„Láska mě znovu chytla do svých pout, / a marná byla moje snaha. / Láska je moře, kde břeh se ztratil. / Moudrý muži, jak v něm plout?“

Pouhými čtyřmi verši, které napsala afghánská básnířka Rabia Balchi v 10. století, se jako Afghánka vystavuji hned ze dvou důvodů riziku. Prvním je samotné použití slova „láska“ v kontextu milostného vztahu, druhým pak skutečnost, že šířím slova, jejichž autorkou je žena. Právě na ženskou tvorbu se nyní totiž zaměřilo Tálibánem ovládané ministerstvo vysokého školství.

Minulý týden ministerstvo představilo dvě směrnice určené veřejným i soukromým univerzitám. Zavádějí bezprecedentní zákazy a omezení, které se týkají celé řady předmětů, kurzů i studijních materiálů. Vedle úplného odstranění osmnácti univerzitních oborů dopadl zákaz jednak na literaturu íránských autorů a íránský tisk, jednak na veškeré knihy napsané ženami.

Akademický náměstek ministerstva vysokého školství Ziaur Rahman Arijubi adresoval univerzitám a centrům vyššího vzdělávání dopis, v němž vysvětlil, že část předmětů a osnov z dřívějšího systému nebyla revidována ani aktualizována. Tyto kurzy jsou totiž údajně „v rozporu s principy šaríi a politikou systému“. S podobným argumentem mimochodem nedávno Tálibán také omezil v některých provinciích přístup k internetu.

Zákazy nemají hranice

Zvláštní pozornost přitahuje samotný seznam zakázané literatury. Nejvíce jsou v něm zastoupeni íránští autoři a vydavatelé — z celkových 680 odmítnutých vzdělávacích zdrojů jich přibližně 310 pochází ze sousedního Íránu. To znamená, že íránské knihy tvoří téměř 46 procent všech zakázaných materiálů na univerzitách napříč Afghánistánem.

Neméně výraznou kategorii pak představují knihy napsané ženami. Z celkového počtu zakázaných titulů a učebních materiálů tvoří díla autorek přibližně 140 položek, tedy kolem dvaceti procent. Vyvstává tak otázka, zda k jejich odstranění vedl samotný obsah, pohlaví nebo kombinace obojího.

Vláda Tálibánu už dříve přijala striktní rozhodnutí týkající se práv žen a dívek, které doprovázela řada až směšných omezení jako zákaz použití smartphonů na veřejnosti. K samotnému zákazu jejich psaní či výuky děl se však oficiálně dosud nevyjádřila.

Seznam některých zakázaných knih ovšem naznačuje, že skutečným důvodem je právě autorství žen. Řada zakázaných knih totiž očividně nijak nesouvisí s obavami vlády Tálibánu, aby nebyly šířeny texty, které jsou „v rozporu se šaríou“.

Typickým příkladem je publikace Bezpečnost v chemické laboratoři od íránské autorky Rodineh Motamediové. Kniha se věnuje zásadám bezpečnosti v laboratorním prostředí a není jasné, proč ji vyšetřovací výbor označil za „rozporuplnou se šaríou a politikou Tálibánu“. Podobný osud potkal i další odborné tituly: Základy chemické technologie Šahly Arefové, Obecná ekologie Tafsiry Hášemiové, Analytická geometrie v trojrozměrném prostoru Hanify Habib Džabbariové či Radiochemie Zahry Alizadové.

Rabia Balchi: příběh, který přetrval staletí

Dějiny perské literatury ukazují, že afghánské ženy dokázaly vzdorovat zákazům vzdělání už v minulosti, naučily se číst a psát, vyjadřovat svoje emoce, lásku i nenávist, být aktivní v politice i v boji. Zajnab, dcera Mira Waise Hotaka, ovládala paštunštinu i darí, tedy afghánskou perštinu, psala, vyučovala a působila jako politická poradkyně. V roce 1783 stála po boku svých bratrů při obraně Kandaháru obléhaného perským vládcem Nadirem Afšárem. Podobně Spina Herawi, Ajšá Durrani, Amana Fedawi či Mastúra Ghori jsou připomínány jako básnířky, které svými verši osvěcovaly dvory a harémy.

Rabia Balchi, autorka v úvodu citovaných veršů, patří k nejuctívanějším ženským postavám v afghánském kulturním povědomí. Je pokládána za jednu z prvních básnířek píšících v nové perštině — Parsi-ye Dari neboli dvorské perštině. Byla princeznou na dvoře v Balchu, území ležícím v dnešním Afghánistánu, kde její otec působil jako emír.

Zamilovala se do Baktaše, tureckého otroka svého bratra, a psala mu verše. Bratr, zaslepený žárlivostí a zlobou, Baktaše uvrhl do studny a Rabiu nechal uvěznit v hamamu — lázních. Tam Rabii přeřízli žíly, aby vykrvácela, a ona až do chvíle, kdy vyhasl její život, psala svou krví na zdi milostné verše. Její životní příběh posléze ve 12. století přebásnil významný perský básník Attar.

Dodnes Afghánci pojmenovávají své dcery i instituce — od škol po nemocnice — právě po Rabii. Na její počest byly vztyčeny pomníky, vzniklo mauzoleum, její příběh byl ztvárněn v historickém eposu Rabia Balkhi, ale i v divadelních inscenacích a filmech. Více než tisíc let po své smrti tak Rabia zůstává přítomná v afghánské tvorbě i kolektivní paměti.

Její tragická láska k Baktašovi se zařadila po bok největších milostných příběhů perské literatury, jako je Lejli a Madžnún nebo Chosrov a Širín. Rabiin osud se stejně jako tyto příběhy předával z generace na generaci.

A proč to dnes vyprávím já? Protože ani zákaz slova a písma nemůže zničit touhu člověka vzdělávat se nebo psát básně o lásce. Dnes, kdy Tálibán ničí ženské vzory a brání dívkám ve vzdělání, působí Rabiin příběh jako kontrast i svědectví o hlubokých kořenech ženské tvorby v afghánské historii.

Zákazy však míří dál než jen k umlčení současných autorek. Tálibán chce, aby mladé ženy přišly o své vzory, aby muži uvěřili, že ženy nikdy žádnou knihu nenapsaly a žádné básně neskládaly. Nejde jen o zákaz studia, ale o snahu přepsat samotnou historii. Když zmizí knihy, když se vymažou jména, zůstane zdání, že vzdělanost a tvorba jsou výsadou mužů.

A přes to přese všechno zůstává Rabia se svými verši živá. Každé vyslovené slovo lásky a každý zachovaný příběh připomíná, že ženy v Afghánistánu psaly, tvořily a vzdorovaly — a že ani nejpřísnější dekret nemůže umlčet paměť, která se předává dál.