V neděli 24. července přistál papež František v Edmontonu, hlavním městě kanadské provincie Alberta, ve středu 27. července se přesunul do Québecu a cestu zakončil v pátek 29. července krátkou zastávkou v Iqaluitu, hlavním městě Nunavutu.

Jde o čtvrtou papežskou návštěvu v Kanadě vůbec, po třech návštěvách papeže Jana Pavla II. v letech 1984, 1987 a 2002. Z nich je zajímavá zejména ta druhá, protože tehdy si papež v podstatě „odskočil“ ze Spojených států, aby se setkal se zástupci Prvních národů (First Nations) na jejich území ve vesnici Fort Simpson v Severozápadních teritoriích. To měl v plánu už při návštěvě v roce 1984, ale kvůli počasí k setkání nedošlo. Jan Pavel II. tehdy slíbil, že se vrátí, což splnil právě v roce 1987.

Letošní cesta pětaosmdesátiletého papeže Františka byla označena za „kajícnou pouť“ a jejím hlavním cílem bylo zahájit narovnání vztahů právě s původními obyvateli a obyvatelkami současné Kanady. Vedle „klasických“ nucených konverzí domorodců jsou ve hře zejména takzvané rezidenční školy, do kterých byly pod záminkou asimilace zavírány děti původních obyvatel.

Dvouhodinový záznam papežova prvního setkání s přeživšími rezidenčních škol, které proběhlo v osadě Maskwacis nedaleko Edmontonu na bývalém místě jedné z nich, ve mně vyvolal velmi pozitivní dojem. Když jsem pak na sociálních sítích známých osobností nebo i mých přátel z řad původních obyvatel viděla rozpačité až ostře negativní reakce, věrna svému pacifismu jsem si říkala, že možná trochu přehánějí. Pletla jsem se. Pro pochopení míry frustrace některých původních obyvatel je totiž zapotřebí blíže se podívat na historii rezidenčních škol.

Koloniální historie

Snahy o podrobení Prvních národů a ostatních původních obyvatel dnešní Kanady probíhaly od počátků kolonizace Severní Ameriky, ale od druhé poloviny devatenáctého století byla takzvaným Indiánským zákonem (Indian Act) zavedena povinná školní docházka pro jejich děti. Školy byly přitom záměrně budovány daleko od původních osídlení, aby se zamezilo kontaktu dětí s jejich rodinami.

Už to by bylo nehorázné: děti měly často zakázáno mluvit svými mateřskými jazyky a byly v podstatě drženy jako rukojmí, aby se jejich rodiny nebouřily proti evropské kolonizaci a nadvládě. Dalším problémem však bylo, že vzdělávání ve školách nebylo funkční: školy byly podfinancované, takže se jim nedostávalo odborníků, a mladí lidé tak často pozbyli svůj mateřský jazyk, ale anglicky nebo francouzsky se stejně nenaučili.

Po absolvování tak byli na trhu práce dále diskriminovaní, ať už pro svůj původ nebo pro nedostatečné vzdělání. Ve školách se nedodržovala základní hygiena a bujely v nich nemoci jako tuberkulóza: mnoho dětí „výuku“ nepřežilo, což se nyní v plné hrůze odhaluje nalézáním nových a nových masových pohřebišť v okolí bývalých škol.

Naprosto skandální jsou pak případy násilí a sexuálního zneužívání, nechyběly dokonce ani pokusy na dětech, spočívající ve zkoušení různých vitamínů a nutričních doplňků a vyhladovění „kontrolních skupin“. Stěží uvěřitelné je, že poslední taková škola byla zavřena v roce 1997. V podstatě všechny školy byly spravovány ve spolupráci s různými církvemi, většinou katolickými diecézemi: v roce 1931, kdy byl počet škol nejvyšší, jich čtyřiačtyřicet z osmdesáti provozovala právě katolická církev. Omluva je tedy více než na místě.

