„Pryč s duchovními,“ volá íránské studentstvo
Fatima RahimiMasové demonstrace v Íránu, v nichž významnou roli hrají univerzity, trvají už déle než čtyřicet dnů. Režim pro identifikaci svých oponentů používá různé technologie a sociální sítě.
„Zpívej! Ať městem zní píseň žen. Ať vlast se stane vlastí,“ zní refrén písně, jež se stala jednou z hymen protirežimních protestů v Íránu. Vyvolala je smrt Mahsy Aminiové, mladé íránské Kurdky, kterou 13. září zadržela mravnostní policie pro nošení takzvaně špatného hidžábu.
Íránci protestují již déle než čtyřicet dní. V některých místech nepřetržitě. Jinde se zdálo, že demonstrace ustaly, ale minulý týden i tam znovu ožily. Stalo se tak v návaznosti na důležité datum — čtyřicet dní od úmrtí Aminiové.
Islámsko-perská tradice považuje sedmý a čtyřicátý den od smrti a poté výročí smrti za významné dny pro vzpomínku na zesnulého. Pozůstalí tehdy navštěvují hřbitov a truchlí. Stejně tomu bylo v případě mladé Kurdky. Jakkoli se tomu režim snažil předejít, na místo jejího věčného odpočinku pochodovaly tisíce lidí a skandovaly heslo současných protestů: „Žena! Život! Svoboda!“
Solidaritu s protestujícími vyjadřují i krajané žijící v zahraničí. Například v Berlíně se 22. října sešlo několik desítek tisíc Íránců z celé Evropy. Podobná solidární shromáždění se konala i ve Spojených státech a Kanadě.
„V těchto kritických časech jsou oči a srdce milionů Íránců v diaspoře zaměřeny na Írán. Je to, jako by se zrodil nový Írán — globální Írán. Jsou to lidé, které sice dělí geografická vzdálenost, ale jsou si blízcí ve svých pocitech, obavách a snech,“ komentoval situaci americký sociolog íránského původu Asef Bayat.
Rozhovor s ním vyšel začátkem října na webu teheránského deníku Eetemad (persky Důvěra). Krátce po jeho zveřejnění íránské úřady novinám nařídily, aby článek stáhly — bez udání důvodů. To však jeho šíření nezastavilo. V Íránu i zahraničí se z něj stal virál a našlo se hned několik médií, které jej opětovně vydaly.
Navzdory násilí íránských bezpečnostních sil zůstávají demonstranti v ulicích. Protesty zachvátily také vysoké a střední školy. Podle lidskoprávních organizací zemřelo během protestů již nejméně 253 lidí, včetně 34 dětí. Íránská islámská republika odmítá zveřejnit oficiální statistiky. BBC Persian uvádí, že na rodiny pozůstalých vyvíjí režim nátlak, aby o zabitých blízkých neinformovaly.
Bezpečnostní situaci zkomplikovala mezinárodní teroristická organizace Dáeš, která se přihlásila k útoku z minulé středy na Šah Čeragh, důležité šíitské poutní místo ve městě Šíráz. Podle íránských úřadů zemřelo nejméně patnáct lidí. Dáeš v Íránu neutočil poprvé, v roce 2017 v Teheránu zabil nejméně dvanáct lidí. V zemi nemá „oficiální“ základnu a je aktivní zejména v sousedním Afghánistánu, kde působí pod jménem Islámský stát Chorásán.
Krátce po incidentu íránský režim uvedl, že za útok mohou „nepřátelé islámské republiky“, čímž měl na mysli protestující. Demonstrující zase podezírají samotný režim. Podle nich mu totiž dává větší moc a je pro něj snazší legitimizovat násilí používané na protestující. Jedná se o spekulace a teprve příští dny ukážou, zda se potvrdí, nebo ne. Prosazování přísnějších pravidel a postupů se může dotknout zejména univerzitní půdy, kde znovu probíhají silné protesty.
Není cesty zpět
Současné protivládní protesty se rozšířily především díky mladé generaci žen a dívek. V porevoluční historii Íránu to není poprvé. O změnu režimu se pokoušeli již někteří rodiče a prarodiče dnešních demonstrujících, ale neúspěšně.
