Poté co v květnu letošního roku při nehodě vrtulníku zemřel íránský prezident Ebrahim Raisí, má Írán nového nejvyššího politického představitele. V druhém kole předčasných prezidentských voleb vyhrál zástupce íránských reformistů Masúd Pezeškíán. Svého protikandidáta, konzervativního Saída Džalílího porazil s výrazným rozdílem zhruba tří milionů hlasů. Nový prezident se úřadu chopí po složení slibu na konci července.

V zemi s více než 88 miliony obyvatel by se podle tamního ministerstva vnitra mohlo voleb zúčastnit přes 61 milionů oprávněných voličů. V prvním kole však k volebním urnám přišlo pouze asi 40 procent voličů, což je nejnižší účast v dějinách Íránské islámské republiky. V druhém kole se sice účast zvýšila na 49 procent, ale i tak zůstává jednou z dosud nejnižších. Unavená, společensky i ekonomicky frustrovaná většina íránské společnosti nečeká od íránských politiků výrazné změny, a rozhodla se proto volby ignorovat.

Odezva ze zahraničí

Nedlouho po zveřejnění výsledku prezidentských voleb přišly gratulace především ze spřátelených zemí, jako je Pákistán, Čína, Ázerbájdžán, středoasijské země nebo Indie. Mezi gratulanty patřil také turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Ten se s Pezeškíánem spojil telefonicky a upozornil ho na to, že vztahy mezi Íránem a Tureckem se vyvíjejí pozitivně a on by v tom rád pokračoval. Poznamenal přitom, že Pezeškíán má mezi svými předky Ázáry, což jsou íránští Ázerbájdžánci, tedy turkická menšina v Íránu, a to by podle Erdoğana mohlo zlepšit íránsko-turecké vztahy.

Mezi dalšími gratulanty byl Vladimir Putin, přestože vítězství protikandidáta Džalílího pro íránsko-ruské vztahy mohlo znamenat větší a jasnější loajalitu. Putin Pezeškíána ujistil, že plány, které započal s předchozím íránským prezidentem Raisím, budou nadále pokračovat, a vyjádřil naději, že vláda Pezeškíána bude nadále s Ruskem počítat. Pozval Pezeškíána do Tatarstánu, aby tam projednali hlubší, dlouhodobější spolupráci.

Reakce ze Západu přišla mnohem později. Evropská unie se ozvala po dvou dnech. Podobnou „ignoranci“ dalo najevo ministerstvo zahraničí Spojených států, jež od nového prezidenta nečeká zásadní změny ani zlepšení občanských práv v Íránu. Podle mluvčího ministerstva zahraničí Spojených států volby nebyly demokratické a většina Íránců se rozhodla voleb nezúčastnit.

Íránský Gorbačov

Kdo je Masúd Pezeškíán a co lidem slíbil? Devětašedesátiletý kardiochirurg ze čtvrtého největšího íránského města Tabríz, centra provincie Východní Ázerbájdžán, má kurdský a ázárský původ, stejně jako velká část jeho voličů. V mládí se zúčastnil íránsko-irácké války, po válce dostudoval medicínu a na nějaký čas působil jako rektor lékařské univerzitě v Tabrízu.

Po Islámské revoluci byl podle íránských novinářů Pezeškíán tvrdým zastáncem povinného hidžábu a prosazoval ho také na univerzitě. Před dvěma lety během celostátních protestů ovšem podpořil protestující ženy. Za vlády prezidenta Chátamího od roku 2001 do roku 2005 byl ministrem zdravotnictví a posléze dlouhou dobu působil ve vysoké politice.

V předvolebních diskusích byl často emotivní, otevřeně vyprávěl o nehodě, při které jeho manželka a syn přišli o život. Zatímco část íránských komentátorů to hodnotila jako pozitivní změnu a ukázku lidskosti „moderního politika“, druhá část ho naopak nařkla z populismu a z toho, že si zahrává s city voličů. Poukazovala rovněž na fakt, že Pezeškíán nemá takové rétorické schopnosti jako jeho protikandidát Džalili.

Ve vnitrostátních i v zahraničních íránských médiích má nový prezident mnoho přezdívek. Říkají mu „lékař Íránské islámské republiky“ s důrazem na jeho civilní povolání, ale i jeho příjmení, neboť pezešk v perštině znamená lékař. Komentátoři věří, že bude léčit íránskou krizi, a vnímají ho jako poslední šanci současného režimu.

Íránské vnitrostátní noviny Ármáne emrooz, jež mají blízko k reformistům a k exprezidentovi Rafsandžánímu, o něm psaly jako o íránském Gorbačovovi. Většinová íránská veřejnost do něj tolik nadějí nevkládá, ale část reformisticky orientované vládnoucí elity očividně ano.

V íránských konzervativně orientovaných novinách o něm naopak píší kriticky jako o pokračovateli reformních prezidentů Chátamího a Roúháního, kteří také lidem slibovali velké společenské změny, ale žádné nakonec nepřišly. Konzervativní komentátoři proto soudí, že i vláda nového prezidenta bude pro voliče zklamáním.