Omluva papeže Františka v Maskwacis

Ceremonie v Maskwacis probíhala ve třech jazycích. Po úvodních slovech v kríjštině (Cree), která byla — pokud jsem to dobře pochopila — výčtem jmen přítomných náčelníků, dvou tradičních zpěvech s tancem a anglickém proslovu náčelníka Wiltona Littlechilda následovala papežova omluva ve španělštině, tlumočená do angličtiny. Znění omluvy se z mého pohledu téměř nedá nic vytknout. Oproti vyjádření lítosti předchozího papeže Benedikta XVI. v roce 2009 šlo skutečně o plnou omluvu, a to na místě činu, nikoli pouze ve Vatikánu, což ostatně František učinil o čtyři měsíce dříve.

Papež se neomluvil pouze za individuální pochybení, ale za roli mnohých křesťanů v „ničení kultury a násilné asimilaci, kterou prosazovaly tehdejší vlády a která vyvrcholila v systému rezidenčních škol“. Jednou z nejdiskutovanějších částí omluvy je pasáž, v níž František tvrdí, že omluva je jen „první krok“ a že je třeba vyšetřit, co přesně se stalo. Tato část sklidila potlesk, po kterém náčelník Littlechild Františkovi obřadně nasadil indiánskou čelenku na hlavu.

Právě to, spolu s „opomenutím“ sexuálního zneužívání v omluvě, si vysloužilo nejsilnější kritiku. Někteří příslušníci Prvních národů vnímají čelenku na papežově hlavě jako neomluvitelnou nehoráznost (jeden můj kamarád to označil za „pukeworthy“, tedy „k zblití“), někteří v ní ale vidí příležitost k tomu, aby si ji papež zasloužil: s čelenkou spojují přijetí zodpovědnosti do budoucna.

Závěr celého setkání přerušila aktivistka Si Pih Ko neplánovaným zpěvem v kríjštině. Dočetla jsem se, že zpívala kanadskou hymnu, což vypadalo dost nepravděpodobně, a skutečně se následně ukázalo, že novináři její výstup špatně pochopili. Později vysvětlila, že když viděla zástupce svého lidu na pódiu s papežem, který měl na hlavě tradiční čelenku, nemohla se udržet a zazpívala mu „zákon země“ — tedy nezcizitelné právo jejího lidu, které bylo znectěno. Tento zákon je předáván ústně, a nemá proto o nic menší platnost, než kdyby byl zapsán.

Asi nic neshrnuje tak dobře ambivalentnost celé papežovy cesty a jeho přijetí Prvními národy jako tento projev vzdoru ženy, která o narovnání vztahů a léčení traumat stojí, ale papežova pompézní návštěva jí neuspokojuje.

Další program v Albertě

V podobné náladě se neslo soukromé setkání ve farnosti Svatého Srdce (Sacred Heart Church of the First Peoples), jediné kanadské katolické farnosti, která je dedikovaná Prvním národům. Následující den proběhla velká mše pro veřejnost na stadionu v Edmontonu, kde papež mluvil zejména o respektu ke starým lidem a První národy zmínil jen velmi letmo. Někteří účastníci vnímali mši jako promarněnou příležitost: obřad byl sice zahájen tradičním bubnováním, mše však byla sloužena v latině, což v mnoha přeživších absolventech rezidenčních škol vzbudilo traumatické vzpomínky.

Zúčastnilo se ho přibližně 50 000 lidí, kteří se sjeli z celé Kanady, a událost budila dojem, jako kdyby otázky usmíření s Prvními národy byly segregovány mimo „hlavní program“. Téhož dne odpoledne však papež František vykonal pouť k jezeru Svaté Anny (Lac Ste. Anne), které je poutním místem mnoha domorodých obyvatel hlásících se ke katolické víře.

Obřad v kostele u jezera zahájil pozdravem ve třech domorodých jazycích, nechal si předvést historii poutního místa a kolem krku měl štólu s indiánskými motivy. Vybraná čtení z bible měla podtrhnout překryvy a podobnosti tradičních nauk a příběhů s křesťanským učením, v promluvě papež zdůraznil zejména roli žen u Prvních národů a hojivou a životodárnou funkci vody.

