Přeplněný hraniční přechod, barevné velké kamiony plné nábytku, kol, dětských hraček a oblečení. Staří, mladí, dětí, těhotné ženy, kojící matky, všichni čekají, až se se svým kouskem života zabaleným do pytle dostanou zpátky do Afghánistánu. Čekání je zdlouhavé, dětí si hrají a rodiče doufají. Často se totiž nemají kam vracet.

Pákistánská vláda se v září rozhodla vyhnat všechny cizince, kteří nemají řádné doklady. Deportace se týká také více než milionu afghánských uprchlíků. Někteří v této zemi žili desítky let, jiní se tam narodili a Afghánistán vůbec neznají. Další přišli do Pákistánu po pádu afghánské republiky za prací, lepším zdravotnictvím nebo vzděláním.

Berou jim práci

Pákistán v posledních letech čelí stále palčivější ekonomické krizi. V červenci letošního roku pákistánská rupie zažila nejprudší oslabení vůči americkému dolaru od roku 1998. V čele státu se střídají nestabilní politici, někteří jsou obviňování z korupce. Zatímco sousední Indie — největší regionální rival — zažívá hospodářský růst, pákistánské hospodářství stagnuje. V zemi roste chudoba, nezaměstnanost a čím dál více lidí se vůči režimu bouří. Nejen vládní představitelé prohlašují, že uprchlíci berou pákistánským občanům práci a jsou viníky špatné bezpečnostní situace v zemi.

Afghánci v Pákistánu čelili i v minulosti nuceným repatriacím, ale nikdy ne v takovém rozsahu. Islámábád tvrdí, že deportace Afghánců ochrání veřejné blaho a učiní Pákistán bezpečnější zemí. Podle odborníků ovšem k rozhodnutí vlády vedla především domácí politika a zhoršující se vztahy s Afghánistánem pod vedením Tálibánu.

Vztahy mezi Tálibánem a Pákistánem váznou

Vztahy mezi afghánským Tálibánem a Islámábádem nejsou ideální. Někteří členové Tálibánu o pákistánské vládě mluví jako o „nevěřících“ a „liberálech“, kteří kvůli své slávě zapomněli na islám a na Boha. Na afghánských a pákistánských sociálních sítích šíří videa a fotky z různých pákistánských párty s konzumací alkoholu, nechybí ani dětská prostituce a sexuální obtěžování žen. Část konzervativních Pákistánců, především zastánců pákistánského Tálibánu, známého pod zkratkou TTP, na to slyší a dožaduje se přísnějších zákonů, ba dokonce demise vlády a nastolení jiného režimu.

Současná pákistánská vláda má podle odborníků obavy ze vzpoury, a proto hodlá nešťastnou ekonomickou i politicko-sociální situaci vyřešit deportaci všech cizinců bez dokladů. Jednou z největších menšin žijících v Pákistánu jsou právě Afghánci. Jenomže deportace probíhá hromadně, často bez ohledu na to, zda daného člověka po návratu do Afghánistánu nečeká přísný trest ze strany Tálibánu.

Podle statistik Organizace spojených národů v Pákistánu žije přes milion tři sta tisíc registrovaných afghánských občanů a dalších zhruba devět set tisíc má dokumenty k pobytu v zemi. Statistiky pákistánského ministerstva vnitra se ovšem liší.

Sarfraz Baghti, prozatímní ministr vnitra Pákistánu, v říjnu letošního roku uvedl, že v zemi žije bez dokladů zhruba milion sedm set tisíc Afghánců. Baghti také tvrdil, že „není pochyb o tom, že jsme napadeni Afghánistánem a afghánští občané jsou zapojeni do útoků proti nám.“ Podle pákistánského ministra vnitra čtrnáct z dvaceti čtyř sebevražedných bombových útoků v Pákistánu v tomto roce spáchali afghánští občané. K nastolení pořádku je proto třeba deportovat afghánské uprchlíky. Také podle pákistánské vlády Tálibán neděla dost proto, aby omezil přítomnost teroristických skupin v zemi.

Naděje na vzdělání

Jak uvádí Amnesty International, zacházení s afghánskými uprchlíky v Pákistánu postrádá transparentnost a chybí řádný právní proces. Lidé musí často za velmi krátkou dobu sbalit celý svůj život a opustit zemi. Organizace spojených národů postup Pákistánu kritizuje a žádá, aby deportaci zastavil a postupoval individuálně. Podle posledních statistik totiž šedesát procent deportovaných tvoří dětí do sedmnácti let. Jak upozornila UNHCR, pákistánská policie nezohledňuje vždy, zda uprchlíci mají dokumenty v pořádku, a deportuje i ty, kteří doklady mají.

Saadia, afghánská dívka studující v Péšávaru na severozápadě Pákistánu, pro BBC Urdu řekla, že před dvěma lety uprchla z Afghánistánu, aby měla šanci dostudovat. Ženská práva jsou v Afghánistánu potlačována způsobem, který je jedním z nejtvrdších í na světě. Kromě zákazu vzdělání ženy nesmí navštěvovat parky, tělocvičny, bazény a veřejná místa. Dámská kadeřnictví jsou zavřená a ženy musí být zcela zahalené.

Omezení se netýká pouze žen. Do Pákistánu uprchlo i mnoho lidí, kteří pracovali pro vládu Ašrafa Ghaního, posledního afghánského prezidenta. V sousední zemi našli útočiště bývalí vojáci, policisté, úředníci, ale také hudebníci.

Hudbu na veřejnosti Tálibán zakázal několik týdnu po návratu k moci. Před půl rokem Tálibán shromáždil hudební nástroje místních muzikantů a spálil je se slovy: „Hudba ničí lidskou duši, je to nemravnost, protivící se Bohu.“ Mnoho hudebníků proto uprchlo ze země, často právě do sousedního Pákistánu.

Sohajl, afghánský zpěvák žijící v Pákistánu, vypráví, že když Tálibán v srpnu 2021 dobyl hlavní město, hned té noci utekl z Kábulu do Pákistánu. S sebou si vzal pouze pár kusů oblečení a hudební nástroje. „V Afghánistánu nemůžu dělat hudbu. A muzika je celý můj život i živobytí,“ vysvětluje.

Jeden z mluvčí Tálibánu Zabiulláh Mudžáhid na sociální sítě X napsal: „Ujišťujeme svoje krajany, kteří kvůli jistým obavám utekli ze země, že se nemusí obávat návratu do své země. Budou mít právo zde žít důstojným životem.“