V tradičně katolických regionech světa prudce ubývá věřících
Ivan ŠtampachNejnovější statistika katolické církve poukazuje na pozoruhodnou dynamiku: počet katolíků ve světě, a zvláště v Africe, sice roste, nikoli však adekvátně demografickému růstu. V Evropě je katolíků stále méně, razantní propad zažívá Polsko.
Běžně se předpokládá, že od počátku novověku se dosud religiózní svět postupně zříká náboženství. Ze současných osmi miliard lidí je údajně už jedna miliarda nenáboženská. Odklon od náboženství ale není rovnoměrný po celém světě. V Rusku a Číně, dvou početně velmi silných zemích bývalého komunistického bloku, vedla k odklonu od náboženství v průběhu 20. století státní politika. V Rusku však po změně režimu počet pravoslavných vzrostl a pravoslavná církev do jisté míry nahradila ve státě — nápadně například v armádě — dřívější oficiální marxisticko-leninskou ideologii.
Náboženství — obvykle křesťanské církve, ale též židovské komunity — dobrovolně opouštějí rovněž obyvatelé západního světa, a to spíše v Evropě než Americe. V Evropě za jeden sledovaný rok bylo katolicky pokřtěno o 244 000 osob méně. V Americe, kde je podobně jako v Evropě katolická církev stále silně zastoupená, počet deklarovaných katolíků sice vzrostl, klesl však počet kněží, kteří jim slouží.
V ostatních světadílech je katolíků celkově méně, ale jejich počet stoupá. Nejsilnější přírůstek je v Africe. V Asii jsou katolíci silně zastoupeni na Filipínách, ale také v Libanonu. S tamní místní verzí katolické církve v podobě maronitské komunity je spjato takřka 40 procent obyvatel. V celé Asii se uvádí 3,3 procent katolíků.
Na tento dramatický pokles křesťanství v průmyslově vyspělých zemích (především Evropy) upozorňuji už několik let. Přičemž samotný počet registrovaných křesťanů ještě nemusí plně odrážet převažující trend.
Například pro Německo uvádí I. Štampach roční úbytek 100 000 (věřících?) křesťanů. Na straně druhé je zde ovšem i údaj, že obě velké německé křesťanské církve (tedy katolická a protestantská) dohromady v současné době rok co rok ztrácí téměř půl milionu (!) svých členů. To je obrovské číslo; prakticky by znamenalo že ještě v tomto století křesťanské církve přestanou v Německu fakticky existovat.
Samozřejmě - je možné vyznávat křesťanskou víru, a nebýt přitom vázán v žádné (oficiální) církvi. Na straně druhé je ovšem nutno zohlednit i ten fakt, že je i mnoho takových, kteří sice formálně zůstávají v církvi, například pro tlak okolí (především na venkově tento tlak může být velice silný), ale přitom jsou už vnitřně někde zcela jinde.
Tak jako tak: onen trend "úprku od křesťanství" je v průmyslově vyspělých zemích naprosto jednoznačný, a podle všeho už nezvratitelný.
----------------------------------
Taková jsou tedy fakta. Ovšem - když bylo řečeno A, musí být řečeno i B. Co se vlastně stane s naším lidským světem, až z něj zcela zmizí duchovní rozměr? To je otázka, kterou ani přesvědčený ateista nemůže jen tak bez dalšího přejít. Nabídne (post)moderní doba něco, co by mohlo naplnit vzniklé duchovní vakuum?
Před nedávnem jsem v jiné diskusi konstatoval, že doba osvícenství a racionalismu představuje naprostý zlom vzhledem k celé dosavadní historii lidstva, jmenovitě od vzniku vyspělejších náboženských směrů a systémů. Napsal jsem, že s tímto nástupem racionalismu (a sekularizované občanské, buržoazní společnosti) náš svět naprosto ztratil vertikální rozměr, schopnost vztahovat se k vyšším sférám, k vyšším rovinám existence, ať individuálně-osobní, ať metafyzicky-transcendentální. I z hlediska ateisty je nutno uznat jeden fakt: v naší části světa to bylo právě křesťanství, které doposud dokázalo udržovat toto povědomí "vertikální dimenze" našeho bytí. A které k udržování tohoto povědomí mělo také k dispozici dvoutisíciletou tradici, a velmi propracovaný teoreticko-teologický aparát. Jestliže tedy skutečně zmizí tato konkrétní tradice a tento vyspělý teologický aparát - pak se téměř chce zvolat s Petrem Bezručem: "Kdo na moje místo?!..."
