Náhlý konec republiky překvapil takřka všechny. Rychlost, s níž se „republikánský systém“ rozpadl, byla však pro Tálibán velmi vítaná. Z boje odešel jako vítěz a v očích mnoha svých členů dostal větší legitimitu. Bylo to — jak Tálibán říká — „vítězství dané samotným Bohem.“

Po srpnovém svržení prezidenta Ašrafa Ghaního, který z Kábulu tajně uprchl, sice Tálibán přes noc nejen nabyl moci nad celou zemí, stal se ale rázem i zodpovědným za zajišťování bezpečnosti, poskytování vládních služeb a za celkové řízení zhruba třicetimilionového státu, který trpí nejedním problémem. Jak to zvládá?

Pád republiky

Připomeňme si nejdřív události, které pádu Ghaního režimu předcházely. V únoru 2020, v posledním roce úřadování prezidenta Donalda Trumpa, podepsaly Spojené státy a Tálibán v Dauhá mírovou dohodu. Jednání vedl zástupce USA Zalmaj Chalilzád a výsledná dohoda de facto legitimizovala Tálibán a zároveň podkopala afghánskou vládu. V rámci dohody s Tálibánem Spojené státy souhlasily se stažením svých vojáků a Tálibán se na oplátku zavázal, že při odchodu nebude na americké vojáky útočit.

Dohoda rovněž obsahovala závazek, že afghánská vláda propustí 5000 vězňů z řad Tálibánu, což i neochotně učinila. Ministr zahraničí USA Mike Pompeo tehdy dokonce afghánskou vládu kritizoval za to, že je nepropustila dostatečně rychle. Někteří z těchto vězňů nyní tvoří klíčovou část vedení Tálibánu. Nově zvolený americký prezident Biden toto rozhodnutí podpořil. Na konci srpna letošního roku se Afghánistán dostal do rukou Tálibánu.

Afghánská vláda rozhodně nebyla bez chyby. Po léta ji sužovaly politické boje a korupce. Vedoucí představitelé bezpečnostních složek a orgány činné v trestním řízení zneužívali své mocenské postavení, což dlouhodobě udržovalo velmi malou důvěru občanů ve spravedlivý soudní systém. Mnohé důležité posty navíc zastávali lidé, kteří neměli žádné zkušenosti.

Experti také píší, že jakmile Spojené státy a mezinárodní společenství začaly směřovat k odchodu, regionální aktéři, zejména Pákistán, podnikli kroky vedoucí k dalšímu vychýlení rovnováhy sil ve prospěch Tálibánu. Afghánští politici tuto situaci nezvládli. Když se Spojené státy rozhodly plně stáhnout své jednotky, reprezentanti Afghánistánu místo toho, aby společně vytvořili plán pro nejhorší možný scénář, nadále soupeřili o moc, pročež se někteří z nich dokonce se členy Tálibánu snažili spolupracovat.

Nyní jsme v bodě, kdy má Tálibán pod kontrolou celý Afghánistán, jeho správu však nezvládá ani on. Ačkoli v minulosti ovládal velké části země, jejich rozvoj ani tehdy nepodněcoval ani nefinancoval. Jeho představitelé vybírali od lidí daně, aby získali prostředky na svou válku. Tálibán obecně usiloval o převrat a měl za cíl dosáhnout kontroly nad celým Afghánistán, kde by nastolil islámský emirát. Opakovaně prohlašoval, že s republikánským uspořádáním nesouhlasí a byl jednoznačně proti instituci voleb, které vnímal jako západní vměšování.

Tálibán nyní převzal kontrolu nad celou zemí, která tak přišla o příjmy, na které se spoléhala a na nichž byla závislá. V důsledku toho se Afghánistán propadl do ještě větší chudoby.

