Tento text vznikl na podporu konkrétních lidí, které osobně znám a kteří se angažují v současných íránských protestech. Hlasem těchto lidí bych se chtěla stát.

Již dva roky sleduji boj svých přátel za lepší budoucnost jejich země. Ten v posledních týdnech pochopitelně zintenzivnil a já se v této atmosféře snažím poskytnout pohled někoho, kdo je zároveň uvnitř i vně edmontonské íránské komunity. Doufám, že tak získám více spojenců mezi lidmi bez přímých íránských vazeb a Íráncům ukážu, že v tom nejsou sami.

S Hamedem Esmaeilionem jsem se poprvé setkala na grilování v parku v Edmontonu po jeho autorském čtení z nově vydaných knih. Z ukázek z knih jsem ničemu nerozuměla, protože neumím persky, a částečně jsem očekávala, že grilování bude podobné. Když jsem se mu přišla představit, ukázalo se, že už o mně ví: věděl, že pocházím z Prahy, a vyprávěl mi, jak se mu tam líbilo, když Prahu před mnoha lety navštívil se svou ženou.

Po zbytek večera už mluvil jen anglicky, stejně jako všichni ostatní lidé, kteří se v parku sešli, přestože jsem byla jediná, kdo persky neumí.

Tragický let PS752

O spisovateli, zubaři a politickém aktivistovi Hamedu Esmaeilionovi jsem však neslyšela poprvé: narazila jsem na jeho jméno už v lednu 2020 v rozhovoru pro edmontonský časopis, kde hovořil o tom, že poezie je pro Íránce nejdůležitějším médiem v každé situaci. Bylo to krátce poté, co 8. ledna 2020 íránská armáda, přesněji její složka Islámské revoluční gardy, sestřelily několik minut po vzlétnutí ukrajinské dopravní letadlo PS752, které mělo namířeno z Teheránu do Kyjeva.

Zahynulo všech 167 cestujících, jedno nenarozené dítě a devět členů posádky. Z cestujících měli mnozí vazby jak na Írán, tak na Kanadu a konkrétně na Edmonton, protože íránští studenti a profesoři kanadských univerzit se vraceli po zimních prázdninách. Íránské úřady tvrdí, že neštěstí bylo způsobeno lidskou chybou, ale podrobnosti jsou nejasné, neboť Írán vyšetřování zamlžuje. Existuje důvodné podezření, že sestřelení letadla bylo úmyslné.

Hamed Esmaeilion přišel o manželku Parisu Eghbalian a o jediné dítě, dceru Reeru Esmaeilion. Již den poté byl rozhodnutý, že se neoddá pouze truchlení: plánoval do budoucna veřejnosti neustále připomínat svou rodinu a celou událost a chtěl dosáhnout spravedlnosti.

Stal se předsedou občanské organizace Asociace rodin obětí letu PS752, která vznikla krátce po havárii. Jejím smyslem bylo poskytovat podporu pozůstalým, udržovat naživu památku obětí a hledat spravedlnost a pravdu o nehodě — či zločinu.

Hamed Esmaeilion není jediným, kdo věnuje značné množství svého času boji proti režimu Íránské islámské republiky. Již více než dva a půl roku organizuje s příbuznými obětí a s jejich přáteli protesty, vzpomínkové akce a přednášky a zároveň se snaží přimět kanadskou vládu, aby trvala na řádném vyšetření tragické události. Zveřejnili také investigativní analýzu, která dokumentuje všechny možné okolnosti sestřelení letadla a zamlžování z íránské strany.

Vznikly dokonce dva dokumentární filmy: Dear Elnaz (2020) sleduje osud Džavoda Soleimaniho, jemuž při letu zemřela manželka, s důrazem na podporu jeho přátel, 752 Is Not A Number (2022) dokumentuje zármutek Hameda Esmaeiliona. V obou filmech je ovšem kromě bolesti jasně patrné i odhodlání k boji proti režimu vlastního státu.