Je známo, že do onoho vzniklého "spirituálního vakua" vstupují jiné, alternativní duchovní směry. Vedle islámu (který v českých zemích, na rozdíl od západní Evropy, ještě nehraje žádnou relevantní roli) se jedná o dva zásadně odlišné proudy. Na straně jedné je zde proud spirituality fundované esotericky, včetně všech možných pohanských kultů. Ovšem - ty jsou založeny především na bezprostředním mystickém prožitku a zážitku, nejsou spojeny s žádným vyspělým duchovně-teologickým aparátem.
Jedinou duchovně vyspělou alternativou k odcházejícímu křesťanství by tedy mohl znamenat buddhismus, který se v západním světě skutečně těší rostoucí oblibě; ovšem přinejmenším v současné době se nezdá, že by se zde mohl stát dominantním, duchovně určujícím směrem respektive vyznáním. V každém případě je jeden aspekt, ve kterém buddhismus nikdy nemůže nahradit křesťanství: jestliže totiž křesťanství do středobodu svého zájmu staví lidskou duši, pak pro buddhismus je tímto centrálním aspektem lidská mysl a práce s ní. To je naprosto fundamentální rozdíl.
Jestliže tedy už podle Sokrata lidská duše nezadržitelně směřuje vzhůru, k poznání nejvyššího (božského) Dobra a nejvyššího Krásna, pak zcela reálně hrozí, že tato duše zde do budoucna zůstane zcela bez opory, zcela bez teologického či alespoň filozofického fundamentu, který by jí pro tento vzestup k nejvyšším hodnotám a sférám mohl "postavit žebřík".
Bylo by tedy akutně na čase začít hledat, jestli za odcházející křesťanství skutečně nebude možno objevit, vytvořit nějakou rovnocennou náhradu.
K danému tématu snad ještě stojí za to připojit malý dovětek. Bylo řečeno, že se v současné době střetávají tři duchovně-spirituální směry: doposud dominantní, ale odcházející křesťanství, nyní populární východní buddhismus, a návrat k přírodní spiritualitě respektive "novopohanství".
Přičemž bylo konstatováno, že jádrem křesťanství je duše člověka, zatímco u buddhismu se veškerá pozornost koncentruje na lidskou mysl. Z hlediska klasické dialektiky by tedy budoucí vývoj neměl (či vůbec nemohl) být nějaký jiný, nežli cestou dialektické syntézy obojího - tedy duše a mysli. Čili jinak řečeno - křesťanství a buddhismu.
Pro tuto syntézu hovoří i ta okolnost, že buddhismus má oproti křesťanství tu zásadní přednost právě pro člověka moderní doby, že je v zásadě kompatibilní s požadavkem, s potřebou racionálního myšlení. Za prvé se obejde bez obrazů mytologických bytostí (bohů); a za druhé se jeho noření se hlubin lidské mysli plně shoduje s nálezy moderní psychologie, podle které je to právě naše mysl (respektive náš mozek), která primárně konstruuje to, co my pak považujeme za "realitu".
Buddhismus by tedy do oné eventuální nové, "syntetické" formy spirituality mohl vnést určitý racionální prvek; na straně druhé křesťanství je stále ještě nedostižné a nenahraditelné svou "péčí o duši". Ovšem - na rozdíl od klasické dialektiky, která vždy pracovala s víceméně lineárním vztahem dvou protichůdných momentů, zde máme ještě onoho "třetího vzadu", totiž onu přírodní spiritualitu, respektive novopohanství. Tento spirituální směr má totiž své specifikum v úzkém vztahu k prapůvodnosti, k přírodě, k přírodním silám, a také k léčitelství - což všechno jsou aspekty které scházejí jak buddhismu tak i křesťanství. Bylo by tedy docela dobře možné, že tato - případná - budoucí syntéza vznikne spojením všech těchto jmenovaných tří spirituálních směrů.