↗

Papež František se po celou dobu svého pontifikátu choval ke svému předchůdci s úctou. Benedikt, který se navzdory slibu nedokázal zcela stáhnout do ústraní, mu pozici v čele církve rozhodně spíše komplikoval. Foto Alberto Pizzoli, AFP

Skončila doba pochyb spojených s tím, že od března 2013 ve Vatikánu jsou dva muži v bílých sutanách, oslovovaní Vaše Svatosti. Oba římští papeži, jen jeden opatřen přídomkem emeritní. Něco takového nebylo po sedm století známo. Římská kurie musela s odcházejícím papežem řešit jeho pozici, pobyt, program i to, jak se může nebo nemá veřejně vyjadřovat.

Papež František se choval ke svému předchůdci zdvořile. Občas jej navštěvoval na rozmluvu a společnou modlitbu. Přitom nezastíral, že v některých kauzách zastává opačné mínění. Výslovně zakazoval to, co Benedikt povolil. Týká se to dřívějšího řádu liturgie označovaného jako tridentský ritus. Kněz a zejména biskup je při něm jinak oblečen, je většinou obrácen zády ke shromážděné obci. Mluví latinsky, tedy jazykem, kterému nemuseli účastníci rozumět, protože na jejich aktivním podílu na liturgickém dění tehdy nezáleželo. Subjektem liturgie nebyla shromážděná obec, nýbrž kněz, který má moc přivolat Ježíše Krista na oltář.

Benedikt zrušil jakákoli omezení tridentského ritu, jenž se tak mohl bez jakéhokoli povolování aplikovat kdekoli. František naproti tomu stanovil, že každé uplatnění starého obřadu podléhá zvláštnímu povolení a  spíše se nemá umožňovat. Ten, kdo ho doposud legálně uplatňuje a chce v tom pokračovat, je zavázán několikerým způsobem. Při latinském čtení epištoly a evangelia zády k posluchačům — a někdy třeba šeptem — se tyto texty mají souběžně číst nahlas z Bible (z lekcionáře) v místním jazyce. Celebrant musí dát najevo, že respektuje pokoncilní liturgickou reformu. Tridentská mše se musí sloužit ve vymezených prostorách.

Protikladný přístup obou papežů k liturgii je nápadným rozdílem. Budí to dojem, jako kdyby se Benedikt postavil proti koncilu a František se k němu vrátil. Jiné změny sice nejsou tak nápadné, ale probíhají také. Ohledně církevně platně nesezdaných párů, včetně párů stejnopohlavních, zamýšlel původní návrh pro synod o rodině, který vzešel z Františkova okruhu, zásadní změnu — měla být řeč o tom, že takové dvojice jsou obohacením pro církev. Tento návrh získal majoritní podporu, ale nepodařilo se dosáhnout požadované dvoutřetinové většiny.

František nechtěl své mínění vnucovat. Snad věří v pozvolný vývoj názorů v těchto kauzách. Konečné znění exhortace, tedy papežova shrnutí synodního jednání oslabuje možnosti těchto párů ve srovnání s původním návrhem. Ale i to málo, čeho se podařilo dosáhnout, vyvolalo mezi kardinály a mezi teology včetně laických aktivistů, otevřený odpor.

Zastánci striktní poslušnosti papeži ohlásili faktickou neposlušnost nástupci apoštola Petra a náměstku Ježíše Krista. Jako by se trochu opakovaly dějiny. Kdysi to došlo ještě dál a odsouzenými bludaři se někdy stávali ti, kdo chtěli být pravověrnější než ti, kdo pravověří definují, tedy biskupové v čele s papežem. Oficiální stanoviska leckdy nebyla a nejsou ani dnes tak radikální, jak by si církevní fundamentalisté přáli.

Papež František brzy bude na římském stolci deset let. A dosáhl osmdesáti šesti let věku. V mládí mu odebrali část plic, v roce 2021 podstoupil operaci střev. Má potíže s kolenem a někdy musí být přepravován na mobilním křesle. Zatím s touto nemocí dokázal zvládnout i zahraniční návštěvy, ale otázka jeho vystřídání je aktuální.

I kdyby se dožil dalších let, ve zdravotním stavu, jak s trochou ironie říkají lékaři, přiměřeném věku pacienta, zůstává otevřena otázka abdikace. Na její možnost upozornil hned na počátku svého pontifikátu v roce 2013. Oznámil tehdy, že má podepsaný rezignační dopis, uložený u vatikánského státního sekretáře, který by mohl být přijat, pokud by se stal neschopným působení.

