↗

Íránky vědí, že Mahsou Aminiovou mohly být ony samy, každá z nich. Foto Julien de Rosa, AFP.

V Íránu se protestuje už téměř měsíc. S jakými pocity toto dění jako Íránec žijící v zahraničí sledujete?

Cítil jsem nesmírný pocit hrdosti na statečnost a odvahu protestujících občanů. Především mladá generace ukazuje, že chce bojovat proti nespravedlnosti, proti tyranii. Zároveň se musím přiznat, že vedle hrdosti cítím také strach, smutek a zlost. Hlavně kvůli úmrtím všech nevinných lidí. Nicméně pro mě je teď důležité pocity nechat stranou a spíš myslet strategicky a politicky. Rád bych revoluci, kterou lidé v Íránu začali, pomohl dostat ke konci, k nějakému výsledku.

Co konkrétně znamená myslet strategicky a politicky?

Především se musíme organizovat. Strategické myšlení znamená nedělat věci bez rozmyslu. Íránský režim lidi utiskuje a zabíjí. To je destruktivní nejen pro konkrétní perzekvované a jejich blízké, ale pro celý Írán. Je tudíž třeba politicky se organizovat a bojovat proti režimu. Sjednotit se musí také Íránci, kteří žijí v zahraničí. Musíme spolupracovat a vytvořit alternativu vůči současnému íránskému režimu.

V Íránu se také v minulosti hodně protestovalo. Jsou dnešní protesty v něčem jiné?

Ve srovnání s protesty, které se konaly v letech 2018 až 2021, se ty současné liší v několika ohledech. Jsou mnohem rozsáhlejší, protestuje se na mnoha místech Íránu, včetně íránského Kurdistánu a Ázerbájdžánu. Jde o opravdu velké protesty, rozhodně větší, než jaké se odehrály v těchto provinciích v roce 2009 během takzvané Zelené revoluce.

Protesty jsou také rozmanitější co do zastoupení různých společenských tříd a skupin. Umělci předtím spíše mlčeli, ale tentokrát se přidali. Například známý režisér a satirik Mehran Modiri nebo oscarový režisér Asghar Farhádí. Slavná íránská herečka Fatemeh Motamed-Arya si na protest sundává šátek. Dále to jsou světově známé tváře íránského sportu Ali Karími a Ali Daií. Fotbalista íránského národního týmu Hossejn Mahini je v současnosti kvůli svému odporu ve vazbě.

Hned ze začátku bylo také jasně řečeno, co protestující požadují a že demonstrují proti režimu. Dnes se bojuje proti páteři islámské republiky. Bojuje se proti povinnému hidžábu. A jsou to v první řadě ženy, kdo bojuje. Tím se protesty stávají něčím mimořádným. Podle mě se jedná o jeden z nejvýznamnějších okamžiků posledních padesáti let íránského režimu.

Protestují různé skupiny lidi. Mají podobné požadavky?

Všechny spojuje odpor proti islámské republice. Protestující v Íránu požadují „normální“, obyčejný život, který jim režim není schopný poskytnout. Kde ve světě by vás někdo zastavoval na ulici za to, co máte na sobě? Kde ve světě vidíte, že by žena nemohla zpívat proto, že je ženou? Dnešní Írán je zároveň zemí, kde lidé nemají peníze na nákup základních potravin. Ekonomická situace se zhoršuje a vláda posílá peníze do jiných země, například do Libanonu. Lidé chtějí demokratickou vládu, chtějí svobodné volby.

Opravdu protestující chtějí demokracii?

Ano, chtějí demokracii a právní stát. Není to mimochodem nový požadavek. Toužili po něm už v padesátých letech za vlády íránského premiéra Mosaddegha a bojovali za něj i během takzvané Islámské revoluce v roce 1979. Totéž chtěli demonstrující za vlády bývalého prezidenta Chátamího a během Zelené revoluce.

Velká část politické opozice jak uvnitř Íránu, tak v zahraničí chce, aby si lidé mohli zvolit svou vládu. Ať je to nositelka Nobelovy ceny míru Šírín Ebadiová, íránský reformní politik Mostafa Tadžzádeh nebo Kýros Rezá Pahlaví, syn posledního íránského šáha Mohammada Rezy Pahlavího.

Jakou roli v protestech hrají ženy?

Ženy jsou předními osobnostmi těchto protestů, jejich zásadními hybateli. Pokud je nazýváme revolucí, správně bychom měli mluvit o „Ženské revoluci“. Polovinu íránské společnosti tvoří ženy. Jsou velmi aktivní, někdy více, než je jim shora dovoleno. Jsou často vzdělanější, pokročilejší v sociálních nebo vzdělávacích sférách. Známe režisérky, herečky, taxikářky nebo lékařky — ženy zkrátka najdete ve všech oborech.

Proti těmto ženám stojí režim, který jim bere jejich ženská, respektive lidská práva. Vždyť jsme jedinou zemí, kde je povinný hidžáb, nepočítám-li Afghánistán pod vládou Tálibán, kterou ale zatím žádná země neuznala. Dále v Íránu nemohou ženy samostatně zpívat, nemohou samostatně odcestovat z Íránu. Takže, kdybychom to nějak shrnuli, ženy v Íránu mají velice silnou společenskou pozici, zároveň ale nemají stejná práva.