Humanitární krize na obzoru

Chudoba je rozhodně dlouhodobým a jedním z největších problémů Afghánistánu. V současné době žije většina Afghánců pod její hranicí a živitelé rodiny často nejsou schopni zajistit ani základní potřeby jako je jídlo, oblečení nebo lékařská péče. Podle zprávy OSN byla v roce 2020 míra chudoby v Afghánistánu 72 procent. Ve zprávě OSN z letošního října se ovšem předpokládá, že do roku 2022 vzroste o 25 procent, čímž se číslo může dostat k těžko uvěřitelným 97 procentům. V září výkonný ředitel UNICEF varoval, že nejméně milion dětí „bude letos trpět těžkou podvýživou a bez léčby by mohly zemřít.“

Afghánistán čelí ničivé a rychle se zhoršující humanitární krizi. Ekonomika země stojí před kolapsem, jejž odstartovala rozsáhlá ztráta příjmů, nedostatek hotovosti, rostoucí náklady na potraviny, odloučení od světových finančních systémů a náhlé zastavení rozvojové pomoci, která tvořila nejméně 75 % rozpočtu předchozí vlády. V médiích se stále častěji objevují zprávy o tom, že rodiny jsou proto, aby měly dostatek potravin k přežití nebo ke splacení dluhů, nuceny prodávat své děti, téměř vždy dívky údajně za účelem sňatku, a to i ve velmi nízkém věku.

V posledních týdnech se na sociálních sítích a v novinách častěji objevují fotky a videa obyvatel velkých i malých měst, kteří nosí své domácí vybavení na místní trhy. Lidé nabízejí ručně tkané koberce, pohovky, a dokonce i své příbory v zoufalé snaze je prodat. Poptávka ale chybí. Venkovští pastevci se zbavují svého dobytka a zemědělského nářadí, sucho a krutá zima vše pouze zhoršuje.

Afghánské veřejné služby, zejména zdravotnictví a školství, se od srpna, kdy Tálibán převzal vládu nad zemí, ocitly v krizi. Podle přímých rozhovorů s místními i podle svědectví zahraničních novinářů zaměstnanci a úředníci veřejných služeb již tři měsíce nedostali výplatu. Režim jednoduše není schopný je zaplatit. UNICEF uvedl, že alespoň plánuje vytvořit systém přímého financování afghánských učitelů.

Pád republiky nezpůsobil pouze nedostatek zboží v místních obchodech, ale také například přerušení velkých stavebních projektů. O živobytí tak přišly tisíce dělníků. Nastupující krutá afghánská zima situaci ještě zhoršuje. Tisíce lidí tak každý den čekají na vízum do Íránu, kde by si mohly najít nějakou práci. Organizace spojených národů sice na pomoc těmto rodinám připravila program, ten ale bude stačit jen stěží.

Dopady klimatických změn nejsou spravedlivé

Kombinace sociálních, politických a geografických faktorů činí Afghánistán jednou z nejméně odolných zemí vůči změně klimatu. „Změna klimatu je nespravedlivá. Ještě více oslabuje ty, kteří bojují již nyní, mají omezené prostředky a sociální kapitál k překonání následků extrémních klimatických jevů a jejichž živobytí je závislé na počasí,“ píše Mezinárodní výbor Červeného kříže a má pravdu. Afghánistán je viditelným příkladem.

Zhruba tři čtvrtiny obyvatel Afghánistánu žije ve venkovských oblastech a jsou přímo závislé na zemědělství, které jim zajišťuje potraviny i zaměstnání. Stále častější sucha a záplavy způsobují značné ztráty na úrodě — v důsledku nedávných such v zemi chybí 40 procent pšenice, kterou země ještě pro letošní rok potřebuje.

Boje, které vedly k převzetí moci Tálibánem, měly navíc za následek vysídlení statisíců Afghánců. Mnozí z nich se odstěhovali do Kábulu nebo dalších velkých měst. Podle Human Rights Watch Asia někteří členové Tálibánu vystěhovávají své odpůrce a menšinové skupiny a přerozdělují půdu svým příznivcům.