Pezeškíán v předvolební kampani sliboval skutečně mnohé. Prohlašoval, že zastaví působení náboženské policie v íránských ulicích, zastaví rapidní zdražování potravin a pokusí se o zlepšení íránské ekonomiky, zastaví cenzuru sociálních sítí, neboť v Íránu dnes funguje filtr, který nedovoluje použití většiny sociálních sítí kromě Instagramu nebo Telegramu.

Dále slíbil íránským Kurdům, kteří jsou převážně sunnitského vyznání, že jeden z ministrů bude sunnitského vyznání. Přitom od Islámské revoluce v roce 1979 měl Írán už více než 330 ministrů, ale ani jediný nebyl sunnita. A konečně slíbil, že znovu bude jednat se Západem, především pak se Spojenými státy, o jaderné dohodě.

Odborníci však vnímají tyto sliby vesměs jako nerealistické a velice obtížně splnitelné. Navíc Pezeškíán mnohokrát otevřeně demonstroval svou loajalitu duchovnímu vůdci Íránu Alímu Chameneímu, je tedy otázkou, nakolik on sám myslí své předvolební sliby vážně a zda vůbec chce být nositelem změn, jež od něj část společnosti očekává.

Připouští íránský systém změny?

Podle íránského exilového novináře a politického analytika Rézy Gouharzáda íránská politika v současné době příliš nerozlišuje mezi reformisty a konzervativci. I reformisté totiž dnes stojí pevně na straně Chameneího, což v minulosti nebylo vždy tak jednoznačné. Minimálně do roku 2005 si reformisté mohli dovolit Chameneího otevřeně kritizovat. Pak ale nejvyšší duchovní vůdce posílil svůj vliv a kontrolu natolik, že dnes už něco podobného nepřichází v úvahu.

Posledních devatenáct let byl nejvyšší duchovní vůdce Chameneí spíše jen tichým pozorovatelem prezidentských voleb. Svůj vliv prosazoval především nepřímo, prostřednictvím Rady znalců, která schvaluje nejen prezidentské kandidáty, ale i obsazení jiných politických funkcí, a duchovní vůdce má na její složení zásadní vliv.

Pezeškíán již dvakrát kandidoval na post prezidenta, jednou však sám rezignoval a podruhé jeho kandidaturu neschválila Rada znalců. Před půl rokem mu Rada nedovolila ani pokračovat ve funkci poslance. Pak se ale do záležitosti vložil osobně samotný Chameneí a přímo Pezeškíána podpořil. Něco podobného učinil naposledy ve volbách v roce 2005. Pezeškíán to poté komentoval slovy, že se stal dlužníkem Chameneího.

Íránští exiloví novináři proto soudí, že Pezeškíán byl jako kandidát reformistů předem pečlivě vybrán a schválen, a označují to za „inženýrství“. Je tedy více než sporné, zda člověk takto blízký Chameneímu může přinést výraznější změny v íránské politice a zda by to íránský režim vůbec dovolil.

Velké Pezeškíánovy sliby v prezidentské kampani vyvolávají otázku, zda vůbec íránský prezident disponuje takovou mocí, aby mohl prosadit jakékoli významnější změny ve fungování íránské společnosti.

Někteří odborníci upozorňují, že nedlouho po islámské revoluci v roce 1979 budovatelé Íránské islámské republiky velmi dbali na to, aby budoucí premiéři a prezidenti nemohli ovlivnit chod země. Od samého počátku byly zákony psány tak, aby veškerý vliv na chod země zůstával v rukou Chomejního a po něm Chameneího. Íránský systém je kvůli tomu nepropustný a nepřipouští, aby prezident nebo kdokoli jiný prosadil společenské změny. Proto za čtyřiačtyřiceti let Íránské islámské republiky nikdy žádné zásadní změny nepřišly, přestože navenek mohlo vypadat jinak.

Americký politolog íránského původu Mohsen Mílán však oponuje, že například bývalý prezident Roúhání otevřeně komunikoval s tehdejším americkým prezidentem Barackem Obamou, což by bylo nepředstavitelné v době, kdy byl prezidentem ultrakonzervativní Raísí. Roúhánímu se také podařilo prosadit jadernou dohodu, přestože Alí Chameneí byl jejím odpůrcem. Mílán se tedy ptá, zda je opravdu namístě tvrdit, že neexistuje rozdíl mezi érou prezidenta Roúháního a ultrakonzervativního prezidenta Ahmadinedžáda.

Politický analytik Réza Gouharzad líčí íránský režim jako pevnou zeď, kterou nelze jen tak rozbít. Pezeškíán by podle něj musel zvítězit nad sedmi orgány, které mají mnohem větší moc než prezident a odmítají veškeré změny: Chameneí, Íránské revoluční gardy, Nejvyšší soud, neboť nejvyšší soudce je volen Chameneím, parlament, kde zvítězili konzervativci tvrdé linie, Rada znalců, policie a také íránská televize a rozhlas.

A nelze zapomínat ani na to, že proti Pezeškiánovi stojí také podstatná část íránské společnosti, která nemá vůli a sílu ke změnám, ale cítí už jen frustraci a vztek.