůstků na světě —, jejíž většina populace žije při jižní hranici, zatímco sever obývají kočovní Tuaregové, a dlouho nikoho příliš nezajímala.

S rostoucím vlivem a útoky teroristických jednotek v severním Mali a na to reagujícím zapojením členů NATO do boje proti terorismu se však celý prostor Sahelu dostal do hledáčku mezinárodní bezpečnostní komunity, která se stále většími obavami sledovala rostoucí aktivity islamistických a džihádistických buněk. Jejich obětí se staly vojenské základny v Nigeru a Čadu, francouzská ambasáda v Burkině Faso či hotel Radisson Blu v malijském Bamako.

Postupně se zhoršující bezpečnostní situace se stala tématem ve chvíli, kdy se ukázalo, že džihádistické síly rozšiřují svůj vliv napříč regionem, který má ve skutečnosti obrovský strategický význam. Právě tudy totiž vedou významné migrační trasy mezi subsaharskou Afrikou a Evropou a současně se zde nacházejí významná naleziště nerostů, mezi které patří zlato či uran.

V reakci na zhoršující se bezpečnostní situaci v regionu vytvořila pětice zemí Sahelu — Mauritánie, Mali, Niger, Čad a Burkina Faso — v roce 2014 koalici známou jako G5, jejímž cílem je posílit vzájemnou bezpečnostní a politickou spolupráci.

Koalice si vysloužila podporu i ze strany České republiky, která v posledním roce začala vyvíjet aktivity směrem k tomuto regionu s argumentem, že se jedná o novou geopolitickou prioritu. Diskuse o posílení českých, a tedy i severoatlantických zájmů — protože zahraniční politika ČR je výrazně ovlivňována strategií NATO a limitována vlastními omezenými kapacitami — probíhala v době poměrně hektického stahování se západních sil z Mali a hledání nového opěrného bodu v regionu, kterým se měl stát právě Niger.

Země, ve které USA již mají vybudovanou základnu bezpilotních letounů, se stala spojencem nikoliv proto, že by se jednalo o nejlepšího možného partnera, ale zkrátka kvůli tomu, že ve svého času perspektivní G5 prakticky nikdo perspektivní nezbyl. Mali zachvátili opět džihádisté, proti kterým povolala vláda wagnerovce, Burkina Faso se stala otevřeně proruská, v oblasti Čadského jezera začali významně působit islamisté a Mauritánie leží příliš daleko od všeho podstatného dění.

Puč za pučem. Prezident v domácím vězení

Niger se tak stal spojencem i proto, že si jeho vláda uvědomovala hrozbu teroristických útoků a byla připravena pragmaticky spolupracovat se západními státy a využít jejich zájem o zemi písku a uranu k vlastnímu prospěchu. Mimochodem nigerská produkce uranu je čtvrtá největší na světě a hlavní slovo v obchodování s ním má Francie.

Podmínky, za kterých se v Nigeru těží, se podstatně liší od těch, které známe z evropského prostředí, a místní si opakovaně stěžují, že kutají radioaktivní uran bez jakýchkoliv bezpečnostních pomůcek. Výsledkem například je, že ve více jak stotisícovém městě Arlit nemálo lidí podle různých zpráv trpí nemocemi z ozáření. Dopátrat se pravdy lze jen těžko, protože nemocnice a jejich personál jsou financovány Francií, která také věnovala několik milionů dolarů do zvláštního fondu, jenž má pomáhat africkým státům s vyjednáváním o těžbě nerostů.

V předvečer puče se nigerská vláda v Niamey nacházela v situaci, kdy si u jejích dveří podávali ruce zástupci prakticky všech významných států a prezident Bazoum byl vnímán jako relativně spolehlivý partner.

Jeho zvolení v roce 2021 bylo přelomové nejen v tom, že se šlo o první hlavu země s arabskými kořeny, ale především proto, že bylo prvním demokratickým předáním moci od získání nezávislosti. V březnu 2021 byl Bazoum dokonce oceněn takzvanou Ibrahimovou cenou, kterou dostávají afričtí politici za to, že jsou „excelentními vůdci“, jinými slovy, že respektují principy ústavnosti.

Vojenský puč zbavil Bazouma moci během jediné noci, uvrhl ho společně s rodinou do domácího vězení a občas se objeví zpráva, že ho jeho věznitelé krmí suchou rýží. Jako oficiální důvod svržení prezidenta armáda uvedla, že bylo třeba zlepšit bezpečnostní situaci v zemi — a skutečně zde v poslední době rostlo napětí a například hranice s Burkinou Faso se stala prakticky neprostupnou.

Vedeni heslem „uzavřeme hranice, aby nikdo nemohl dovnitř — a především ven“, znepřístupnila junta jediné mezinárodní letiště v zemi a uzavřela všechny pozemní hraniční přechody. Velvyslanci západních zemí se dostali pod obrovský tlak, vojáci s nimi nejen nechtěli hovořit, ale rovnou jim vzkázali, že jsou v zemi „persona non grata“ a měli by ji co nejdříve opustit.

Během prvních srpnových dní se zaplnilo prostranství stadionu v Niamey příznivci převratu, kteří mávajíce ruskými vlajkami dávali najevo svou spokojenost s novými pořádky a odmítali výzvy zemí Hospodářského společenství západoafrických států ECOWAS, volajících alespoň po propuštění prezidenta a jeho nejbližších. Ani zostření rétoriky nejvlivnější africké regionální organizace, kterou ECOWAS je, a hrozba vojenskou intervencí na situaci nic nezměnilo.

Nigerský puč je další z řady podobných událostí, kterých Afrika od roku 1950 zažila více jak sto. Ačkoliv bychom si mohli říct, že jde o důsledek „naší“, tj. západní politiky a další důkaz toho, abychom se „nepletli“ do věcí, do kterých nám nic není, domnívám se, že to neplatí tak docela. Protože pokud se přestaneme „plést“ do západoafrického dění my, zdaleka to nebude znamenat, že se přestanou „plést“ i ostatní, a dáme tak najevo svou slabost, na kterou země jako Rusko čekají.