„Žáci pod vlivem médií vyjadřují nejen neodůvodněné obavy z jiných kultur, z jejich úst dokonce zaznívají i nacistické a fašistické proklamace,“ psala mi ředitelka jedné severomoravské střední odborné školy na počátku roku 2016. Zvala mě na besedu.

Už tehdy jsem v rámci různých projektů a seminářů zaměřených na mediální výchovu a prevenci rasismu, xenofobie a radikalismu navštěvovala základní a střední školy po republice. Ředitelka doufala, že během dvouhodinové debaty se studenty, se věci vysvětlí a ona napomůže k zlepšení atmosféry ve třídách.

Podobných pozvání na střední školy, gymnázia a základky dostávám mnoho. V průběhu zhruba tří let jsem navštívila asi třicet různých škol v Ústí nad Labem, Liberci, Praze, Brně, Plzni či Varnsdorfu. Každá byla jiná. Lišily se svým přístupem a studenti měli odlišné znalosti.

Besedy většinou trvají hodinu a mluvíme o tom, co studenty zajímá — o krajní pravici, extremismu, migraci, islámu, ale také o situaci v médiích. Nikdy jsem ve svých přednáškách nemluvila o konkrétní novinách či redakcích, nechala jsem studenty a studentky, aby se vyjadřovali sami. Nepřesvědčovala jsem je, co mají číst.

Setkala jsem se s předsudky, s xenofobií a odmítavým přístupem — jak ze strany žáků, tak ze strany učitelů. Většina škol a pedagogů však byla velmi otevřená a cítili zodpovědnost za své studenty.

Jedná věc se ale opakovala znovu a znovu — vzdělávací systém studenty neučí diskutovat, a ani jim to nedovoluje. Studenti se bojí vyjadřovat, jsou zvyklí poslouchat, dělat si zápisky a učit se je nazpaměť.

Když letos v březnu studenti stávkovali proti Zemanovi a Babišovi, četla jsem mnoho komentářů, že se tím jenom chtějí vyhnut výuce, anebo — v horším případě — že jsou zmanipulovaní školou. Nejsme zvyklí brát mladé lidi vážně. Nejsme ochotní jim naslouchat a dát jim prostor, aby se vyjádřili. Aby se naučili diskutovat a tím také rozvíjet své kritické myšlení.

Nemělo by se o podobných tématech mluvit více, na všech středních školách, včetně odborných učilišť? Vyvolávají média v lidech neodůvodněné obavy? Jak s tím bojovat? Jak mluvit o vážných tématech? Stačí pouze dvě hodiny na to, aby se někdo dozvěděl více o nacismu, fašismu či rasismu?

Mediální výchova zůstává dírou ve vzdělávacím systému

„Marek je šprt, ten hodně čte,“ vykřikli studenti jedné průmyslové školy v Praze a ukázali na svého spolužáka. Ptala jsem se jich, zda čtou zprávy, a pokud ano, jaké. Marek mi odpověděl, že se zajímá o dění ve světě, čte proto Aeronet nebo Pravý prostor. Podobné odpovědi jsem slyšela mnohokrát.

Během svých návštěv jsem se studentů na stejnou otázku ptala pravidelně. Drtivá většina z nich, ať to byli studenti gymnázia či odborných škol nečte vůbec nebo informace čerpá náhodně z Facebooku nebo z večerních televizní zpráv na soukromých televizních stanicích, které si pouštějí jejich rodiče. Často také čerpali informace z velkých serverů jako je iDnes.cz nebo Novinky.cz. Tištěné noviny a týdeníky četl v průměru jeden člověk ze třídy.

Nedávný výzkum agentury Median pro Jeden svět na školách ukázal, že čeští středoškoláci nemají dostatek znalostí o mediích a bojují s analýzou konkrétních mediálních sdělení. Jejich mediální gramotnost je nízká, například sedmapadesát procent žáků považuje Parlamentní listy za veřejnoprávní médium, anebo si nejsou jistí. Mediální výchova na školách prakticky nefunguje.

„Mediální výchova je proces, který má vést k posílení mediální gramotnosti. Ve zkratce to znamená schopnost vyhledat si informaci, umět ji objektivně vyhodnotit a dále s ní pracovat,“ vysvětluje význam mediální výchovy Michal Kaderka, který ji vyučuje na Gymnáziu Na Zatlance v Praze. Podle Kaderky se jedná o to, aby studenti pochopili, jaká je úloha veřejnoprávních médií, kdo jsou vlastníci médií, jak vzniká zpravodajství či publicistika, jak pracují redakce.