Je zapojení žen něčím novým?

Ženská hnutí v různých společenských oblastech mají v Íránu dlouhou tradici. Během existence islámské republiky vznikala různá politická i nepolitická ženská hnutí. Připomenout můžeme Hnutí za rovná práva, jež si dalo za cíl nashromáždit milion podpisů pod petici proti diskriminaci žen. Máme též političky, které byly a jsou v parlamentu. Vznikaly skupiny jako Dívky z revoluční ulice, které bojovaly proti povinnému hidžábu, snažily se prosadit změny, a když viděly, že to nejde, statečně vyšly do ulic. Existují také různá ženská sociální hnutí.

Jak dlouho měly ženy diskriminaci trpět? Íránky vědí, že Mahsou Aminiovou mohly být ony samy, každá z nich. I ty, které pocházejí z konzervativnějších rodin, více nábožensky založených rodin, mohou mít pocit sounáležitosti s Mahsou. Mohou mít sestru nebo sestřenici, která nedodržuje „správný“ hidžáb. I proto ženy vyrazily v takovém množství protestovat.

↗

Pro úspěch současné revoluce je zásadní dodržovat demokratické postupy, neštěpit společnost, ale spojovat. Foto Spencer Platt, Getty Images via AFP

Protesty začaly v íránském Kurdistánu. Proč právě zde, a ne třeba v Teheránu?

Obětí systému se stal někdo, kdo byl režimem perzekvován z různých důvodů: byla to žena, mladá žena, Kurdka, ze sunnitské rodiny. Íránský režim se dlouhodobě snaží rozdělit společnost. Toto hnutí naopak ukazuje, jak velkou sounáležitost mezi sebou Íránci a Íránky cítí. Protestující vidí Mahsu hlavně jako Íránku.

Protesty tedy začaly v Kurdistánu, ale vzápětí se rozšířily do provincie Ázerbájdžán. Tam lidé hlásali: „Ázerbájdžán je vzhůru, podporuje Kurdistán.“ To byl velmi důležitý okamžik, který demonstroval íránskou pospolitost. Lidé chtějí zachránit Írán.

V Kurdistánu jsou protestní hnutí historicky přítomná. To jim pomohlo se zorganizovat, protestovat, stávkovat. A krásné starší heslo „Žena, život, svoboda“ se také rozšířilo z Kurdistánu.

Režim v poslední době mnoho lidí posílá do vězení. Několik dní nefungoval internet, údajně jsou i problémy s přístupem přes VPN. Jak dlouho mohou protesty ještě probíhat?

To se předpovídá velmi složitě. Prvního října byly velké protesty nejen v Íránu, ale i po celém světě. Solidarita s protestujícími v Íránu je velmi důležitá. Protestující v zemi riskuji své životy a každodenní represe se stupňují. Tohle nemůže vydržet dlouho. Proto si myslím, že bychom měli více stávkovat. Celostátní stávky jsou prvním krok, který je třeba udělat co nejdříve.

Dále si myslím, že je velice důležité najít vůdčí osobnost, která bude mít podobnou pozici jako Nelson Mandela v Jižní Africe nebo Václav Havel v České republice.

Zdá se, že protesty nemají žádnou vůdčí osobnost. Nebo víte o osobnosti, která by měla v organizování protestů významnější roli?

Tyto protesty skutečně nemají žádného předního představitele, což ale není nic neobvyklého. Řada světových revolučních hnutí neměla zpočátku vůdčí osobnost. Je ale velice důležité ho brzy najít, určit tvář hnutí či osobnost, jež bude ochotná a schopná lidi vést a spojovat je.

Íránský režim se svými podporovateli a armádou jen tak nezmizí. Potřebujeme proto spolupracovat, organizovat se a přemýšlet nad tím, jak dosáhnout svého cíle. A předně to musíme dělat my, Íránci, kteří žijí mimo Írán, protože v Íránu to mají lidé velice složité.

Máte představu, kdo by to mohl být?

Mnoho zajímavých a významných osobností je ve vězení. Vláda opozici potlačuje a posílá její představitele do vazby. Já vnímám jako velice důležitou postavu Nasrín Sotudehovou, právničku a lidskoprávní aktivistku, bojovnici za ženská práva. Ta pro Time uvedla, že změny jsou možné. Má mezi lidmi v Íránu důvěru, může být tváří změn. Myslím, že hodně z nás si právě Sotudehovou umí představit jako budoucí lídryni.

Současný íránský vůdce Alí Chameneí má zdravotní problémy a je mu přes osmdesát let. Mluví se o tom, že jeho místo zaujme jeho syn. Jak velkou moc reálně Chameneí v Íránu má? Jakou roli hrají revoluční gardy?

