Guinea po puči: nic, co by tu už dříve nebylo
Linda PiknerováZápadoafrická Guinea je jednou z řady afrických zemí, které jejich nerostné bohatství předurčuje k relativně bezstarostnému ekonomicky spokojenému životu, které se však utápí ve zmatcích. Poslední v řadě peripetií je vojenský puč.
Západoafrická Guinea by bezesporu měla se svými třetími největšími zásobami bauxitu na světě potenciál patřit k nejbohatším zemím regionu. Připočtěme k tomu zásoby železné rudy, diamantů, zlata a ropy a tamější dvanáctimilionová populace by mohla žít relativně spokojený život.
Přesto se však země, jejíž jméno odkazuje k poloze na pobřeží Guinejského zálivu, řadí svým ekonomickým výkonem hluboko pod regionální průměr. Zatímco její HDP na hlavu dosahuje kolem 960 USD na rok, regionální průměr činí kolem 1600 USD na rok.
Puč, který v zemi proběhl v minulých dnech a který se podobně jako v řadě jiných států pro média vydává za nástroj, jak zemi demokratizovat, zbavit ji korupce a všech dalších nešvarů. Pravděpodobně ovšem tou správnou cestou jak zemi, kterou se v roce 2014 prohnala epidemie eboly, dovést k lepším stavu, nebude.
Samostatná kapitola se v dějinách původně západoafrické francouzské kolonie začala psát v roce 1958, kdy se její tehdejší představitel Ahmed Sékou Touré rozhodl nevyhovět celkem otevřeně prezentované představě prezidenta Charlese de Gaulla o nové územní podobě Francie. Přijetí nové francouzské ústavy tehdy obsahovalo nejen aspekty vnitropolitické v podobě volebního systému a dělby kompetencí mezi prezidenta a premiéra, ale také novou správní strukturu Francie, zahrnující v té době i stále ještě rozsáhlejší mimoevropská území.
Dle deklarovaného návrhu se koloniální území mohla formálně rozhodnout, zda budou součástí nové etapy či zda vyhlásí nezávislost. Francouzské společenství (Communauté française), jak se politický svazek mezi kontinentální Francií a jejími zámořskými državami nazýval, bylo posledním pokusem, jak formálně udržet drobící se impérium pohromadě. De Gaulle ve své představě počítal s tím, že půjde o svazek, který zajistí udržení vlivu zejména v oblasti západní a střední Afriky.
Zde se nacházelo těžiště francouzského vlivu v Africe. Jednalo se o koloniální državy Francouzskou Západní a Francouzskou rovníkovou Afriku. Možnost hlasování o nezávislosti měla spíše uspokojit škarohlídy a budící se národně-osvobozenecká hnutí, která na sebe po druhé světové válce stále hlasitěji upozorňovala. Francie je ale podceňovala.