O generaci narozené kolem revolučního roku 1979 íránský publicista, spisovatel a esejista Amir Ahmadi Arian napsal: „Vyrostli jsme během temných válečných let mezi Íránem a Irákem v naprosté izolaci od světa. Sotva jsme dospěli, zažili jsme první protivládní akci během studentského povstání v roce 1999. Neuspěli jsme. Vyšli jsme a demonstrovali v letech 2009, 2017 až 2018, 2019 až 2020 a znovu jsme neuspěli. Organizovali jsme se, mobilizovali se, psali a zpívali, bojovali všemi dostupnými prostředky a po každé prohře jsme padali tvrději k zemi. Během pandemie jsme už byli vyčerpaní.“
Podle Ariana se předchozí protesty buď omezovaly na velká města, nebo na venkov. Jejich požadavky byly spíše ekonomické nebo měly pouze občanský charakter a bojovaly za reformu islámského režimu. Současné demonstrace jsou jiné. Středoškolačky stávkují, profesoři jim pomáhají uniknout před milicí, staré dámy chrání ty mladé, lidé na jihu nahlas provolávají solidaritu se severem. Amir Ahmadi Arian mluví o prvním univerzálním povstání od roku 1979. „Nebojím se to nazvat revoluci,“ říká.
Na základě vzpomínek lidí, kteří zažili Islámskou revoluci v roce 1979, Arian tvrdí, že až do posledního dne většina lidí žila svůj život, jako by se nic nedělo. Intenzivní krvavé střety mezi demonstranty a policií byly proloženy dny klidu. Dnešní situaci vidí podobně.
Jestliže v minulosti, například v roce 2017 či 2019, demonstranti žádali reformu, teď chtějí pád systému. „Pryč s duchovními,“ hlásají mladí lidí v Íránu. Politický analytik a religionista Mehdi Chaladží soudí, že taková hesla nezní náhodou. Část demonstrantů podle něj považuje všechny šíitské duchovní — nejen klíčové zastánce režimu, ale také tiché kritiky a neutrální autority — za základ legitimity režimu. Protestující žádají odluku náboženství od politiky, tedy konec „islámské republiky“.
Arian se domnívá, že revoluce v myslích Íránců už proběhla. Íránci si umí Írán představit bez islámské republiky a to jim dává odvahu vyjít do ulic, přestože jim hrozí smrt. „Rozum nikdy nevyžene tolik lidí na ulici — rozhořčení ano,“ píše.
Znovuzrození studentského hnutí
Společně s říjnovým začátkem školního roku protesty pronikly na univerzitní, a dokonce i středoškolskou půdu. Videa sdílená na internetu a sociálních sítích ukazují davy protestujících, mezi nimiž je mnoho dívek a mladých žen. Ve videích je vidět, jak skandují protivládní hesla, pochodují ulicemi a na školních dvorech si sundávají šátky.
Na střední škole poblíž Teheránu úředník ministerstva školství promlouval ke studentkám o důležitosti nošení islámského šátku. Skupina mladých dívek na něj křičela: „Styď se!“ a házela po něm různé věci, až ho z místa vyhnala.
Kanadská profesorka íránského původu Šahrzad Modžábiová z Univerzity v Torontu, která se zaměřuje na výzkum studentského hnutí v Íránu, uvedla v podcastu BBC Persian, že v současných protestech pozorujeme znovuzrození tohoto hnutí. Režim se ho dlouho pokoušel umlčet, teď už ale ztrácí sílu. Modžábiová považuje nedávný rozmach studentského hnutí za velmi důležitý pro podporu „revoluční nálady“. Zároveň však upozorňuje na to, že nad rámec boje proti teokracii studenti žádné jiné politické požadavky zatím neformulují. Na rozdíl od velkých studentských protestů během devadesátých let je zatím politická pozice studentů nečitelná.
Na studentské hnutí a jeho protesty z devadesátých let se soustředí také filmař Kaveh Abbasian. On sám byl tehdy jedním z protestujících. Současnou situaci na íránských univerzitách popsal pro BBC Persian: „Univerzity dnes hrají důležitou roli v íránských protestech. Ve chvíli, kdy se zdálo, že lidé už nemají sílu vycházet ven, na univerzitách tato síla přetrvala, a nyní se vrací zpět do ulic.“
V Íránu bylo studentské hnutí dlouhodobě velice aktivní, a to především na konci devadesátých let a na počátku 21. století. Studenti doufali v politickou změnu. Když však zjistili, že volby jsou často zmanipulované a vládnoucí třída je v mnoha ohledech nepropustná, uchýlili se do svého vlastního světa, mezi své přátele a vytvořili si mikrosvěty, kde se snažili žít svůj „tajný svobodný život“. Dnešní mladé generaci však už tento život nestačí.
