Zprávy o Konžské demokratické republice se v západních médiích neobjevují často. Když už se tak stane, jedná se obvykle o ozbrojený konflikt, zmanipulované volby či nějakou humanitární katastrofu. Situace, kdy se do hledáčku světových médií dostal bývalý prezident a šéf jeho kanceláře kvůli třem milionům dolarů, je tak poměrně unikátní — nikoli však překvapivá. Překvapivé je spíše to, že o dění v okolí bývalého prezidenta Kabily máme důkazy prostřednictvím bankovních účtů. Mezinárodní postavení státu to ovšem nejspíš nijak nezmění.

Konžská demokratická republika (někomu snad stále známá pod bývalým názvem Zair) je rozlohou druhá největší africká země. Nachází se ve střední části kontinentu v povodí řeky Kongo a sousedí s devíti státy. Pro představu se jedná o zemi, která je velká jako čtyři Francie či více než polovina Evropské unie. Dvě největší města (Kinshasa a Lumumbashi) dělí téměř 1600 km, což je srovnatelné se vzdáleností mezi Prahou a Moskvou či mezi Prahou a španělskou Valencií.

Na této obrovské ploše žije odhadem 90 milionů obyvatel, z nichž téměř pětina (17 milionů) obývá hlavní město Kinshasu a její předměstí. Kinshasa je dnes mimochodem považována za nejlidnatější frankofonní město na světě. Dle veškerých statistik měřících kvalitu života, tj. především ekonomickou sílu a další indikátory bývá Konžská demokratická republika na světovém chvostu — když ne poslední, tak většinou v nejhorší pětce.

Chudá země? Spíš chudí lidé

Konžská demokratická republika však vůbec není chudou zemí. Chudá je jen většina jejího obyvatelstva. Osobně se domnívám, že při pohledu na historii země lze tento jev poměrně jednoduše vysvětlit poukazem na centralizovaný systém vlády, který je s Kongem spojen už od kolonizace.

Belgický král Leopold II. je ostatně dnes považován za jednoho z nejkrvavějších diktátorů historie právě s ohledem na vládu ve „svém“ Kongu v letech 1884—1908. Nikoli náhodou byly hlavními evropským cíli loňských protestů hnutí Black Lives Matter právě jeho sochy. Hlavní vývozní surovinou Konga byl kdysi kaučuk. Dnes je situace podobná, jen se změnily vývozní suroviny — jedná se především o měď a kobalt, které míří především do Číny.

Načasování zveřejněných dokumentů dokazujících korupci v nejvyšších kruzích není náhodné. Joseph Kabila, prezident z let 2001 až 2019, totiž nedávno začal sondovat sílu své případné podpory pro eventuální kandidaturu v roce 2023. V roce 2019 se totiž po mezinárodním tlaku třetí prezidentské kandidatury vzdal, ovšem jeho strana zvítězila v parlamentních volbách konaných ve stejný termín — on sám se stal senátorem.

Obsah dokumentů není nijak fascinující, zkrátka prezidentův poradce vybral v hotovosti z prezidentského účtu částku 2,8 milionu dolarů z podezřelé platby ve výši 3,3 milionu dolarů, která přišla na účet prezidentského paláce od importně-exportní potravinářské firmy. Ta částku obdržela ze série účtů vedených u offshorových firem v daňových rájích.

Drobná epizoda. Opět

Na celé transakci je asi nejbizarnější (avšak nikoli překvapivé) asi to, že částka 2,8 milionu dolarů byla z bankovního účtu vybrána půl roku před samotným uskutečněním transakce a na účtu prezidentské kanceláře tak u banky vznikl dluh v řádu půl milionu dolarů.

Zmíněná operace se může jevit jako skandální, ale v kontextu afrických frankofonních států a jejich představitelů se nejedná o nic neobvyklého. Vzpomeňme například jednoho z Kabilových předchůdců Josepha Mobutu, mezi jehož nejznámější kousky patří soukromý letoun Concorde, s nímž podnikal pravidelné cesty do Paříže na nákupy, přistávací dráha v jeho rodné vesnici Gbadolite, kde chtěl postavit tzv. africké Versaille, které dnes zeje prázdnotou. Také proto tato událost politickou situaci v Konžské demokratické republice pravděpodobně neovlivní.

Srovnáme-li mezinárodní situaci v 70. a 80. s dneškem, musíme konstatovat, že se samozřejmě změnila, kulisy mezinárodní politiky jsou však velmi podobné. Tehdy západní představitelé Mobuta tolerovali kvůli strachu z příklonu země k Sovětském svazu. Potenciální strach z příklonu Konžské demokratické republiky k Číně a dalším nedemokratickým aktérům je tak strašákem, který jako drobnou epizodu bez zásadních důsledků ponechá i tuto aféru.