V Íránu se protestuje už téměř měsíc. S jakými pocity toto dění jako Íránec žijící v zahraničí sledujete?

Cítil jsem nesmírný pocit hrdosti na statečnost a odvahu protestujících občanů. Především mladá generace ukazuje, že chce bojovat proti nespravedlnosti, proti tyranii. Zároveň se musím přiznat, že vedle hrdosti cítím také strach, smutek a zlost. Hlavně kvůli úmrtím všech nevinných lidí. Nicméně pro mě je teď důležité pocity nechat stranou a spíš myslet strategicky a politicky. Rád bych revoluci, kterou lidé v Íránu začali, pomohl dostat ke konci, k nějakému výsledku.

Co konkrétně znamená myslet strategicky a politicky?

Především se musíme organizovat. Strategické myšlení znamená nedělat věci bez rozmyslu. Íránský režim lidi utiskuje a zabíjí. To je destruktivní nejen pro konkrétní perzekvované a jejich blízké, ale pro celý Írán. Je tudíž třeba politicky se organizovat a bojovat proti režimu. Sjednotit se musí také Íránci, kteří žijí v zahraničí. Musíme spolupracovat a vytvořit alternativu vůči současnému íránskému režimu.

V Íránu se také v minulosti hodně protestovalo. Jsou dnešní protesty v něčem jiné?

Ve srovnání s protesty, které se konaly v letech 2018 až 2021, se ty současné liší v několika ohledech. Jsou mnohem rozsáhlejší, protestuje se na mnoha místech Íránu, včetně íránského Kurdistánu a Ázerbájdžánu. Jde o opravdu velké protesty, rozhodně větší, než jaké se odehrály v těchto provinciích v roce 2009 během takzvané Zelené revoluce.

Protesty jsou také rozmanitější co do zastoupení různých společenských tříd a skupin. Umělci předtím spíše mlčeli, ale tentokrát se přidali. Například známý režisér a satirik Mehran Modiri nebo oscarový režisér Asghar Farhádí. Slavná íránská herečka Fatemeh Motamed-Arya si na protest sundává šátek. Dále to jsou světově známé tváře íránského sportu Ali Karími a Ali Daií. Fotbalista íránského národního týmu Hossejn Mahini je v současnosti kvůli svému odporu ve vazbě.

Hned ze začátku bylo také jasně řečeno, co protestující požadují a že demonstrují proti režimu. Dnes se bojuje proti páteři islámské republiky. Bojuje se proti povinnému hidžábu. A jsou to v první řadě ženy, kdo bojuje. Tím se protesty stávají něčím mimořádným. Podle mě se jedná o jeden z nejvýznamnějších okamžiků posledních padesáti let íránského režimu.

Protestují různé skupiny lidi. Mají podobné požadavky?

Všechny spojuje odpor proti islámské republice. Protestující v Íránu požadují „normální“, obyčejný život, který jim režim není schopný poskytnout. Kde ve světě by vás někdo zastavoval na ulici za to, co máte na sobě? Kde ve světě vidíte, že by žena nemohla zpívat proto, že je ženou? Dnešní Írán je zároveň zemí, kde lidé nemají peníze na nákup základních potravin. Ekonomická situace se zhoršuje a vláda posílá peníze do jiných země, například do Libanonu. Lidé chtějí demokratickou vládu, chtějí svobodné volby.

Opravdu protestující chtějí demokracii?

Ano, chtějí demokracii a právní stát. Není to mimochodem nový požadavek. Toužili po něm už v padesátých letech za vlády íránského premiéra Mosaddegha a bojovali za něj i během takzvané Islámské revoluce v roce 1979. Totéž chtěli demonstrující za vlády bývalého prezidenta Chátamího a během Zelené revoluce.

Velká část politické opozice jak uvnitř Íránu, tak v zahraničí chce, aby si lidé mohli zvolit svou vládu. Ať je to nositelka Nobelovy ceny míru Šírín Ebadiová, íránský reformní politik Mostafa Tadžzádeh nebo Kýros Rezá Pahlaví, syn posledního íránského šáha Mohammada Rezy Pahlavího.

Jakou roli v protestech hrají ženy?

Ženy jsou předními osobnostmi těchto protestů, jejich zásadními hybateli. Pokud je nazýváme revolucí, správně bychom měli mluvit o „Ženské revoluci“. Polovinu íránské společnosti tvoří ženy. Jsou velmi aktivní, někdy více, než je jim shora dovoleno. Jsou často vzdělanější, pokročilejší v sociálních nebo vzdělávacích sférách. Známe režisérky, herečky, taxikářky nebo lékařky — ženy zkrátka najdete ve všech oborech.