Kdo dnes nemá názor na cokoliv, jako by nebyl. To je dojem, který mám od léta 2015, kdy jsem se naplno začal věnovat tak zvané migrační krizi v roli dobrovolníka. Shodou řady okolností jsem byl několikrát v Maďarsku, Srbsku a Řecku rozdávat vodu a jinak tlumit strádání lidí na útěku. Později jsem fungoval jako sběratel informací od Řecka až po Německo a jako analytik naší malé občanské organizace.

Když se ukázalo, že umím poskládat smysluplnou větu do kamery, absolvoval jsem celou řadu mediálních výstupů a rozhovorů. Novináře logicky zajímalo všechno možné ohledně migrace a uprchlíků včetně historie, situace po celé Evropě i možnosti řešení a předvídání budoucnosti.

Protože se však neumím k věcem vyjadřovat bez znalosti kontextu a reality a neumím bez toho nic obhajovat ani za něco bojovat, byl jsem donucen nastudovat si celou řadu témat. Přečetl jsem tak zvanou Ženevskou úmluvu o uprchlících, Dublinské nařízení o navracení migrantů v rámci EU nebo jsem studoval historii migrace v Evropě v posledních deseti až dvaceti letech, četl o situaci v Sýrii, Afghánistánu nebo ve střední Africe a zjišťoval, které směrnice se v Bruselu připravují.

Naštěstí jsem měl možnost potkat se a komunikovat s celou řadou odborníků a expertů, kteří mi dodali potřebnou podporu. Strávil jsem tak analytickou prací dobrovolně stovky a možná tisíce hodin. Proč o tom všem vyprávím? Protože vedle této reality faktů, směrnic, úmluv a dokumentů existovala a existuje ještě jiná realita.

Možná si mnoho z vás vzpomene na prohlášení a vystoupení českých politiků v letech 2015-2016. Na ministra vnitra Milana Chovance, kterak se fotil s puškou a mluvil o nasazení myslivců na české hranice. Na předsedu ODS Petra Fialu, který se u maďarského plotu vyjádřil ve smyslu, že devadesát procent uprchlíků jsou mladí muži s mobilními telefony. Nebo na Tomia Okamuru, který rovnou mluvil o hermetickém uzavření hranic.

Celou situaci dokreslovalo několik Bloků proti islámu, islamizaci a mešitám v čele s panem Konvičkou, který pořádal velbloudí cirkus se samopaly na Staroměstském náměstí. Až dodnes, tedy do konce roku 2018 je na protiuprchlickém konci politického spektra poměrně narváno, čestné místo si tu drží i premiér.

Naopak v oblasti racionální argumentace a logických úvah zůstává osamoceně jen několik jedinců, kteří se o téma opravdu zajímají. Celospolečenská diskuze pokročila natolik, že po třech letech intenzivní diskuze o migraci, po třech letech, kdy se slovo uprchlík objevilo skoro v každé zpravodajské relaci, jsme dnes v situaci, kdy se moderátor veřejnoprávní televize ptá pozvaného experta na to, jestli a jaký je rozdíl mezi migrantem a uprchlíkem.

Absolvoval jsem v posledních týdnech o migraci řadu rozhovorů s lidmi ze svého okolí. Většinou se jednalo o vysokoškolsky vzdělané lidi, kteří cestují, umí cizí jazyky a dali by se řadit asi do střední nebo vyšší střední třídy. Při těchto rozhovorech jsem si však uvědomil poměrně děsivou skutečnost. Záplava alarmistických prohlášení politiků celého politického spektra a řada snadno ověřitelných, ale stále opakovaných nepravd, skutečně zapůsobila.

Lidé žijí dnes často ve strachu z migrantů a odmítají různé globální kompakty, přestože žádného uprchlíka mnozí nikdy neviděli. Není to ale jejich vina. Většina nemá čas trávit hodiny a hodiny ověřováním výroků, dohledáváním kontextu a zjišťováním faktů a čísel. Přesto mají názor, který se většinou nezakládá na znalosti reálné situace, ale na emocích vyvolaných manipulací. A to nemluvím o odlišném vnímání reality, mluvím o prokazatelných faktech a číslech.

Mlha touhy po politických bodech nad bažinami více či méně úmyslných dezinformací způsobila, že je velice složité najít v tématu migrace pevnou zem reality. To je věc, ke které můžeme naší politické a mediální scéně pogratulovat — realita zmizela z vnímání občanů. A vás, kdo jste dočetli až sem, zvu k radikálnímu kroku. Zkuste nemít názor, když o něčem moc nevíte, není to ostuda!