Mnozí odborníci tvrdí, že právě chudoba a s ní spojená sociální nestabilita mnoho Afghánců posílá do náruči radikálních militantních skupin. Zločinecké organizace a povstalecké skupiny — včetně Tálibánu — získaly moc také díky tomu, že rekrutovaly občany, kteří chtěli uniknout hladu a chudobě zhoršené změnou klimatu.

Ghaního vláda neměla v očích místních důvěru i proto, že nedokázala řešit problém s nedostatkem pitné i užitkové vody. Také to ostatně přispělo k podpoře Tálibánu. Povstalci z hnutí Tálibán se prezentovali jako záruka stability a slibovali místním řešení. Režim teď ovšem musí splnit slib, což znamená řešit environmentální problémy, které občany tlačí k zoufalým opatřením.

Jeden z mluvčích Tálibánu, Zabihulláh Mudžáhid, to nedávno komentoval následovně: „Ochrana životního prostředí je naší povinností. Nechali jsme za sebou dlouhou válku, je přirozené, že s ní přijdou problémy. Kyslík je velké požehnání, které nám dal Všemohoucí. My musíme být opatrní k životnímu prostředí.“

Propracovanější propaganda

Tálibán se oproti své podobě v 90. letech změnil. Minimálně tím, že pracuje s jinou tváří. Podle Wall Street Journal se tálibánští agenti léta infiltrovali na afghánská ministerstva, univerzity, do podniků či humanitárních organizací. Když pak v srpnu americké síly z Afghánistánu odešly, vystoupili tito agenti v Kábulu a dalších velkých městech po celém Afghánistánu ze stínu. Vytáhli z úkrytů zbraně a pomohli Tálibánu rychle převzít kontrolu zevnitř.

Třicetiletý mladík z provincie Vardak v centrální částí Afghánistánu uvedl, že se stal rekrutem Tálibánu v roce 2017. Tehdy na univerzitě v Kábulu studoval magisterský obor arabština. Odhaduje, že v průběhu let přesvědčil asi 500 lidí, většinou studentů, aby se k povstalcům přidali. Aby ho nikdo nepoznal, holil se, nosil sluneční brýle a oblékal se do obleků nebo džínů. „Mnoho našich přátel, kteří měli vousy, se stalo terčem útoku, já jsem byl mimo podezření. I když jsem byl jejich vůdce,“ řekl pro Wall Street Journal další z nich.

Tyto praktiky Tálibánu ukazují především to, že povstalci si za těch několik let osvojili mnoho ze západního stylu a v tomto směru se od Tálibánu z devadesátých let rozhodně liší.

Nyní se hnutí také snaží získat mezinárodní respekt, užívá jiný jazyk než v devadesátých letech, jeho reprezentanti vystupují na mezinárodních setkáních. Tálibán promlouvá k lidem skrze sociální sítě, má mnohem propracovanější PR, odkrývá jména, hlasy a v některých případech i tváře svých významných členů.

Před několika týdny například v afghánské národní televizi kontrolované pochopitelně Tálibánem vystoupil se svým zvukovým poselstvím nynější předseda vlády Muhammad Hassan Achund. Ve zhruba půlhodinovém prohlášení se obrátil nejenom k obyčejným lidem, ale také ke členům Tálibánu. „Tálibán není příčinou nezaměstnanosti a špatné ekonomické situace v Afghánistánu, všechny tyto problémy jsou dědictvím předchozí vlády,“ řekl afghánskému lidu. A vyzval jej, ať Tálibán podpoří. Zdůraznil, že Tálibán zajistil v zemi bezpečí, čímž dostál svému slibu.

Je ale zjevné, že Tálibán zároveň prosazuje zákony, které zakazují hudbu, kontroluje a cenzuruje média nebo zakazuje vystupování žen ve veřejném prostoru. Není mu cizí mučení ani zabíjení bez spravedlivého nezávislého soudu.

Situace v Afghánistánu je velmi vážná. Zima, která teď do Afghánistánu přichází, může humanitární krizi ještě velmi prohloubit. Zda povstalci mají tolik zkušenosti a vůle, aby krizi zvládli, zůstává otázkou.