Smrt Mashy Aminiové: od smutku ke hněvu a vzdoru

Členové Asociace a jejich přátelé samozřejmě sledovali politickou scénu ve své vlasti, teprve nedávno však jejich snahy o nalezení spravedlnosti nabraly výrazný obrat. Jsou to přibližně tři týdny od smrti dvaadvacetileté Kurdky Mahsy Aminiové (kurdským jménem Žina), která zemřela ve vazbě takzvané mravnostní policie, jež ji zatkla kvůli údajně nevhodnému způsobu nošení hidžábu.

Podle nejnovějšího oficiálního íránského vyjádření zemřela v důsledku již existujících zdravotních potíží, ačkoli předtím oficiální zprávy tvrdily, že šlo o infarkt. Bezprostřední, ale později potlačené zprávy však jasně hovořily o těžkém poranění hlavy a otřesu mozku.

Smutek a zoufalství z policejní šikany v Íránu brzy vystřídalo rozhořčení a hněv. Nejdříve poněkud úzce zaměřené protesty proti smrti Mahsy Amininiové se rozšířily do různých společenských vrstev po celé zemi. Práva žen jsou stále v centru pozornosti, ale protestující ženy i muži nyní požadují změnu samotného systému, nikoliv několik kosmetických úprav v oblasti ženských práv.

Od začátku protestů v Íránu využívá Asociace rodin obětí letu PS752 své sítě a znalostí k organizování demonstrací v Kanadě, jimiž vyjadřuje podporu protestujícím občanům v Íránu.

Jen v Edmontonu proběhly již tři demonstrace a spolu s tím, jak se situace v Íránu vyhrocuje, se postupně mění jejich charakter. První protest pět dní po smrti Mahsy Aminiové zorganizovali univerzitní studenti: byl zahájen dvouhodinovým pietním shromážděním u památníku obětí PS752. V pozadí hrála perská a kurdská hudba, mnoho lidí bylo dojato a některým — včetně mě — tekly po tvářích slzy. Následovalo několik projevů a skandování hesel, ale shromáždění zatím nemělo jasnou agendu.

Třetí protest v sobotu 1. října byl součástí obrovské akce, jež se konala po celém světě ve více než 140 městech od Severní Ameriky a Evropy, ale i v Tokiu nebo Hobartu v Tasmánii.

Íránské revoluční gardy na seznamu teroristických organizací

Byl to opět právě Hamed Esmaeilion, kdo za pomoci lokálních íránských komunit zorganizoval celosvětovou podporu íránského boje za svobodu. Tentokrát bylo poselství jasné, přinejmenším v kanadských městech: zařaďte Íránské revoluční gardy na seznam teroristických organizaci.

To se skutečně 7. října stalo. Lidé v Edmontonu už neplakali. Atmosféra se změnila v hněv a dokonce opatrnou naději. Později jsem viděla video, na němž Hamed na pódiu v Torontu na největší z demonstrací propukl v pláč. Můj partner to příhodně okomentoval, že Hamed bojuje za budoucnost ostatních, za budoucnost, která mu byla ukradena.

Zatímco jsme v Edmontonu nečekaně krásného slunečného dne demonstrovali plni spravedlivého hněvu a bojového nadšení, policie v Teheránu obklíčila Šarífovu technickou univerzitu. Aniž by kohokoli pustila dovnitř nebo ven, neboť rodiny studentů se shromáždily venku, zatkla několik studentů a další zbila a zranila slzným plynem.

Mladí lidé se ztrácejí, jsou zatýkáni nebo umírají za přinejmenším podezřelých okolností — šestnáctiletá Nika Šakarami byla nalezena mrtvá deset dní poté, co se během protestů ztratila. Později rodině ukradli její tělo a tajně ho pohřbili.

Nebezpečí, jemuž jsou obyvatelé Íránu vystaveni, je nepředstavitelné a těžko s čímkoli srovnatelné. Ani exil ale negarantuje plnou ochranu před nebezpečím. Nejaktivnějším členům Asociace je vyhrožováno smrtí a vždy existuje možnost, že někdo z vašich přátel je tajným stoupencem současného režimu nebo dokonce jeho agentem.

Když před několika dny byla za nevysvětlitelných okolností odstraněna pamětní lavička PS752 na Albertské univerzitě, pochopitelně to vyvolalo úzkost mnoha již tak vyčerpaných členů edmontonské íránské komunity.

