„Lalají lalají dokhtaram,“ prozpěvuje s pláčem žena v černém ukolébavku. Stojí nad hrobem dvaadvacetileté Mahsi Aminiové a kolem ní nahlas naříkají další ženy, mezi nimi i matka Mahsi. Na její pohřeb dorazilo několik tisíc lidí, kteří mimo jiné skandují: „Smrt diktátorovi!“

Íránská Kurdka Mahsa (kurdským jménem Žina) Aminiová se narodila ve městě Saqqez na severozápadě Íránu v provincii Kurdistán. Její smrt zřejmě v důsledku zacházení v teheránské policejní vazbě vyvolala rozsáhlé protesty po celé zemi. Její jméno zaplnilo perské sociální sítě.

Odvezla ji mravnostní policie

Aminiová byla zatčena spolu se svým bratrem v odpoledních hodinách 13. září poblíž stanice metra Haqqání v Teheránu, protože neměla „správný“ hidžáb. Odvezla je takzvaná „gašte eršád“ — mravnostní policie. V Islámské republice Írán byl tento represivní orgán založen v roce 2005.

Úkolem mravnostní policie je hlídat správné — tedy íránským režimem vyžadované — oblékání žen na veřejnosti a případně zatýkat ty, které hidžáb nemají, anebo ho mají „nesprávně“ oblečený. Dle vyžadovaného kodexu nesmí ženy odhalovat vlasy, silně se líčit, nosit krátký kabát a podobně. Oba sourozence odvezla policie na stanici, kde byli separováni.

Následně mladou dívku odvezla sanitka do teheránské nemocnice, kde po třech dnech v kómatu zemřela. Během jejího pobytu v nemocnici i po jejím úmrtí byly zveřejňovány protichůdné zprávy ze strany teheránské policie i místních politiků.

Teheránských policejní ředitel Hossein Rahimi prohlásil, že ze strany policie nedošlo k žádnému pochybení. Dívka podle něj trpěla srdeční chorobou a měla za sebou dokonce operaci mozku. Jeho tvrzení ostře odmítl dívčin otec.

V rozhovoru pro BBC Persian uvedl, že jeho dcera Mahsa byla naprosto zdravá a žádnou operaci v minulosti neprodělala. „Nechtěli mě pustit za mou dceru, nechtěli mi ji ukázat. Říkal jsem doktorovi, ať do lékařské zprávy napíše pravdu, a on mi řekl, že tam napíše, co chce,“ řekl. Jeho slova zopakoval Mahsin strýc v rozhovoru pro vnitrostátní noviny Etemad (v perštině „Důvěra“).

Žena, život, svoboda

Po zveřejnění zprávy o smrti Mahsi Aminiové se několik set lidí shromáždilo před teheránskou nemocnicí. Na videích, která se rozšířila na sociálních sítích, bylo vidět, jak se policie snaží dav rozehnat. Navzdory očekáváním tvrdé reakce represivních složek pokračují protesty již šestým dnem a vypukly i v dalších městech.

V některých případech propukly střety s bezpečnostními silami, což vedlo k úmrtím nejméně sedmi lidí. V Teheránu, Isfahánu, Mašhadu, Qomu, Hamadánu, Raštu a dalších městech demonstranti skandují protirežimní hesla: „Smrt tyranům, ať je to král, nebo vůdce!“ Hlavním heslem protestů se ovšem stal slogan „Žena, život, svoboda“, jež skandovali protestující původně v kurdštině, ale brzy se ujal a zní v perštině po celé zemi.

V některých částech Íránu strhávají lidé portéty ajatolláha Chomejního i ajatolláha Chameneího a trhají jejich fotografie za křiku: „Smrt diktátorům!“. Na většině míst v Íránu vedle sebe protestují muži i ženy. Ženy si často sundávají šátky, jindy je pálí a tancují přitom.

Velmi aktivní jsou univerzitní studenti a studentky. Na některých univerzitách se střetli s protidemonstracemi, jež uspořádali zastánci režimu, kteří vyhlašují, že za Islámskou republiku „položí život“.

Proti povinnému nošení hidžábu se v Íránu bojuje už dlouho. Na konci prosince roku 2017 si jednatřicetiletá Vida Mováhedová na protest proti povinnému zahalování v Íránu sundala hidžáb.

Osamělá žena stála mlčky na vysoké rozvodné skříni na rušné teheránské ulici a v ruce držela bílý šátek, který si sundala z hlavy. Krátce poté byla zatčena a uvězněna na tři roky.

