V neděli 24. července přistál papež František v Edmontonu, hlavním městě kanadské provincie Alberta, ve středu 27. července se přesunul do Québecu a cestu zakončil v pátek 29. července krátkou zastávkou v Iqaluitu, hlavním městě Nunavutu.

Jde o čtvrtou papežskou návštěvu v Kanadě vůbec, po třech návštěvách papeže Jana Pavla II. v letech 1984, 1987 a 2002. Z nich je zajímavá zejména ta druhá, protože tehdy si papež v podstatě „odskočil“ ze Spojených států, aby se setkal se zástupci Prvních národů (First Nations) na jejich území ve vesnici Fort Simpson v Severozápadních teritoriích. To měl v plánu už při návštěvě v roce 1984, ale kvůli počasí k setkání nedošlo. Jan Pavel II. tehdy slíbil, že se vrátí, což splnil právě v roce 1987.

Letošní cesta pětaosmdesátiletého papeže Františka byla označena za „kajícnou pouť“ a jejím hlavním cílem bylo zahájit narovnání vztahů právě s původními obyvateli a obyvatelkami současné Kanady. Vedle „klasických“ nucených konverzí domorodců jsou ve hře zejména takzvané rezidenční školy, do kterých byly pod záminkou asimilace zavírány děti původních obyvatel.

Dvouhodinový záznam papežova prvního setkání s přeživšími rezidenčních škol, které proběhlo v osadě Maskwacis nedaleko Edmontonu na bývalém místě jedné z nich, ve mně vyvolal velmi pozitivní dojem. Když jsem pak na sociálních sítích známých osobností nebo i mých přátel z řad původních obyvatel viděla rozpačité až ostře negativní reakce, věrna svému pacifismu jsem si říkala, že možná trochu přehánějí. Pletla jsem se. Pro pochopení míry frustrace některých původních obyvatel je totiž zapotřebí blíže se podívat na historii rezidenčních škol.

Koloniální historie

Snahy o podrobení Prvních národů a ostatních původních obyvatel dnešní Kanady probíhaly od počátků kolonizace Severní Ameriky, ale od druhé poloviny devatenáctého století byla takzvaným Indiánským zákonem (Indian Act) zavedena povinná školní docházka pro jejich děti. Školy byly přitom záměrně budovány daleko od původních osídlení, aby se zamezilo kontaktu dětí s jejich rodinami.

Už to by bylo nehorázné: děti měly často zakázáno mluvit svými mateřskými jazyky a byly v podstatě drženy jako rukojmí, aby se jejich rodiny nebouřily proti evropské kolonizaci a nadvládě. Dalším problémem však bylo, že vzdělávání ve školách nebylo funkční: školy byly podfinancované, takže se jim nedostávalo odborníků, a mladí lidé tak často pozbyli svůj mateřský jazyk, ale anglicky nebo francouzsky se stejně nenaučili.

Po absolvování tak byli na trhu práce dále diskriminovaní, ať už pro svůj původ nebo pro nedostatečné vzdělání. Ve školách se nedodržovala základní hygiena a bujely v nich nemoci jako tuberkulóza: mnoho dětí „výuku“ nepřežilo, což se nyní v plné hrůze odhaluje nalézáním nových a nových masových pohřebišť v okolí bývalých škol.