Podpora protestů proti íránskému režimu vyhovuje kanadské pravici

V době, kdy píši tento text, protesty stále pokračují v plné síle. Přestože se v nejbližší době očekává jejich brutální potlačení, stále zůstává naděje, že současný režim bude značně oslaben a nakonec padne.

Ájatolláh Alí Chameneí, duchovní vůdce země, pronesl svůj první projev od začátku protestů. Obsah byl celkem nepřekvapivý — za všechno může mezinárodní spiknutí, „výtržníci“ jsou jen pár mladých lidí, kteří se nechali svést sociálními sítěmi na scestí a podobně. Jeho tón byl ale méně rozhodný než kdysi.

Také se zdá, že po počátečním nedostatečném zájmu mezinárodních médií nastal jistý posun. Například jen protest u Toronta měl přes 50 000 účastníků, což z něj činí druhou největší demonstraci v celé kanadské historii. Politické požadavky íránských komunit po celém světě tak už není možné ignorovat.

To mě přivádí k otázce politického spektra aktivistů mezi mými přáteli v Edmontonu. Pro ty nejaktivnější bývá hlavní motivací pro organizaci místních demonstrací vyvíjení nátlaku na kanadskou vládu. Není divu, že mnozí z nich právě teď sympatizují s kanadskými konzervativními politiky, neboť ti se zdají být vstřícnější k prosazování sankcí a označení Íránských revolučních gard za teroristickou organizaci. Pomáhá také to, že se alespoň naučili vyslovit těch pár slov, které jsou relevantní pro íránskou politickou situaci, což bohužel není případ liberálů, kteří se ve svých projevech neustále pletou.

Mně osobně se zdá, že konzervativní politici částečně zneužívají zoufalou íránskou situaci pro získání volebních hlasů, neboť tento „whataboutismus“ jim poskytuje legitimitu pro zanedbávání problémů menšin v samotné Kanadě.

Liberální politici sice také, byť se zpožděním, vyjadřují íránským protestujícím sympatie, ale s konkrétními a politicky významnými kroky donedávna váhali. Sama dokážu vyjmenovat několik důvodů, proč by prohlášení Íránských revolučních gard za teroristickou organizaci mohlo být problematickým krokem. Například to znepříjemní život obyčejným lidem, kteří se do styku s nimi dostali nikoli svou vinou. Může také vést k démonizaci obyvatel Blízkého východu obecně. Přesto pochybuji, že právě toto je skutečným důvodem nečinnosti.

Kanada skutečně uvalila nové sankce na pětadvacet íránských představitelů a devět organizací, včetně nechvalně proslulé mravnostní policie a věznice Evin, v níž je drženo mnoho politických vězňů. Přesto se ale postoj Kanady zdá být poněkud vágní. Samotná implementace sankcí pak vyvolává ještě více otázek.

Mezitím se moji přátelé stále více přibližují konzervativcům, i když ideologicky často inklinují spíše k levici. Jedna ze skvělých věcí, kterých jsem si na demonstracích všimla, však byla skutečnost, že na nich zatím můžete vidět jak konzervativce, tak levičáky. Stále se na nich potkávám s kamarádem marxistou, který byl upřímně zděšen přítomností starých íránských královských vlajek mezi demonstranty a tím, že na pódiu hovořili členové konzervativní strany.

Jiní přátelé byli naopak viditelně znechuceni podivnou argumentací členky Nové demokratické strany, která se snažila vysvětlit, proč nechtěla prosazovat označení Íránských revolučních gard za teroristickou organizaci.

To vše však znamená rovnováhu: zatím jsou zváni politici z obou táborů a vedle sebe vlají monarchistické a LGBT vlajky. O protestech psal i krajně levicový kanadský časopis, který vyzýval ke generální stávce íránské dělnické třídy, aby se protesty pozvedly na další úroveň.

Prozatím tedy společný cíl sjednocuje íránský lid jak doma, tak v zahraničí, a spojuje ty, kteří se vůči stávajícímu režimu vymezují zprava i zleva.

Konzultaci poskytl člen edmontonské íránské komunity Mahdi Modirzadeh.