I přesto, že její protest byl tichý, svět její poselství zaslechl. Vidu poznal celý svět pod přezdívkou Dívka z Revoluční ulice. Také v době jejího zatčení i po něm probíhaly v Íránu početné demonstrace.

Současné nepokoje jsou ovšem v něčem jiné. Jsou mohutnější, hlasitější a pestřejší. Protestuje se ve velkých i menších městech, vedle sebe stojí muži i ženy různého věku, etnické příslušnosti či společenského statusu. Jako kdyby protestujícím už nešlo pouze o povinný hidžáb. Nyní požadují mnohem víc: rovná práva.

„Nebojte, nebojte se, všichni jsme tady spolu,“ křičeli v Šírázu. „Všichni jsme Mahsa,“ křičeli mladí muži nejenom v Teheránu. Podle Nasim Rošanajíové, íránské socioložky žijící v Nizozemí, snad poprvé od islámské revoluce v roce 1979 můžeme ve veřejném prostoru pozorovat velkou a zřetelnou sounáležitost mezi Íránkami a Íránci.

„Ženy se obávaly vlády, teď je to vláda, která se bojí žen,“ prohlásila íránská novinářka Masih Alinedžádová pro New York Times už v roce 2018. Ženy, se kterými íránský režim mnohdy nepočítal a snažil se je marginalizovat, se nyní ocitly uprostřed společenských a politických změn.

Ženy v přední linii

„Není to poprvé a možná to není ani naposled, kdy se konají velké protesty. Je to ale poprvé, kdy vedle sebe bojují muži i ženy, mladí i staří různých íránských etnik a tak ostře a nahlas požadují ženská práva a právo zacházet s vlastním tělem, jak samy ženy chtějí. Je tomu už čtyřiačtyřicet let, co se z ženského těla stala politická záležitost,“ řekla pro BBC Persian Fatemeh Šamsová, univerzitní profesorka perské literatury.

Íránská intelektuálka, v současnosti žijící v USA, považuje za hlavního viníka dnešní společenské situace reformisty, kteří tvoří jeden ze dvou hlavních politických proudů v Íránu. Podle Šamsové reformisté sice slíbili v otázce ženských práv liberálnější politiku, ale v praxi se příliš nezměnilo. Mnoho Íránců ztratilo o vládnoucím režimu iluze a pociťují silnou frustraci — útlak dopadá však v první řadě na ženy.

Jejich mnohaleté úsilí o rovná práva a příležitosti se v politických, ekonomických či právních otázkách zatím příliš nepromítlo a mnoho z nich boj za svá práva platí vězením. Podle Nazily Golestanové, politické aktivistky z Paříže, reprezentuje povinné nošení hidžábu jen symbol celého systému útlaku.

„Každý den slyšíme z úst prorežimních spoluobčanů, že zákony se musí dodržovat. Ano, ale otrokářství bylo v minulosti také uzákoněno. Nespravedlivé zákony můžeme přepisovat, měnit, mazat. Režim tvrdí, že jednu osobu nezabil, a proto útočí na dalších tisíce lidí a střílí na ně?“ ptá se provokativně Golestanová.

Íránky se staly hlavní hybnou silou sociálních změn. Díky dostupnosti vzdělání si po krůčcích vybojovaly značnou míru svobody — a to i za vlády konzervativního prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda.

Počet žen studujících na univerzitách je dnes v Íránu větší než počet mužů. V roce 1997 činil rozdíl zhruba pět procent, dnes je to už osmnáct procent. Íránské ženy podobně jako na Západě oddalují uzavření manželství a průměrně rodí méně dětí než v minulosti.

K velkému zděšení islámské vlády se navíc zvýšila i míra rozvodovosti. Být rozvedená už není — hlavně ve velkých městech — stigmatizující. Situace na venkově a v malých městech je však stále jiná. Společnost na venkově je stále silně konzervativní.

Mladou íránskou generaci však ovlivňují západní kulturní vlivy — hlavně ze Spojených států — přestože vláda cenzuruje vše, co může. Mládež je aktivní na sociální sítích, sleduje západní filmy, poslouchá západní hudbu.

Je zřejmě brzy předpovídat důsledky současné revolty. Ať už ale demonstrace skončí jakkoliv, je jasné, že vidíme jasnější obraz současné íránské společnosti. Společnosti, která žádá svobodu; společnosti, v níž ženy chtějí rozhodovat samy o sobě a o svém těle; společnosti, jíž chtějí být plnoprávnými spoluobčankami.