„Sám se ve svých hodinách zabývám vlastnictvím médií, jak se média vyvíjejí a jaký mají vliv na společnost. Jelikož učím na gymnáziu, nemusím se úplně soustředit na rozvoj kritického myšlení, mohu se více věnovat přímo mediální oblasti. Ve výuce mluvíme o tom, co se děje ve světě médií. Na neutrálních tématech ukazuji, jak novináři píší. Například si vezmeme téma sněhové kalamity a ukazujeme si, jak velká média s tímto tématem pracují a jak ho každý zpracovává jinak,“ popisuje Kaderka.

Mediální výchova je takzvané průřezové téma. Nepatří mezi standardní předměty a není součástí vzdělání na pedagogické fakultě. Každá škola si může určit, v jakých předmětech ona takzvaná průřezová témata — není to jen mediální výchova — aplikuje.

Podle výzkumu Jednoho světa na školách a agentury Median však většina učitelů neví, jak téma uchopit, jak si s ním poradit. Často si proto pomáhají právě třeba besedami s novináři. V České republice takto vznikla díra, již se snaží zalepit nejrůznější výukové projekty.

Když se učitelka bojí venčit svého psa

Do boje proti „fake news“ a dezinformacím se vydal i projekt Zvol si info, který vznikl v roce 2016 na půdě Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzitě v Brně. Projekt vedou přímo studenti, kteří pořádají přednášky hlavně na základních a středních školách, ale také pro veřejnost.

„O samotných fake news kolují dezinformace, snažíme se zábavným způsobem vysvětlit tuto problematiku,“ říká Vojtěch Bruk ze Zvol si info. Za dva roky svého působení stihli pořadatelé zhruba stovku akcí pro více než šest tisíc žáků a studentů.

„Zajímá je to, je to aktuální téma, sami znají některé konspirační teorie, znají některá fake news,“ povídá Bruk. Podobné besedy a semináře však trvají nejdéle dvě hodiny, což je pro hlubší porozumění médiím vskutku málo.

Absence mediální výchovy může být do budoucna velký problém. Avšak vliv dezinformací není jen nějaký neduh české společnosti. Mluvilo se o nich v souvislosti s Brexitem, americkými prezidentskými volbami a podobně. Evidentně jde o problém systémový, který souvisí s technologickými proměnami, které mění ekonomiku i způsoby šíření informací — a také jejich kvalitu.

Boj s fake news a dezinformacemi nemůže ležet pouze na bedrech občanských organizací. Jednak je to nesystémové, a navíc se je jim už dnes vyčítá, že do škol vůbec chodí. „Do škol lezou aktivisté a cpou dětem do hlavy multikulti nesmysly. Aktivistická multikulti sdružení zesilují svou činnost ve školách. Rozdávají našim dětem letáky a často spolupracují i s učiteli. To musí skončit,“ píše SPD ve svých „nezávislých“ novinách Na vlastní oči.

I mně se stalo, že několik škol, kde jsem přednášela, mělo posléze potíže z toho, že mě pozvali. Rodiče si stěžovali.

Jeden z mnoha mých zážitků, které to dokreslují: „Víte, já chci zavřít hranice a zachránit naši demokracii,“ řekl mi jeden student pražské střední školy při debatě o mediální výchově. Svěřil se mi, že volí Stranu přímé demokracie Tomia Okamury. Předseda SPD se podle něj jako jediný snaží zachovat řád a zachránit demokracii, kterou zde vybojovali jeho předkové. Umí umlčet novináře a vlastizrádce, kteří svou volbou a provokací ničí zemi.

S problematikou fake news a dezinformací jsem se během svých návštěv nesetkávala pouze u studentů, ale také u vyučujících. Jedna učitelka střední odborné školy v Praze mi tvrdila, že muslimové jedí psy, pročež se ona bojí svého psa venčit v pražských ulicích.

Její obavy sdílela i její třída. Učitel střední školy v Ústí nad Labem mě zas přesvědčoval, že Parlamentní listy vydávají politici z parlamentu. Co na to říct?

Číst lidi jako knihu

Do mediální výchovy jako takové se promítají další témata. V posledních letech zejména migrace, kterou si pro svůj politický projekt ukradl zejména Tomio Okamura.

