Uplynulo již přes tři měsíce od okamžiku, kdy administrativa Donalda Trumpa oznámila pozastavení veškerých aktivit v oblasti mezinárodní pomoci. Ukončila také financování drtivé většiny souvisejících humanitárních a zdravotnických programů zaštítěných Agenturou Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (USAID), rozložila stání byrokracii nezbytnou pro dohled nad těmito projekty a propustila velkou část personálu zodpovědnou za jejich implementaci.

Jako celek přitom tyto kroky neznamenají nic menšího než odsouzení nespočtu zranitelných lidí v nejchudších oblastech planety ke smrti způsobem, který vystavuje větším budoucím rizikům i nás samotné.

Jen v roce 2024 tvořily investice USA zhruba čtyřicet procent celkového globálního rozpočtu humanitárního sektoru. Politici a úředníci ve Washingtonu kontrolovali z finančního hlediska mimo jiné asi 57 procent Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, 48 procent Světového potravinového programu nebo 51 procent Mezinárodní organizace pro migraci.

Omezení či zastavení tak velké podpory znamená už teď rušení tisíců důležitých iniciativ. Napříč globálním Jihem končí očkovací kampaně, nedostává se pomoci lidem v ozbrojených konfliktech, pacienti s tuberkulózou a HIV ztrácí přístup k lékům, podvyživené děti k terapeutické výživě.

Další země západního světa přitom chtějí s tímto novým znepokojivým trendem držet krok. Británie nedávno oznámila snížení rozpočtu na humanitární a rozvojovou pomoc o čtyřicet procent se záměrem alokovat tyto peníze na obranu. Menšinová vláda ve Francii plánuje ještě letos snížení o více než třetinu. Obdobná prohlášení vydávají také Německo, Švýcarsko, Belgie a Nizozemsko. Jedná se o přístup jak cynický, tak krátkozraký. A to hned z několika důvodů.

Útok na humanismus, spolupráci a bezpečí nás všech

Zaprvé, výrazné přerušení financování nevyhnutelně omezí světovou schopnost adekvátně reagovat na budoucí epidemie infekčních a virových onemocnění. Aktivity USAID a dalších partnerů totiž mají nejen krizový, ale často také preventivní charakter, do kterého spadá i udržování monitorovacích systémů či podpůrných laboratoří v nízkopříjmových zemích. Bez těch není možné včas detekovat výskyt vysoce nakažlivých chorob a předcházet tak jejich plošnému, někdy zaoceánskému, šíření.

Situaci ještě zhoršuje odchod USA ze Světové zdravotnické organizace (WHO), které USA dosud posílaly zhruba 950 milionů dolarů ročně, tedy asi patnáct procent jejího celkové rozpočtu. Je to přitom právě WHO, kdo při velkých epidemiích, potažmo pandemiích, zodpovídá za koordinaci globálního zdravotnického výzkumu, shromažďování a včasné sdílení relevantních dat nebo pomoc národním vládám s vedením krizových zásahů.

Jinými slovy: právě v době, kdy přicházíme o schopnost tomuto druhu hrozeb včas předcházet, si zároveň snižujeme možnosti, jak jim během následného propuknutí efektivně čelit.

Zadruhé, horší přístup pacientů s nemocemi, jako je tuberkulóza, k léčbě zvýší odolnost bakterií, což prohloubí problémy s antibiotickou rezistencí, která představuje jeden z největších zdravotnických problémů současnosti.

Ve zkratce, jde o to, že jakmile člověk antibiotika vysadí třeba proto, že je nebude mít jak získat od organizací dosud financovaných agenturou USAID, účinné látky v těle klesnou dřív, než stihnou bakterie zcela zničit. Právě kvůli těmto odolnějším „zbytkům“ pak dochází k novým mutacím a dalšímu nekontrolovatelnému šíření rezistentních variant, které na původní léky nebudou nijak reagovat.

Léčba tím pádem přestane být účinná a bude nutné nasadit silnější, dražší, ale často také toxičtější alternativy, pokud vůbec budou existovat. Velmi podobný princip platí i u antiretrovirotik, léků nezbytných pro miliony HIV pozitivních pacientů, jichž se oznámené škrty z důvodu zrušení amerického Prezidentského nouzového plánu pro pomoc v boji proti AIDS (PEPFAR) rovněž týkají.

Zatřetí, stávající rozhodnutí disproporčně dopadne na ženy, a to nejen v rozvojových zemích. Součástí politiky administrativy Donalda Trumpa je totiž omezení přístupu k bezpečným interrupcím.

Konkrétně mají podle aktuálních pravidel všichni poskytovatelé zdravotní péče, kteří žádají o finanční prostředky federální vládu USA, zakázáno nabízet pacientkám poradenství o potratech, odkazovat je na místa, kde jsou takové služby dostupné, nebo jim dokonce podávat antikoncepci. Washington tím de facto vyvíjí tlak na řadu organizací doma i v zahraničí, aby podporovaly politickou agendu neslučitelnou se zodpovědným přístupem k sexuálnímu a reprodukčnímu zdraví.

Samozřejmě, nejhorší dopad tohoto rozhodnutí nepocítí ženy v Evropě a Severní Americe. Největší problémy budou mít obyvatelé chudých států, jako například Konžské demokratické republiky, Jižního Súdánu, Haiti, Etiopie, Jemenu a další, neboť humanitární rozpočty řady z nich byly dosud na příspěvcích Spojených států závislé z více než padesáti procent.

Lékaři bez hranic, kteří od USA kvůli udržení své nezávislosti žádné dotace nepobírají, už nyní z těchto míst informují o zvýšených počtech dětí s podvýživou, nedostupné péči pro přeživší sexuálního násilí či nedostatku kapacit na boj s nemocemi, jako je cholera.

To ale ty, kdo mají odpor k samotné představě pomoci druhým lidem, ze židle asi nezvedne. Co by nicméně mohlo, je fakt, že přístup americké administrativy nedává smysl ani v rámci jejího čistě transakčního přístupu.

Ano, nové škrty jsou prezentované jako nástroj pro efektivnější a fiskálně zodpovědnější zahraniční politiku. Reálně ale ohrožují i mechanismy nezbytné pro zabezpečení samotných Spojených států před budoucími epidemiemi, zhoršují problémy spojené s antibiotickou rezistencí a odepírají ženám, včetně Američanek, přístup k základní zdravotní péči.

Spíš než o zvýšení efektivity jde tedy o chaotickou politiku zakořeněnou v odporu k humanismu a multilateralismu. Praktického na ní bohužel není vůbec nic.