Dvacet evropských zemí — včetně České republiky a ministra vnitra Víta Rakušana — podpořilo společný dopis komisaři pro vnitřní záležitosti a migraci Magnusi Brunnerovi. Státy v něm žádají urychlit postupy a umožnit návrat Afghánců, kteří nesplňují podmínky pro pobyt, zpět do jejich vlasti.

Na papíře to může působit jako čistě administrativní krok — stát vrací lidi, kteří podle úřadů nemají nárok na azyl. V praxi ale takové rozhodnutí může mít pro konkrétní lidi fatální následky.

Formulace „nemají nárok na azyl“ zní rázně, ale často jde jen o zkratku za složitý soubor procedur: dublinská úmluva, „bezpečná třetí země“, nepřípustnost řízení. Životní cesta dotčených se tak mnohdy vůbec neposuzuje věcně — a z „nemá nárok“ se stává „neposoudili jsme“.

Přitom unijní podklady o situaci v Afghánistánu mluví jasně: u mnoha kategorií žadatelů je na místě alespoň doplňková ochrana — a v případě žen stačí už to, že jsou ženami. Afghánské ženy jsou totiž systematicky vytlačovány z veřejného života a zbavovány základních práv.

Ano, vylučovací klauzule existují a závažný zločin může zlomit nárok na azyl — ale neměl by zlomit člověka. Zákaz mučení a nelidského zacházení je absolutní, jak opakovaně potvrzuje evropská judikatura.

Realita je přitom neoddiskutovatelná i podle našeho právního řádu a českých institucí: Ministerstvo zahraničních věcí varuje před cestami do Afghánistánu, mluví o trvale vysokém riziku, únosech, minách, kolapsu zdravotní péče — a zároveň přiznává, že na místě neumí pomoci.

Jestliže je Afghánistán podle České republiky příliš nebezpečný pro české občany, jak může být najednou „dostatečně bezpečný“ pro návrat těch, kteří z něj před nebezpečím, útlakem nebo ohrožením vlastního života utekli?

V tomhle rozporu se neodráží jen pokrytectví, ale i právní riziko: moratorium na návraty a poctivé, individuální posuzování nejsou projevem „měkkosti“, nýbrž minimem, které drží pohromadě právo i naše svědomí.

Evropské vlády přesto hovoří o „zajištění návratů“ a „posílení migrační politiky“. Jenže co to znamená ve skutečnosti? Vracejí se lidé do míst, odkud uprchli před stejným režimem, který je teď znovu u moci. Za úředním jazykem o „neúspěšných žadatelích“ mizí skuteční lidé — jednotlivci s konkrétními příběhy, rodinami a traumaty.

Každý případ si zaslouží individuální posouzení. Afghánec, který pracoval pro mezinárodní organizaci, je v ohrožení jinak než člověk z odlehlé provincie, který nikdy neopustil svou komunitu. Žena, která se ve střední Evropě naučila žít svobodně, nemůže být posuzována stejnou optikou jako muž, který nikdy nečelil represím.

Evropa se ráda definuje jako prostor svobody, právního státu a lidské důstojnosti. Ale pokud tyto hodnoty neplatí pro ty, kdo o ochranu žádají, co z nich vlastně zůstává?

Vrátit lidi do země, kterou sami označujeme za nebezpečnou, znamená vzdát se odpovědnosti i empatie. Příběh každého deportovaného člověka mohl skončit jinak — kdybychom mu naslouchali. Politické rozhodnutí by nikdy nemělo převážit nad lidským osudem.