Jak bojovat s nenávistí? Začít je třeba už na školách
Fatima RahimiVzdělávací programy narážejí na malou podporu státu a chybějící koncepci. I na kvalitě mediální výchovy přitom bez nadsázky záleží budoucnost demokracie a svobodného světa.
„Žáci pod vlivem médií vyjadřují nejen neodůvodněné obavy z jiných kultur, z jejich úst dokonce zaznívají i nacistické a fašistické proklamace,“ psala mi ředitelka jedné severomoravské střední odborné školy na počátku roku 2016. Zvala mě na besedu.
Už tehdy jsem v rámci různých projektů a seminářů zaměřených na mediální výchovu a prevenci rasismu, xenofobie a radikalismu navštěvovala základní a střední školy po republice. Ředitelka doufala, že během dvouhodinové debaty se studenty, se věci vysvětlí a ona napomůže k zlepšení atmosféry ve třídách.
Podobných pozvání na střední školy, gymnázia a základky dostávám mnoho. V průběhu zhruba tří let jsem navštívila asi třicet různých škol v Ústí nad Labem, Liberci, Praze, Brně, Plzni či Varnsdorfu. Každá byla jiná. Lišily se svým přístupem a studenti měli odlišné znalosti.
Besedy většinou trvají hodinu a mluvíme o tom, co studenty zajímá — o krajní pravici, extremismu, migraci, islámu, ale také o situaci v médiích. Nikdy jsem ve svých přednáškách nemluvila o konkrétní novinách či redakcích, nechala jsem studenty a studentky, aby se vyjadřovali sami. Nepřesvědčovala jsem je, co mají číst.
Setkala jsem se s předsudky, s xenofobií a odmítavým přístupem — jak ze strany žáků, tak ze strany učitelů. Většina škol a pedagogů však byla velmi otevřená a cítili zodpovědnost za své studenty.
Jedná věc se ale opakovala znovu a znovu — vzdělávací systém studenty neučí diskutovat, a ani jim to nedovoluje. Studenti se bojí vyjadřovat, jsou zvyklí poslouchat, dělat si zápisky a učit se je nazpaměť.
Když letos v březnu studenti stávkovali proti Zemanovi a Babišovi, četla jsem mnoho komentářů, že se tím jenom chtějí vyhnut výuce, anebo — v horším případě — že jsou zmanipulovaní školou. Nejsme zvyklí brát mladé lidi vážně. Nejsme ochotní jim naslouchat a dát jim prostor, aby se vyjádřili. Aby se naučili diskutovat a tím také rozvíjet své kritické myšlení.
Nemělo by se o podobných tématech mluvit více, na všech středních školách, včetně odborných učilišť? Vyvolávají média v lidech neodůvodněné obavy? Jak s tím bojovat? Jak mluvit o vážných tématech? Stačí pouze dvě hodiny na to, aby se někdo dozvěděl více o nacismu, fašismu či rasismu?
Mediální výchova zůstává dírou ve vzdělávacím systému
„Marek je šprt, ten hodně čte,“ vykřikli studenti jedné průmyslové školy v Praze a ukázali na svého spolužáka. Ptala jsem se jich, zda čtou zprávy, a pokud ano, jaké. Marek mi odpověděl, že se zajímá o dění ve světě, čte proto Aeronet nebo Pravý prostor. Podobné odpovědi jsem slyšela mnohokrát.
Během svých návštěv jsem se studentů na stejnou otázku ptala pravidelně. Drtivá většina z nich, ať to byli studenti gymnázia či odborných škol nečte vůbec nebo informace čerpá náhodně z Facebooku nebo z večerních televizní zpráv na soukromých televizních stanicích, které si pouštějí jejich rodiče. Často také čerpali informace z velkých serverů jako je iDnes.cz nebo Novinky.cz. Tištěné noviny a týdeníky četl v průměru jeden člověk ze třídy.
Nedávný výzkum agentury Median pro Jeden svět na školách ukázal, že čeští středoškoláci nemají dostatek znalostí o mediích a bojují s analýzou konkrétních mediálních sdělení. Jejich mediální gramotnost je nízká, například sedmapadesát procent žáků považuje Parlamentní listy za veřejnoprávní médium, anebo si nejsou jistí. Mediální výchova na školách prakticky nefunguje.
„Mediální výchova je proces, který má vést k posílení mediální gramotnosti. Ve zkratce to znamená schopnost vyhledat si informaci, umět ji objektivně vyhodnotit a dále s ní pracovat,“ vysvětluje význam mediální výchovy Michal Kaderka, který ji vyučuje na Gymnáziu Na Zatlance v Praze. Podle Kaderky se jedná o to, aby studenti pochopili, jaká je úloha veřejnoprávních médií, kdo jsou vlastníci médií, jak vzniká zpravodajství či publicistika, jak pracují redakce.
„Sám se ve svých hodinách zabývám vlastnictvím médií, jak se média vyvíjejí a jaký mají vliv na společnost. Jelikož učím na gymnáziu, nemusím se úplně soustředit na rozvoj kritického myšlení, mohu se více věnovat přímo mediální oblasti. Ve výuce mluvíme o tom, co se děje ve světě médií. Na neutrálních tématech ukazuji, jak novináři píší. Například si vezmeme téma sněhové kalamity a ukazujeme si, jak velká média s tímto tématem pracují a jak ho každý zpracovává jinak,“ popisuje Kaderka.
Mediální výchova je takzvané průřezové téma. Nepatří mezi standardní předměty a není součástí vzdělání na pedagogické fakultě. Každá škola si může určit, v jakých předmětech ona takzvaná průřezová témata — není to jen mediální výchova — aplikuje.
Podle výzkumu Jednoho světa na školách a agentury Median však většina učitelů neví, jak téma uchopit, jak si s ním poradit. Často si proto pomáhají právě třeba besedami s novináři. V České republice takto vznikla díra, již se snaží zalepit nejrůznější výukové projekty.
Když se učitelka bojí venčit svého psa
Například:
– téma je zpracováno vyčerpávajícím způsobem, takže k němu není co dodat.
– téma je tak choulostivé, že není radno do něj šťourat.
A především popisuje bez velkého hodnocení řadu zkušeností.
Debatu by mohlo oživit přidání nějakých dalších inspirativních zkušeností - ale ty zjevně má zatím málokdo :-)
Jeho kritika se týká škol, pedagogických přístupů a metod. V případě reakcí na migraci jde ale o celou společnost, o názory na řešení problému a nikoli o výuku ke správnému názoru.
Autoritativní přístup (ve smyslu výuky společnosti ke správnému názoru) nutně vyvolává odmítavé reakce, v některých případech může i posilovat extremismus (na obou stranách) a zcela zákonitě vede ke snaze autoritu potlačit a vzdorovat jí. Pokud autorita označí svoji pozici za humanistickou, vede i k diskreditaci humanismu.
Tohle platí jak u koho.
U dětí, kterým jsem se výchovně věnoval desítky let, bylo častěji, že jasnou autoritu uvítaly. Z 10 maximálně 3 měly tendenci proti autoritě rebelovat. Prostě tvrzení "Zakázané ovoce chutná nejvíc" platí jen pro část - a u dětí jen menší.
U dospělých ten poměr může být sice jiný, ale to, jak se v devadesátých letech lidé "lepili" ke Klausovi a dnes se "lepí" k Babišovi, Okamurovi či Zemanovi, ukazuje, že těch, kteří vítají silného vůdce, je většina.