Generace Z si říká o práva
Co mnohé pozorovatele překvapuje, je přítomnost mládeže a teenagerů v ulicích. Tato mladší generace byla totiž dříve považována za velmi apolitickou, sebestřednou, bezstarostnou, a dokonce za generaci bez ideálů. Známe to i z České republiky: jsou jen na internetu a hrají online hry. Jenže tentokrát jsou to v Íránu právě oni, kdo se bouří.
Íránští odborníci to částečně vysvětlují pocitem mladých, že o jejich životech bylo už dávno rozhodnuto a svou budoucnost nemají jak ovlivnit. Zároveň se domnívají, že generace Z má dnes větší povědomí o možnostech protestního organizování a obcházení různých omezení. Na internetu se umí pohybovat, vystupují tam strategičtěji.
Kanadská politoložka íránského původu Mahsa Alimardaniová dlouhodobě zkoumá digitální práva v Íránu. Ačkoli jsou sociální média, tisk, televize a rádio pod přísnou cenzurou, v Íránu sehrávají neuvěřitelně silnou roli. Už o Islámské revoluci v roce 1979 se soudí, že byla částečně vyvolána kazetami s Chomejního přednáškami, které se předávaly z ruky do ruky.
Dnes jsou to především digitální média, která mezinárodnímu společenství zprostředkovávají protestní dění. „Pokud hledáte nezávislé zdroje o tom, co se skutečně děje mimo kontrolu a cenzuru státu, musíte na sociální sítě,“ řekla Alimardaniová v rozhovoru pro The Center for Strategic and International Studies.
Cenzura v Íránu je velmi propracovaná a stát má různé techniky, jak své občany kontrolovat. Už samotný poskytovatel internetových služeb dodává cenzorské a dohlížecí technologie do svých služeb, takže uživatelé jsou přísně monitorováni.
Telekomunikačním firmám se podle politoložky daří geograficky lokalizovat protestující a posílat jim textové zprávy o tom, že úřady vědí, že se zúčastnili protestů. Stát také podle ní vyhledává profily různých demonstrantů a pokouší se je identifikovat například na Twitteru nebo Telegramu.
Alimardaniová dodává, že role sociálních médií dnes v Íránu je velmi mnohostranná. Kromě možností dokumentace a informování dodává lidem pocit sounáležitosti. Politoložka zpochybňuje západní diskurz, podle nějž se Íránci mobilizují a vyrážejí do ulic díky technologiím.
Podle ní sociální média a internet obecně umožňují především sdílet pocit solidarity a šířit povědomí o tom, co se na ulicích různých měst děje. Pak už je na každém, zda se také přidá. Internet tedy mobilizuje spíše nepřímo — neurčuje podobu protestu, nevytváří samotné hnutí ani ho nedemokratizuje.
Instagram je prostor propagandy
Analytik Mehdi Chaladží upozornil na toleranci íránského režimu vůči Instagramu. Zatímco Twitter, Facebook i jiné sociální sítě jsou v zemi již dlouho oficiálně nepřístupné, na Instagramu se v posledních letech objevily íránské celebrity a influenceři, kteří si získali velký počet sledujících. Já sama desítky z nich na Instagramu sleduji.
Podle Chaladžího využívaly úřady aplikaci pro účely kybernetické propagandy, účty influencerů systematicky monitorovaly a v mnoha případech je zneužívaly. Bezpečnostní a zpravodajské agentury například donutily některé celebrity zveřejňovat zprávy, které měly ovlivnit mladší generace ve prospěch režimu.
Instagram tedy režimu pomáhá shromažďovat informace o běžných občanech, aktivistech a trendech veřejného mínění. Chaladží se domnívá, že množství a kvalitu dat, které zpravodajské a bezpečnostní služby shromažďují z Instagramu, nelze pravděpodobně získat žádnou jinou metodou.
Do jaké míry moderní technologie přispějí k tomu, aby současný íránský režim přežil, zůstává otázkou. Zároveň je to právě internet, který pomáhá mladým Íráncům porozumět světu kolem sebe. Nejspíš i proto dnes mnozí z nich žádají jiný, svobodnější Írán.