Kolem situace migrantů ve Středozemním moři, v Libyi i na jihu Evropy se toho poslední týdny děje poměrně dost, přestože počet příchozích do Evropy stále klesá. Bohužel většina zpráv je depresivních a patří do kategorie černá kronika. Podívejme se na několik těchto zpráv a statistik pro kontext.

Začátkem července bylo při náletu v Libyi zasaženo jedno z detenčních zařízení. Výsledkem bylo přes 50 mrtvých lidí, dozorci navíc během náletu stříleli po lidech, kteří se snažili před bombami utéct nebo schovat. Rada bezpečnosti OSN se sice sešla, ale po vetu USA nedokázala přijmout žádné usnesení. Postoj USA se problematizuje posledních několik měsíců, kdy se zhoršuje situace na jejich mexické hranici. V červnu byly také zatčeny dvě kapitánky lodí, které zachraňovaly tonoucí migranty ve Středozemním moři. Tím v podstatě skončila poslední aktivita, která se snažila topícím se pomáhat.

↗

Libyjské detenční zařízení zasažené při náletu. Zahynuly v něm desítky lidí. Repro DR

Před týdnem oznámila humanitární organizace Lékaři bez hranic, že obnoví záchranné operace v oblasti mezi Libyí a Itálií, respektive Maltou, protože tato uprchlická trasa patří k nejsmrtelnějším vůbec. Přes všechna obvinění organizace nespolupracuje s pašeráky a svou činnost provádí pouze v mezinárodních vodách, nikoliv tedy přímo u pobřeží Libye.

Tato organizace, která mimo jiné obdržela i Nobelovu cenu míru, již v roce 2016 přestala přijímat veškeré finance od států i orgánů Evropské unie na protest proti jejich postoji k migrační situaci a k uprchlíkům. Jen pár dní po tomto oznámení o obnovení záchranných operací přinesly agentury zprávu o utonutí přibližně 200 migrantů. Celkem tak jen letos zemřelo ve Středozemním moři asi 780 lidí.

Ještě poslední statistika. Za letošní rok do Evropy přišlo opět méně migrantů než rok předchozí, ke konci června asi 37 tisíc v porovnání s 58 tisíci za prvních šest měsíců roku 2018. Od roku 2015 ve Středozemním moři zahynulo asi 12 tisíc lidí.

Myslím, že je velice užitečné připomenout si tyto skutečnosti a celý kontext situace, které mediálně čelíme. Může se totiž zdát, že situace je kritická, Evropa nemůže zvládnout nájezdy uprchlíků a čeští politici nás statečně brání před celou Evropou. Opak je přitom pravdou.

Při pohledu na konkrétní příběhy a celkové statistiky vypadají příspěvky českých politiků o pomoci v místě (sice reálné, ale nesouvisející téma) a o nutnosti vracet migranty do Libye (to by bylo porušení mnoha mezinárodních dohod, a tedy protizákonné) jako diskuse hospodských štamgastů o řešení sporů mezi kmeny v Afghánistánu — tedy naprosto neinformované a amatérské. V restauračním zařízení jsou takové diskuse zcela v pořádku, protože neovlivňují celoevropské dění a miliony dalších lidí. Na vrcholné a veřejné úrovni jsou takto vedené diskuse škodlivé a trapné.

O katastrofálních podmínkách v libyjských detenčních zařízeních bylo napsáno mnoho stránek. Utrpení zoufalých lidí, kteří bojují o život uprostřed moře, a přitom jim nad hlavami střílí do vzduchu libyjská pobřežní stráž, která jim po vylovení z moře odebere veškeré peníze a cennosti včetně mobilních telefonů, nás už nedojímá.

Není tu cílem udělat reklamu Lékařům bez hranic, nicméně začíná to vypadat, že tato organizace se stává posledním majákem evropské lidskosti, posledním obhájcem v českých zemích velice oslavovaných křesťanských hodnot.

Pokud totiž odmítneme koncept základních lidských práv a práva na život, pokud odmítneme myšlenku, že všichni lidé jsou si rovni z hlediska své lidskosti, že každý má právo na lidskou důstojnost, musíme si odpovědět na otázku, podle jakých kritérií budeme tato lidská práva a důstojnost udělovat. Jak a kdo bude rozhodovat o tom, kdo má právo na život, a kdo si ho už nezaslouží?

Toto není teoretická diskuse o rozvojové pomoci na druhém konci světa, ale o lidech, kteří jsou na našich hranicích. A v tomto případě v podstatě odsuzujeme ke smrti tisíce lidí, kterým je vlastně velice snadné a reálné pomoci. Dokáže to naše svědomí unést?