Jak se pozná, kdo si zaslouží pomoc?
Dalimil PetrilákČeská společnost se dostala do fáze, kdy odmítá a priori cokoli, co nějak souvisí s pojmy migrace nebo cizinci. Škodí tím ponejvíce a především sama sobě.
Europoslankyně Michaela Šojdrová navštívila minulý rok na jaře Řecko a mimo jiné také uprchlický tábor Moria na ostrově Lesbos. Jedná se o nechvalně proslulé zařízení, které se stalo symbolem migrační krize a také symbolem neschopnosti a neochoty Řecka a celé Evropské unie poradit si s příchodem většího množství lidí, kteří jsou převážně na útěku před válkami a utrpením.
Výsledkem její návštěvy byl nápad přijmout do České republiky několik desítek syrských dětí bez doprovodu. Ačkoli byla její snaha zpočátku mírně nešťastně komunikovaná, k aktivitě se brzy připojila iniciativa Češi pomáhají a ke spolupráci se přidala také profesionální Organizace pro pomoc uprchlíkům.
S touto snahou přišel do zvláštním způsobem zvrácené české debaty o migraci nový impuls. Plán zaměřit se čistě na pomoc malým dětem do deseti let, které jsou v Řecku bez rodičů, přinesl české společnosti novou morální výzvu.
Otázkou tedy je, zda za současný - v článku popisovaný - stav nemůže rozpoutaná morální hysterie, symbolicky vyjádřená větou, že každého migranta je nutno považovat za uprchlíka. Lidé jsou přirozeně soucitní, pokud nejsou na jejich soucit kladeny nadměrné požadavky (požadavek, aby každý migrant byl považován za uprchlíka). Těmito nadměrnými požadavky (otázkou je, zda správnými) bude jejich soucit otupen.
Klademe-li si tedy v kontextu té situace otázku, zda jsme dobří nebo špatní, je to otázka bohužel veskrze hloupá a účelová.
Správná otázka zní: Co potřebují naši bližní, kteří se ocitli v nouzi?
Poctivou odpovědí na tuto otázku se ovšem nechce zabývat ani jedna strana vyhroceného sporu v polarizované společnosti. Obě totiž mají své hotové recepty.