„Honza Kopal je moc chytrý a šikovný kluk, vystudovaný historik. Měl bezvadný nápady na akce. Chtěli jsme ho dostat do předsednictva jablonecké buňky,“ vypráví srdečným hlasem Aranka Chang, bývalá místopředsedkyně liberecké organizace Strany přímé demokracie Tomia Okamury. Jenže SPD Kopala těsně před parlamentními volbami vyloučila. Stalo se to poté, co analytik Roman Máca upozornil, že Kopala stíhala policie za schvalování teroristického útoku na americká Dvojčata.

„Honza jako mladý prohlásil, že si to Američané zasloužili. Vždyť v naší bublině to říkáme všichni. Celosvětové dění včetně naší vlády řídí americké elity, Američané jsou agresivní na Blízkém východě,“ pokračuje Chang.Jenomže Kopal neobhajoval pouze teroristický útok, při němž zahynuly téměř tři tisíce civilistů. V nultých letech byl předsedou Národně Sociálního bloku alias Pravé alternativy, prvního pokusu českých neonacistů prorazit v tradiční politice.

S fašisty z okolí Národní demokracie, třeba Adamem Bartošem nebo Martinem Kadlečíkem, se vídá dodnes. A nepřesvědčivý argument o hříchu mládí tak padá.

To však vcelku přátelsky působící výtvarnice Aranka Chang, které dle svých slov v SPD vadila mimo jiné i přítomnost fanatických rasistů, neví. „Honza se odvolal a napsal krásný dopis doplněný vlasteneckými básničkami. Marně,“ vrtí hlavou žena, která za jeho přijetí zpět do strany sepsala petici.

Jak pravdivě upozorňuje, Kopal má bezpečnostní prověrku — pracuje totiž na majetkovém odboru ministerstva vnitra. Jenže SPD své problémy dlouhodobě řeší tím, že členy třídí a vyhazuje, takže jen co Kopal ve straně přivábil pozornost médií, jeho dráha u okamurovců skončila.

Spor o Kopala znamenal jednu z posledních přetahovaných, které vedly i ke svržení Chang z předsednictva krajské organizace SPD a nakonec i k jejímu vyloučení. Kvůli Kopalově vyhazovu se rozhádaly do té doby spolupracující stěžejní postavy dezinformační scény — vedoucí Svobodného rádia Vladimír Kapal a šéfredaktor Aeronetu přezdívaný Vedoucí kolotoče. Málokterý konflikt tak výmluvně ilustruje schizofrenní vztah scény islamofobních novovlastenců a tradičních pravicových extremistů.

A ještě tvrdí, že nejsou rasisti

Na počátku uprchlické krize se agendy boje proti migrantům chopili do té doby neznámí islamofobové jako Martin Konvička nebo Petr Hampl. Nové migrantofobní strany vznikaly jedna přes druhou. Ale prosadila se pouze jedna. Tomio Okamura nejprve založil a dostal do Sněmovny Úsvit. Když mu zkrachoval kvůli tomu, že z něj tahal ve velkém peníze, založil si poslušnější SPD. Z ní sice také tahá peníze, ale v rukou ji drží mnohem pevněji a jeho kouzlo pro určitou skupinu voličů zatím trvá.

Léta ostrakizovaní ultrapravičáci roztrpčeně přihlíželi rostoucí popularitě své rétoriky zneužívané jinými — vyslyšenými — ústy. „Vždyť my jsme o hrozbě migrační krize mluvili už před deseti lety. SPD z velké části vykradla náš program,“ naříká předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas, který se snaží prorvat do politiky za pomoci xenofobní rétoriky už patnáct let. Okamurovi nabízel spolupráci marně.

„Vzali si jen to, co je snadno stravitelné, nikoliv celý balík myšlenek nacionalismu a identitářství. Konvička je extrémní liberál, razí drogy, převrácený mezilidský vztahy. Mám blíže k arabským nacionalistům než k němu,“ rozhořčuje se Tadeáš Svoboda, někdejší aktivista z Autonomních nacionalistů a nynější představitel organizace Pro-Vlast.

Nacionalismus se navíc novovlastencům podařilo přeměnit v obchodní artikl. Okamura díky úspěchu ve volbách shrábl desítky milionů od státu. A zatímco naciskinheadské hudební skupiny hrají za cesťák, Olivie Žižková bere za jedno vystoupení deset tisíc a Ortel dokonce osmdesát.

„Jsou to zadlužený lidi, co se na svém pseudovlastenectví snaží jenom vydělat. A ještě tvrděj, že nejsou rasisti. Taky budou za nácky! Migranty po dobrým nevyženou,“ rozohňovala se na účet novovlastenců členka Národní demokracie Romana Frieselová, kandidátka Vandasovy DSSS do zastupitelstva Dubí.

Neříkejte jim nácci

Noví vlastenci nevystavěli svůj boj na přesvědčení o nadřazenosti bílé rasy, ale spíše na nadřazenosti evropské kultury a na strachu z neslučitelnosti kultury muslimské či africké s tou naší. Mnozí z nich na rozdíl od neonacistů či neofašistů fandí Židům a Izraeli a upírají Palestincům právo na vlastní stát.

Nevzývají odkaz Třetí říše, ale naopak berou piety spojené s druhou světovou válkou jako příležitost přihřát si novovlasteneckou polívčičku. A mnozí vzešli nikoliv z extrémně pojímaného konzervatismu, ale naopak z ultraliberálního prostředí — třeba Hampl nebo Jordánka Jirásková se angažovali ve Straně svobodných občanů.

Důvodem úspěchu nových islamofobů nejsou výše jmenované odlišnosti od krajně pravicové scény, ale skutečnost, že do veřejného prostoru vstoupili neposkvrnění nálepkou „nácek“. Tendence označkovat novovlastence neonacistickým cejchem se sice objevují, ale nadužívaný pojem kvůli tomu ztrácí význam.

Klamná představa, že kdo tu nechce Araby, je automaticky nácek, pak znesnadňuje úkol získat zpět důvěru protimuslimsky naladěného obyvatelstva. Když budeme na voliče SPD pokřikovat, že jsou nácci, zacpou si uši a zůstanou vůči snaze o dialog hluší. Absolutní ztráta důvěry k oficiálním informacím, médiím, politikům tradičních stran a osobnostem veřejného života pak popohání občany zhrzené polistopadovým vývojem do náruče nejen populistům, ale i skutečné nacistické krajní pravici.

Nedůvěra vedoucí k přesvědčení, že humanitární krizi kdosi desítky let zpět naplánoval, zároveň v konečném důsledku vede ke sbližování islamofobů s pravicovými radikály. S tím, jak novovlastenci nabývají přesvědčení, že jim současný režim vyhlásil válku a jak se jim nedaří naplnit sen o vybudování silného antiislámského hnutí, padá i prvotní zdrženlivost ohledně kolaborace s neonacisty. Vzniká spojitá škála.

Jenom díky Hitlerovi

„Záměr řízené migrace a genderového džihádismu obsahovalo už heidelbergské usnesení německé sociální demokracie z roku 1925. Tenkrát se tomu podařilo zabránit jenom díky Hitlerovi,“ vysvětluje Zdeněk Chytra, asistent europoslankyně za německou AfD, na besedě o „globálních paktech“ v karlovarské sídlištní hospodě Chalupa.