„Ať žije džihád,“ křičeli mladí muži na motocyklech uprostřed Kábulu a v rukou jim vlály bílé vlajky Afghánského islámského emirátu. Jsou to už tři roky od doby, kdy islamistické hnutí Tálibán nedlouho po stažení amerických vojáků ze země vyhlásilo jeho vznik.

Nejdelší válka v americké historii, započatá leteckými útoky Spojených států a Spojeného království na Afghánistán 7. října 2001 v rámci operace Trvalá svoboda, skončila 15. srpna 2021, kdy Tálibán bez jediného výstřelu dobyl Kábul.

V těchto dnech lze v kábulských ulicích zaslechnout zvuky střelby. Je to ale oslavná střelba. A nejen Tálibán slaví Dny nezávislosti — pro mnoho obyčejných Afghánců, kteří trpěli během okupace a za vlády Afghánské islámské republiky, nepředstavuje současné výročí ani tak vděčnost současné vládě, jako spíše oslavu konce dvou desetiletí války.

O svém vítězství dnes představitelé Tálibánu hovoří ve vnitrostátních televizích, twítují a rozdávají rozhovory. Svou dosavadní vládu hodnotí kladně, a o to pozitivněji vidí budoucnost Afghánistánu. Chlubí se zajištěním větší bezpečnosti v zemi, snahou o zlepšení vztahu se sousedními zeměmi, pomocí potřebným a znovuoživením ekonomiky.

Jednu věc se totiž představitelé Tálibánu naučili velmi dobře: mají precizní PR a vědí, jak odpovídat na kritiku — jejím obrácením. Nejvíce kritických otázek přitom dostávají k situaci afghánských žen. Jejich postavení se totiž evidentně za poslední tři roky rapidně zhoršilo.

Zákazů přibývá

Jakmile Tálibán převzal v roce 2021 moc, začali jeho vojáci ničit podobizny a fotografie žen ve veřejném prostoru. Strhávali fotky v kosmetických salonech, kadeřnictvích nebo obchodech s dámskou módou. Po třech letech tálibánské vlády mají afghánské ženy zakázáno se vzdělávat, na většině pozic nesmějí pracovat — a seznam všech možných forem porušování práv žen a dívek ze strany vládní moci stále narůstá.

Povstalci poskládali vládu výhradně z mužů. Jako jeden z prvních kroků zrušili Ministerstvo pro záležitosti žen a nahradili ho Ministerstvem pro šíření ctnosti a předcházení neřesti, které navázalo na stejnojmennou instituci z devadesátých let minulého století.

Už skoro tři roky jsou tak pro ženy uzavřeny střední a vysoké školy, nesmějí do veřejných parků, salonů krásy a kadeřnictví, odepřeny jim jsou i veřejné lázně. Mohou pracovat jen ve vybraných profesích, jejichž výčet každým dnem klesá. V některých částech Afghánistánu pak ženy nesmějí mimo domácnost dělat vůbec nic.

Vláda Tálibánu nařídila, že bez mužského příbuzného a povolení manžela či otce mohou ženy cestovat nanejvýš dvaasedmdesát kilometrů od svého domova. Podle zákona z roku 2022 by bylo nejlepší, kdyby žena nevycházela ven vůbec. A pokud už musí, měla by být oblečena tak, aby jí při přímém pohledu na muže, který není jejím blízkým příbuzným, nebylo vidět do tváře. To v podstatě znamená uzákonění povinnosti nosit burku.

Za nerespektování této povinnosti bude potrestán manžel, otec, syn či strýc provinilé: vězením, pokutou či propuštěním z práce. Upozornění dostali také řidiči autobusů a taxíků: ženu s nesprávných hidžábem nesmějí vůbec obsluhovat.

Do trestného zákoníků se opět vrátilo ukamenování a bičování. Zakázán je jakýkoliv zpěv — jak mužů, tak žen — a hra na hudební nástroje, zavřené jsou také sportoviště pro ženy. Nedávno do dlouhého výčtu, co vše žena nesmí, přibyl zákaz mluvit na veřejnosti.

Přestože se drtivá většina omezení týká žen, život pod přísnými patriarchálními zákony je těžký i pro muže. Ti musí mít dlouhé vousy, zakryté tělo a nově také nechodit pozdě na modlitby. Podle nových zákonů a vyhlášek se rozšířily pravomoci mravnostní policie, není ovšem ještě jasné, co přesně to bude v praxi znamenat.

Hlasy žen se přesouvají do virtuálního světa

Projekt Afghan Witness již tři roky zkoumá porušování lidských práv v Afghánistánu. Analýza, která je jedním z prvních pokusů shromáždit údaje o míře sexuálního a fyzického násilí na ženách v zemi, zjistila, že od 1. ledna 2022 do 30. června letošního roku bylo 840 žen a dívek vystaveno násilí na základě pohlaví, tedy téměř jedna denně, 332 z nich bylo zavražděno.

Je to ale zcela jistě značně podhodnocené číslo, protože jde jen o nahlášené případy. Pro srovnání: v České republice bylo za posledních dvacet let zaznamenáno 260 případů femicidy, tedy vraždy ženy proto, že je ženou.

Data z otevřených zdrojů shromážděné Afghan Witness ukazují, že pouliční protesty žen za poslední tři roky utichly. Obavy o své bezpečí a život donutily afghánské aktivistky za práva žen přesunout se do virtuálního prostoru. Aktivistky tak dnes protestují v soukromí a své poselství nahrávají online, aby se do největší možné míry vyhnuly násilí a zatýkání.

Různé lidskoprávní organizace jako Amnesty International hovoří o tom, že Tálibán uvalil na zhruba čtrnáct milionů žen a dívek v Afghánistánu genderový apartheid. Segregace žen a dívek sílí a nikdo neví, kde se zastaví a kdy skončí.

Tálibán však stále nemá takovou sílu a možnosti, aby cenzuroval a kontroloval internet a sociální sítě ve stejné míře jako sousední Írán. Mladá afghánská generace tak dosud do jisté míry sociální sítě sleduje a může podávat svědectví o situaci žen ve společnosti. Je otázkou, jak dlouho a nakolik i tato zbývající enkláva relativně svobodného projevu vydrží.