↗

Afghánistán čelí ničivé a rychle se zhoršující humanitární krizi. Ekonomika země stojí před kolapsem, jejž odstartovala rozsáhlá ztráta příjmů, nedostatek hotovosti, rostoucí náklady na potraviny, odloučení od světových finančních systémů a náhlé zastavení rozvojové pomoci, která tvořila nejméně 75 % rozpočtu předchozí vlády. Foto Bulent Klilic, AFP

Náhlý konec republiky překvapil takřka všechny. Rychlost, s níž se „republikánský systém“ rozpadl, byla však pro Tálibán velmi vítaná. Z boje odešel jako vítěz a v očích mnoha svých členů dostal větší legitimitu. Bylo to — jak Tálibán říká — „vítězství dané samotným Bohem.“

Po srpnovém svržení prezidenta Ašrafa Ghaního, který z Kábulu tajně uprchl, sice Tálibán přes noc nejen nabyl moci nad celou zemí, stal se ale rázem i zodpovědným za zajišťování bezpečnosti, poskytování vládních služeb a za celkové řízení zhruba třicetimilionového státu, který trpí nejedním problémem. Jak to zvládá?

Pád republiky

Připomeňme si nejdřív události, které pádu Ghaního režimu předcházely. V únoru 2020, v posledním roce úřadování prezidenta Donalda Trumpa, podepsaly Spojené státy a Tálibán v Dauhá mírovou dohodu. Jednání vedl zástupce USA Zalmaj Chalilzád a výsledná dohoda de facto legitimizovala Tálibán a zároveň podkopala afghánskou vládu. V rámci dohody s Tálibánem Spojené státy souhlasily se stažením svých vojáků a Tálibán se na oplátku zavázal, že při odchodu nebude na americké vojáky útočit.

Dohoda rovněž obsahovala závazek, že afghánská vláda propustí 5000 vězňů z řad Tálibánu, což i neochotně učinila. Ministr zahraničí USA Mike Pompeo tehdy dokonce afghánskou vládu kritizoval za to, že je nepropustila dostatečně rychle. Někteří z těchto vězňů nyní tvoří klíčovou část vedení Tálibánu. Nově zvolený americký prezident Biden toto rozhodnutí podpořil. Na konci srpna letošního roku se Afghánistán dostal do rukou Tálibánu.

Afghánská vláda rozhodně nebyla bez chyby. Po léta ji sužovaly politické boje a korupce. Vedoucí představitelé bezpečnostních složek a orgány činné v trestním řízení zneužívali své mocenské postavení, což dlouhodobě udržovalo velmi malou důvěru občanů ve spravedlivý soudní systém. Mnohé důležité posty navíc zastávali lidé, kteří neměli žádné zkušenosti.

Experti také píší, že jakmile Spojené státy a mezinárodní společenství začaly směřovat k odchodu, regionální aktéři, zejména Pákistán, podnikli kroky vedoucí k dalšímu vychýlení rovnováhy sil ve prospěch Tálibánu. Afghánští politici tuto situaci nezvládli. Když se Spojené státy rozhodly plně stáhnout své jednotky, reprezentanti Afghánistánu místo toho, aby společně vytvořili plán pro nejhorší možný scénář, nadále soupeřili o moc, pročež se někteří z nich dokonce se členy Tálibánu snažili spolupracovat.

Nyní jsme v bodě, kdy má Tálibán pod kontrolou celý Afghánistán, jeho správu však nezvládá ani on. Ačkoli v minulosti ovládal velké části země, jejich rozvoj ani tehdy nepodněcoval ani nefinancoval. Jeho představitelé vybírali od lidí daně, aby získali prostředky na svou válku. Tálibán obecně usiloval o převrat a měl za cíl dosáhnout kontroly nad celým Afghánistán, kde by nastolil islámský emirát. Opakovaně prohlašoval, že s republikánským uspořádáním nesouhlasí a byl jednoznačně proti instituci voleb, které vnímal jako západní vměšování.