Sdružení pro integraci a migraci má proto dva projekty, které nesou název Crossing borders (Překračujeme hranice) a Mluvme spolu o migraci. Cílem je zvýšit povědomí žáků základních a středních škol i pedagogů o migraci a zapojit je do procesu integrace na místní úrovni, za přímého kontaktu s cizinci.

Dalším takovým tématem jsou rasismus a xenofobie. O problematice rasismu se na školách mluví například v hodině dějepisu nebo občanské výchovy. Dnešní stav ale ukazuje, že to nestačí. Školní znalosti jsou bohužel velmi povrchní a na některá důležitá témata nezbývá ani čas, přestože v osnovách školy jsou.

Živá knihovna je jedním z projektů české pobočky Amnesty International. Původní myšlenka vznikla v Dánsku. „Reagovali jsme tehdy na sílící nesnášenlivost ve společnost,“ říká Jiří Bejček, vedoucí oddělení vzdělávání Amnesty International České republiky.

Když jsme před pár lety začínali, patřil mezi nejvýraznější projevy nenávisti anticiganismus, přetavený do protiromských pochodů. „Tehdejší průzkumy veřejného mínění měly velmi znepokojivé výsledky i mezi žáky základních škol,“ vzpomíná Jiří Bejček.

Živá knihovna nabízí žákům a studentům možnost popovídat si a diskutovat s různými lidmi, vyslechnout jejich příběh. „Projektem chceme přispět k tomu, aby jednou všichni lidé bez rozdílu byli v naší zemi plně respektováni z hlediska své důstojnosti a lidských práv. Ať již jde o lidi s mentálním hendikepem, lidi bez domova, muslimy, židy, křesťany, LGBT+ lidi, vozíčkáře, matky samoživitelky, příslušníky různých národností, emigranty, imigranty a tak dále,“ vysvětluje Jiří Bejček.

Studenti po čtení — alias povídání s živou knihou — píší vzkazy „knížkám“, se kterými se setkali. „Vzkazy jsou plné empatie, porozumění, přiznání, že setkání účastníkům otevřelo oči. Opakují se také přání všeho dobrého i přísliby změny chování a většího pochopení pro ostatní, bez předsudků,“ vypráví Jiří Bejček.

Vzkazy jsou anonymní. První vzkaz adresovaný mně, coby živé knize o zkušenostech s uprchlictvím a zabydlováním se v nové zemi, si pamatuji zcela přesně. Pisatel mi jej donesl osobně. Před „čtením“ mi vyčítal, že jsem se dostala na vysokou školu.

Řekl mi, že si myslí, že na mém místě by správně měl být nějaký Čech nebo Češka a tím, že jsem uspěla já, jsem je o tuto možnost připravila. Po „čtení“ mi oznámil, že názor nezměnil, ale že o tématu bude přemýšlet a drží mi palce.

Hrou proti předsudku a rasismu

Další vzdělávací program, který je zaměřen na prevenci rizikového chování na základě rasismu a xenofobie, pořádá Člověk v tísni. Jmenuje se Otázkami k rozvíjení demokratických hodnot, byl zahájen v roce 2017 a v provozu je dosud. Projekt nabízí pedagogickým pracovníkům základních a středních škol podporu v zavádění principů multikulturní výchovy do života školy.

„Snažíme se spojovat prevenci rizikového chování především s pojmy, jako je uznání, otevřenost, schopnost diskutovat a přijímat odlišné názory, schopnost vytvářet společně nová pravidla, zajišťovat rovný přístup a rozvíjet potřebné hodnoty žáků i učitelů ve školách,“ popisuje projekt Tijana Milosavljevič Čajetinac, jeho manažerka.

„V rámci projektu přinášíme výukové nástroje, které podporují dialog podložený kvalitními argumenty a přispívají k rozvoji občanských a sociálních kompetencí,“ vysvětluje Tijana Milosavljevič Čajetinac. Vedle výukových lekcí, které pracují například s komiksem nebo videem, tedy formáty blízkými žákům a studentům, přichází projekt také s inovativním nástrojem v podobě deskové hry nazvané The Good Question Game — Hra s dobrými otázkami.

