Papež František navštívil v únoru Konžskou demokratickou republiku a Jižní Súdán. 22. května byla na knižním veletrhu v Turínu představena kniha Ruce pryč od Afriky!, jež obsahuje jeho proslovy z obou cest a příspěvky afrických autorů, kteří na jeho návštěvu reagovali.

Zdálo by se, že vláda evropských mocností nad Afrikou je překonána. Zejména v šedesátých letech minulého století proběhla vlna dekolonizace. Koloniální minulost ale těžko lze kde v Africe pokládat za vyřízenou, zrovna případ někdejšího Konga je toho instruktážním příkladem.

Belgickému králi Leopoldu II. přiřkla Berlínská konference v létech 1884-1885 území označené — ironicky — jako Svobodný stát Kongo. Ten byl celý v Leopoldově osobním vlastnictví. Na území těžil zejména slonovinu a kaučuk.

Jeho administrativa se vyznačovala zvěrstvy a systematickou brutalitou, včetně nucených prací, mučení, vražd, únosů a amputací rukou mužů, žen i dětí, když nebyla dodržena kvóta produkce kaučuku. Zločiny proti lidskosti, které páchal jeho režim, byly srovnatelné s pozdější nacistickou mocí nad ovládnutými zeměmi.

Posléze se případu ujali novináři a mezinárodní vyšetřovací komise výslechy očitých svědků doložila mimořádnou brutalitu. Odhaduje se, že populace „Svobodného státu Kongo“ mezi léty 1896 až 1903 poklesla až o třináct milionů lidí následkem hladomoru, epidemických nemocí zavlečených z Evropy a násilí režimu. Tehdy převzala správu země od krále belgická vláda. Země byla poté známa pod novým názvem Belgické Kongo.

Role křesťanství v Africe

Křesťanství se prosadilo v subsaharské Africe vlivem koloniálních mocností. Dodnes v jednotlivých státech převládá v podobě, jakou tam vnesli Evropané, tedy jako katolíci, anglikáni, luteráni nebo reformovaní. Když evropské mocnosti ovládly území vojensky, ekonomicky a politicky, přišlo na řadu i ovládnutí duší.

Domácí africká náboženství byla nahrazována misijními strukturami, v nichž nové členstvo církví bylo africké, zatímco klérus byl evropský. Církevní moc nad částí Afriky se omlouvala zaváděním škol a zdravotní péče.

Až s koncem koloniálního systému se katolická církev pokoušela postupně vzdělávat Afričany v seminářích a světit je na kněze a pak i na biskupy. Později se dokonce odehrály v některých regionech, například zrovna v dnešní Konžské demokratické republice, pokusy o afrikanizaci katolické církve.

Řím povolil některé změny, které znamenají vstup domácí kultury především do liturgie. Papež František jmenoval do kardinálského kolegia, které rozhodne o jeho nástupci, členy, u nichž by nebylo překvapením, kdyby po jeho odchodu zvolili na jeho místo Afričana.

Pozornost, respekt a naslouchání

Papež v proslovech a v knize připomíná, že po politickém osvobození pokračuje ekonomická dominance a Afrika je nadále vykořisťována. Vede to k paradoxu, že plody africké země jsou jejím obyvatelům cizí. Umožňuje to chamtivost, před níž vyspělejší svět často odvrací zrak. „Tento kontinent a tato země,“ řekl František, „si však zaslouží prostor a pozornost, respekt a naslouchání.“

I ekonomicky má podle papeže Afrika být strůjcem svého osudu. „Ať si svět připomene katastrofy, které byly v průběhu staletí spáchány na úkor místního obyvatelstva, a nezapomíná na tuto zemi a tento kontinent. Vyslovil přání, aby Afrika, úsměv a naděje světa, měly větší váhu: „Ať se o ní více mluví, ať má větší zastoupení mezi národy,“ řekl dále.

Papež přitom realisticky hodnotí násilí, které je v Africe mezi etniky a politickými směry stále hojné. Násilí vyvolává nucenou migraci a vyžádalo si již miliony životů. Konstatuje, že svět si toho přestal všímat. Sám naléhá na to, aby mírové procesy byly podloženy fakty. A volá po tom, aby se dodržovali závazky.

Papež připomněl konžské hmotné bohatství v podobě diamantů, které se tam těží, přičemž je zneužívána i dětská práce. Mnoho tamních dětí nechodí do školy a umírají při otrocké práci v dolech. Je třeba vynaložit veškeré úsilí, aby byla dětská práce odsouzena a skoncovalo se s ní.

Afrika jako briliant

Papež použil pro Afriku metaforu harmonicky uspořádaných faset diamantu — asi měl na mysli briliant, do jehož tvaru se diamanty obvykle vybrušují. Proto „i tato země, ozdobená svým typickým pluralismem, má mnohotvárný charakter“ — a právě v odlišnostech má dle něj usilovat o dosažení harmonie. Je třeba se varovat tvrdohlavého stranění vlastní etnické skupině nebo konkrétním zájmům. Je nutno respektovat mnohost a rozdílnost.

Jako je třeba diamanty opracovávat, tak i lidé potřebují vzdělání. Vzdělání je cestou k dosažení plné svobody Konga a afrického kontinentu.

Diamant mu také „připomíná péči o stvoření“. Papež vyzdvihl potřebu naléhavých zásahů v boji proti klimatickým změnám, ale jeho výzva jde dál a nabývá strukturální povahy. Je třeba vytvořit takové zdravotnické a sociální modely, které reagují na naléhavé potřeby současnosti a přispívají ke skutečnému sociálnímu růstu.

Afrika „není důl, který je třeba vytěžit, ani země, kterou je třeba vydrancovat“, ale „úsměv a naděje světa“, vyslovil se papež František při setkání se státními představiteli, zástupci občanské společnosti a diplomatického sboru v Kinshase. Dalo by se shrnout, že všechny vyzval k odvážnému a inkluzivnímu sociálnímu restartu. Kéž by i jeho církev odčinila svůj podíl na koloniálním útlaku Afričanů a kéž by jim napomohla žít duchovní život podle jejich vlastních preferencí!