Dvacet evropských zemí — včetně České republiky a ministra vnitra Víta Rakušana — podpořilo společný dopis komisaři pro vnitřní záležitosti a migraci Magnusi Brunnerovi. Státy v něm žádají urychlit postupy a umožnit návrat Afghánců, kteří nesplňují podmínky pro pobyt, zpět do jejich vlasti.

Na papíře to může působit jako čistě administrativní krok — stát vrací lidi, kteří podle úřadů nemají nárok na azyl. V praxi ale takové rozhodnutí může mít pro konkrétní lidi fatální následky.

Formulace „nemají nárok na azyl“ zní rázně, ale často jde jen o zkratku za složitý soubor procedur: dublinská úmluva, „bezpečná třetí země“, nepřípustnost řízení. Životní cesta dotčených se tak mnohdy vůbec neposuzuje věcně — a z „nemá nárok“ se stává „neposoudili jsme“.

Přitom unijní podklady o situaci v Afghánistánu mluví jasně: u mnoha kategorií žadatelů je na místě alespoň doplňková ochrana — a v případě žen stačí už to, že jsou ženami. Afghánské ženy jsou totiž systematicky vytlačovány z veřejného života a zbavovány základních práv.

Ano, vylučovací klauzule existují a závažný zločin může zlomit nárok na azyl — ale neměl by zlomit člověka. Zákaz mučení a nelidského zacházení je absolutní, jak opakovaně potvrzuje evropská judikatura.

Realita je přitom neoddiskutovatelná i podle našeho právního řádu a českých institucí: Ministerstvo zahraničních věcí varuje před cestami do Afghánistánu, mluví o trvale vysokém riziku, únosech, minách, kolapsu zdravotní péče — a zároveň přiznává, že na místě neumí pomoci.

Jestliže je Afghánistán podle České republiky příliš nebezpečný pro české občany, jak může být najednou „dostatečně bezpečný“ pro návrat těch, kteří z něj před nebezpečím, útlakem nebo ohrožením vlastního života utekli?