Otázky jsou pokládány tak, aby u člověka probudily zamyšlení nad tématy jako jsou rasismus, xenofobie, populismus nebo radikalismus. „Mezi členy našeho lektorského týmu patří například doktor Jan Charvát, odborník na extremismus a politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a Vladěna Bätge Jahn z univerzity v Bruselu, autorka Hry s dobrými otázkami,“ říká Tijana Milosavljevič Čajetinac.

Člověk v tísní má také projekt zaměřený na menší děti od tří do devíti let. Jde o tak zvanou metodu výuky Persona Dolls, která má učitelům pomoci mluvit s dětmi o tématech, která se špatně vysvětlují.

„Především o rozličných předsudcích vůči dětem, které jsou v něčem označovány jako jiné,“ vysvětluje koordinátorka projektu Alena Felcmanová. Pedagogové prostřednictvím různě vypadajících panenek — obézních, brýlatých, hendikepovaných, s různými odstíny pleti — mluví s dětmi.

Projekt funguje od roku 2013 a aktuálně prošlo vzdělávacím kurzem zhruba sto pedagogů. Vzdělávací program trvá zhruba dvaasedmdesát hodin. Metoda pochází původně ze Spojených států a do České republiky se dostala přes Německo. Posiluje úctu k rozmanitosti a bojuje proti diskriminaci a rasismu.

Každá z panenek má zkušenost s nějakou podobou diskriminace a postupně seznamuje děti se svým životním příběhem. „Panenka mluví o svém fyzickém nebo sociálním hendikepu. Je to jednoduchý nástroj, díky kterému se mohou učitelé srozumitelným způsobem bavit s dětmi o vážných věcech,“ říká Alena Felcmanová

Učí je vnímat identitu, uvědomovat si, co je na každém jedinečné, rozpoznávat předsudky a nefér vyčleňování. Ukazuje, jak se bránit.

V českém prostředí je spolupráce s menšinami stále velice povrchní. Většina vzdělávacích projektů má kořeny v zahraničí. Jeden z dalších, které vypadají zajímavě, přinesla Mehri Niknámová z Velké Británie, působící v nadaci Joseph Interfaith Foundation zaměřené na mezináboženský dialog.

Židovsko-muslimský dialog v rámci této spolupráce má i vzdělávací charakter. Nadace pořádá na muslimských školách semináře a přednášky o holokaustu a naopak na židovských školách přednášky o masakru v Srebrenici.

Touha po vědění

Pří přípravě reportážního seriálu DR Normalizace nenávisti jsem si povídala s několika krajně pravicovými extremisty. Jejich cesty k extremismu byly různé, všechny ale spojovala touha po informacích a po vědění.

Stereotypní představa, že ke krajní pravici se lidé dostávají kvůli nezájmu o věci veřejné, se zde nepotvrdila, ba naopak. Jako náctiletí, ve zranitelném životním období, hledali své místo ve světě, hledali sami sebe, svou identitu, rádi četli, zajímali se o dějiny. Nestačilo jim ale to, co jim vyprávěl učitel, nebo to, co si četli ve velkých médiích.

Touhu po „pravdě“ nakonec často ukojili na konspiračních webech, kde se spolu s dezinformacemi šířil antisemitismus a antiromské nálady. Kde za všechny nespravedlnosti světa mohli Židé a Romové. Dostat se k podobným „informacím“ dnes ve věku internetu je mnohem jednodušší.

Dezinformačních webů, které se tváří jako seriózní zpravodajské servery, je spousta. Jsou plné „informací“, v nichž nebývá úplně snadné odlišit fakta od nesmyslů. Často navíc působí tak, jako by odhalovala něco skrytého. Je to prostředí, které může snadno zneužívat ten, kdo se v něm naučí pohybovat a disponuje dostatečnými prostředky.

Mediální výchova jistě není všespásná a neměla by zastínit potřebu jiných důležitých opatření, která na jedné straně posílí kvalitu médií, na straně druhé pomohou překonávat ve společnosti nesnášenlivost a nenávist k odlišnostem. Ale svou důležitou roli hraje a dnes je v podstatě zcela závislá na iniciativě pedagogů a úsilí několika nedostatečně podporovaných i financovaných spolků.

Proto je důležité, aby se lidé učili v záplavě informací plavat. I dnešní náctiletí jsou zvídaví, zajímají se o svět. Je třeba, aby uměli rozeznávat fake news, manipulace a dezinformace, kriticky pracovat se zdroji. Závisí na tom budoucnost demokracie a svobodného světa.