Québec, Iqaluit a Doktrína o objevení

Poté se papež přesunul do Québecu, hlavního města stejnojmenné provincie na východě Kanady. Program byl podobný jako v Albertě, avšak tentokrát papež zmínil i sexuální zneužívání. Omluvil se za pochybení „některých lokálních katolických institucí“, což je další posun vzhledem ke znění první omluvy v Edmontonu.

Sama jako bývalá katolička chápu, že se papež těžko může explicitně omluvit za zločiny církve en bloc, alespoň prozatím. Církev je totiž z definice svatá. Za problém ovšem považuji papežovo vyzdvihování pozitivní role církve v koloniální historii. Už při prvním setkání v Maskwacis zmínil, že v některých případech „nechyběla křesťanská láska“, ačkoli uznal, že výsledek byl celkově katastrofální. Při promluvě u jezera Svaté Anny řekl, že existovali „misionáři, kteří jako autentičtí hlasatelé evangelia zachovávali domorodé jazyky a kultury v nejrůznějších částech světa a vykonali mnoho dobrého.“

Pravděpodobně z těchto důvodů se papež setkal s několika protesty, jakým byl výše popsaný zpěv v Maskwacis, nebo s tichým protestem před bohoslužbou v Québecu, kdy dvě ženy držely transparent s nápisem „Rescind the doctrine“, tedy „Zruš doktrínu“. Měly na mysli takzvanou Doktrínu o objevení (Doctrine of Discovery) z konce patnáctého století, která opravňuje křesťany k nadvládě nad „pohany“. Doktrína nebyla nikdy oficiálně odvolána a dokonce ještě v roce 2005 se na ni úspěšně odvolalo americké právo.

Poslední papežovou kanadskou zastávkou byl Iqaluit, hlavní město obrovského teritoria Nunavut na severovýchodě Kanady. Hlavním tématem bylo utrpení Inuitů, kteří též patří mezi přeživší rezidenčních škol a dalších asimilačních projektů. S některými z nich papež promluvil osobně a zdá se, že toto setkání v něm zanechalo nejsilnější dojem. Prohlásil, že to byl velmi bolestný, avšak nezbytný okamžik a že prožíval bolest absolventů škol jako by dostával rány do tváře.

Co bude dál

Při letu z Iqaluitu zpět do Říma měli novináři z každé země dovoleno položit papeži Františkovi dvě otázky. Kanadské novinářky se jako jediné ptaly v kontextu právě završené návštěvy. První otázka se týkala výše zmíněné Doktríny o objevení, druhá otázka zněla, zda papež považuje zločiny spáchané na původním obyvatelstvu za genocidu.

Ukázalo se, že František o Doktríně o objevení neví, a ohledně genocidy řekl, že souhlasí, ale v průběhu návštěvy tento pojem nezmínil, protože ho nenapadl. Je pochopitelné, že papež musel být nesmírně unavený, ale zdá se, že zde zřejmě selhal tým, který ho měl na návštěvu lépe připravit. A vskutku, podle jeho vlastních slov cesta ukázala, že možná bude muset rezignovat kvůli zdravotnímu stavu a nedostatku sil.

V příslušnících Prvních národů zanechala papežova návštěva smíšené pocity: většina přiznává, že pro domorodé členy katolické církve je omluva velmi důležitá, na druhou stranu mnoho lidí je v očekávání, zda budou po projevech následovat konkrétní kroky. Zdá se, že zejména několik neplánovaných okamžiků vzbudilo naději do budoucna, například papežova reakce na setkání v Iqaluitu nebo použití slova genocida během zpátečního letu.

Někteří lidé se ovšem bojí, že rozporuplné reakce komunitu původních obyvatel rozpoltí, pro další zůstane katolická církev navždy zločinnou organizací a žádné snahy z její strany na tom nic nezmění. Domnívám se, že přinejmenším problém rezidenčních škol se dostal do středu pozornosti. Když jsem ovšem v týž den, kdy město hostilo papeže, jela na kole Edmontonem a viděla desítky závislostmi zdevastovaných bezdomovců, z nichž většina je domorodého původu, nemohla jsem se ubránit pocitu, že v podobná gesta mít důvěru jednoduše nelze.