Írán má v současnou chvíli dvě výkonné moci. Jednu tvoří Chámeneí a jeho zhruba dvousetčlenná kasta. Druhou je revoluční garda, která pronikla hluboko do vojenské, společenské i ekonomické sféry. Revoluční garda je pod dohledem Chameneí. Je ale vnitřně velmi zkorumpovaná a střetávají se v ní různé skupiny s odlišnými zájmy. Chameneí je zkušený a strategicky uvažující politik. Je to velký ideolog, který dokáže tyto lidi sjednotit.

Když Chameneí zemře, moc spadne do rukou revoluční gardy. V tu chvíli se projeví mocenské boje uvnitř gardy a pravděpodobně budeme svědky velkých změn. Domnívám se, že nikdo jiný nebude mít takovou pozici jako Chameneí. Nenapadá mě žádný jiný respektovaný a silný vůdce, jakým je Chameneí nebo byl Chomejní.

Pokud současné protesty nepřinesou výrazné změny, očekávám je se smrtí Chameneího. Ta bezesporu vytvoří atmosféru, kde lidi budou zase mít důvod vycházet ze svých domovů, protestovat a možná také prosadit změny. Známe to koneckonců z jiných zemí, například ze Španělska, kde Francovo úmrtí přispělo ke konci fašistického režimu.

↗

Ženskou revoluci v Íránu podporují demonstrace po celém světě. Foto Geoff Robins, AFP

Nebudou mít revoluční gardy zájem dosadit svého kandidáta po Chameneího smrti?

I to je možný scénář. Nejvýraznější tváří revoluční gardy byl Kásím Solejmání, který je už mrtvý. Ve své knize píšu, že Solejmání chtěl kandidovat na prezidenta. Nevíme, co by se stalo, kdyby žil a opravdu se prezidentem stal.

Revoluční gardy mají ovšem i další tváře. Je možné, že se v jejich řadách najde někdo, kdo bude chtít být vojenským vůdcem a přetvořit Írán od základu. Napadá mě například Sajíd Mohammad, kandidát na prezidenta. Mohammad je mladý, narodil se v roce 1969. Během Islámské revoluci byl ještě kluk a není klerik. Podobně jako bývalý konzervativní prezident Ahmadínedžád, i ten se možná bude ucházet o moc. Je to populistický politik a umí dobře mluvit s lidmi. Každopádně po smrtí Chameneího očekávám změny a islámská republika tak, jak ji známe dnes, bude pravděpodobně zničena.

Kdyby v Íránu proběhl převrat, jaké státy tam budou prosazovat své zájmy a proč?

Podobných zemí nebude málo. Pokud se nám ale podaří vytvořit nezávislou vládu, můžeme tomu zabránit. Už mnoho let se íránský režim vměšuje do celého regionu, ať už je to Sýrie, Libanon, Irák, Jemen nebo Palestina, a přináší tam skutečnou bídu. Režim se také dlouho snažil pěstovat ve společnosti nenávist vůči Západu a orientoval se na Rusko a Čínu. Tyto země teď Íránu diktují, co má dělat.

Právě proto si myslím, že Íránci chtějí nezávislou svobodnou vládu, která bude dělat pravý opak toho, co dělá dnes. Írán by mohl být jednou z nejvyspělejších zemí světa. Máme k tomu prostředky i předpoklady.

Mluvíte o íránské společnosti jako o jednotném celku, který má stejnou orientaci a zájmy. Nejde ale přehlédnout, že řada lidí režim podporuje. Čím lze tyto lidi získat?

Zaprvé si myslím, že jde o menšinu. Například v prezidentských volbách volilo současného prezidenta Raisího pouze asi dvacet procent společnosti. A to v situaci, kdy je součástí vládnoucí třídy. Když bude zničena moc současného režimu, ztratí i své podporovatele.

Pro budoucnost Íránu je ale také důležité ustavit podobné smírčí komise, jako vznikly po pádu apartheidu v Jihoafrické republice. Je zásadní mluvit s lidmi, nelze jen trestat nebo se mstít se. Máme-li dosáhnout smíru, musíme zvolit demokratickou cestu.

Rovněž je třeba poučit se ze situace v jiných zemích. Například z Iráku, kde se po pádu Husajnova režimu nepočítalo s předešlými politickými stranami, a ty se proto raději přidaly k Islámskému stát. Budoucí íránská demokracie nesmí tuto chybu zopakovat.

Existuje dnes v Íránu levicová opozice?

Jakékoli opoziční politické síly jsou v Íránu hned potlačeny. Přesto tam působí mladí levicově orientovaní lidé, studenti, a máme silné dělnické hnutí. Výraznou tváří íránské společnosti je Esmaíl Bachší, politický vězeň, odborář a jeden ze zakládajících členů nezávislého odborového svazu pracovníků. Aktivní jsou také lidé na univerzitách nejen v Teheránu, ale i v íránskému Kurdistánu. Jsou však teď pod silnou kontrolou.

A na závěr se samozřejmě musím zeptat: co říkáte na projev Slavoje Žižeka?

Potěšil mě. Jsem rád, že podpořil, stejně jako v roce 2009, lidi v Íránu. Připomínám jeho slova: „Íránské ženy, já vás nemám, co naučit. Bez přehánění říkám, že váš počin má historickou důležitost.“

FATIMA RAHIMI