Nového papeže, ať tak či onak skončí Františkova charismatická éra, budou volit kardinálové ve věku do osmdesáti let. Dukovi končí tato možnost letos v dubnu, kdy bude slavit osmdesátiny.

Marné spekulace o nástupci

V podobných případech v médiích vyvstávají nejrůznější vatikanologové, kteří předstírají přístup k důvěrným informacím a předvídají jmenování biskupa. Není-li naše paměť příliš krátká, vybavujeme si zcela jistě, že padala nejrůznější jména, kdekdo viděl takový či onaký nunciův dopis, všemožní znalci mluvili s vysokými úředníky Vatikánu, ale nikdo nepředpověděl Graubnera jako kandidáta na pražský arcibiskupský stolec.

Podobně úspěšné mohou být odhady volby papeže. Církev římskokatolická má systém utajení propracovaný mnoha staletími k dokonalosti. Sotva kdy pronikne na veřejnost něco reálného. Proto je nerealistické mluvit o kardinálech, kteří jsou papabile, tedy vážnými kandidáty.

Jediné, co můžeme zvažovat, jsou názory kardinálů voličů. Ty jsou známé. Lze zvažovat, kdo má v budoucím konkláve většinu. Roli hraje geografická příslušnost buď k bohatému severu, nebo k chudému a zároveň konzervativnějšímu jihu. Jiné budou preference kardinála z regionu, v němž je několik set tisíc katolíků utopených mezi muslimy, hinduisty nebo buddhisty, a jiné ze země s desítkami milionů aktivních členů církve.

Názory v budoucím konkláve — tedy volebním procesu papeže — mohou být rozloženy podle toho, kdo kardinály jmenoval. Předpokládá se, že papež jmenuje lidi sobě názorově blízké. V tomto smyslu převládá ve sboru elektorů Františkova strana. Dnes už tvoří většinu, možná i nutnou kvalifikovanou většinu. To však není tak jednoznačné. Papeže Františka zvolili kardinálové (až na nejstarší) jmenovaní konzervativním Janem Pavlem II. a ještě konzervativnějším Benediktem XVI.

Církev skromná a sloužící, ale málo průhledná

Je také otázkou, co je pro koho z nich na Františkově koncepci důležitější — zda vize církve skromné a sloužící, církve zablácené, církve jako polní nemocnice, nebo třeba uvolnění v dogmatické disciplíně a velmi vstřícné kroky například k luteránům, které též vyvolaly protesty.

Někteří církevní činitelé byli zděšeni Františkovým přijetím domorodé kultury mísící se s katolickým rituálem. V roce 2019 na synodu o amazonském regionu souhlasil František se sochami Pačamamy (v kečuánštině Matky země), incké bohyně plodnosti, která dohlíží na setbu a sklizeň. Mohly být umístěny v kostelích během mší. Dva konzervativní muži jednu ze soch vzali a hodili ji do Tibery se slovy, že nepatří do katolického kostela. I tuto otevřenost spiritualitě původních obyvatel mohou budoucí voliči u Františka a v úvahách o nástupci oceňovat, nebo být vůči ní opatrní.

Bude zajímavé sledovat, prosadí-li se v debatách církev jako dům ze skla, tedy církev průhledná, církev, která otevírá své archivy, která zprůhledňuje svou personální politiku. To se zatím ani ve Františkově desetiletí na špičce hierarchie neděje.

Pohřeb expapeže Benedikta, na který se sjeli kardinálové z celého světa, byl významnou neformální příležitostí k debatám kardinálů, i když jistě František může sedět na Petrově stolci ještě pár let. Tyto konverzace teď jistě i při jiných příležitostech probíhají. Je to i proto, že legální možnost jakési, dejme tomu, předvolební kampaně je při samotné volbě papeže omezena.

Jakmile camerlengo, tedy kardinál komoří, který částečně zastupuje papeže v době, kdy je stolec uprázdněn, odešle za dveře Sixtinské kaple a přilehlých ubytovacích prostor všechny nepovolané slovy „Extra omnes“ (Všichni ven), probíhá vše podle striktního rituálu. Oficiálně tam není prostor pro církevně-politické rozepře.

Nyní se kardinálové rozjíždějí do svých zemí a rozhodně není jasno, kdo bude papežem po Františkovi — tím spíše ne, že aktuální konec jeho služby stávajícího římského biskupa se zatím nerýsuje.