„Honza Kopal je moc chytrý a šikovný kluk, vystudovaný historik. Měl bezvadný nápady na akce. Chtěli jsme ho dostat do předsednictva jablonecké buňky,“ vypráví srdečným hlasem Aranka Chang, bývalá místopředsedkyně liberecké organizace Strany přímé demokracie Tomia Okamury. Jenže SPD Kopala těsně před parlamentními volbami vyloučila. Stalo se to poté, co analytik Roman Máca upozornil, že Kopala stíhala policie za schvalování teroristického útoku na americká Dvojčata.

„Honza jako mladý prohlásil, že si to Američané zasloužili. Vždyť v naší bublině to říkáme všichni. Celosvětové dění včetně naší vlády řídí americké elity, Američané jsou agresivní na Blízkém východě,“ pokračuje Chang.Jenomže Kopal neobhajoval pouze teroristický útok, při němž zahynuly téměř tři tisíce civilistů. V nultých letech byl předsedou Národně Sociálního bloku alias Pravé alternativy, prvního pokusu českých neonacistů prorazit v tradiční politice.

S fašisty z okolí Národní demokracie, třeba Adamem Bartošem nebo Martinem Kadlečíkem, se vídá dodnes. A nepřesvědčivý argument o hříchu mládí tak padá.

To však vcelku přátelsky působící výtvarnice Aranka Chang, které dle svých slov v SPD vadila mimo jiné i přítomnost fanatických rasistů, neví. „Honza se odvolal a napsal krásný dopis doplněný vlasteneckými básničkami. Marně,“ vrtí hlavou žena, která za jeho přijetí zpět do strany sepsala petici.

Jak pravdivě upozorňuje, Kopal má bezpečnostní prověrku — pracuje totiž na majetkovém odboru ministerstva vnitra. Jenže SPD své problémy dlouhodobě řeší tím, že členy třídí a vyhazuje, takže jen co Kopal ve straně přivábil pozornost médií, jeho dráha u okamurovců skončila.

Spor o Kopala znamenal jednu z posledních přetahovaných, které vedly i ke svržení Chang z předsednictva krajské organizace SPD a nakonec i k jejímu vyloučení. Kvůli Kopalově vyhazovu se rozhádaly do té doby spolupracující stěžejní postavy dezinformační scény — vedoucí Svobodného rádia Vladimír Kapal a šéfredaktor Aeronetu přezdívaný Vedoucí kolotoče. Málokterý konflikt tak výmluvně ilustruje schizofrenní vztah scény islamofobních novovlastenců a tradičních pravicových extremistů.

A ještě tvrdí, že nejsou rasisti

Na počátku uprchlické krize se agendy boje proti migrantům chopili do té doby neznámí islamofobové jako Martin Konvička nebo Petr Hampl. Nové migrantofobní strany vznikaly jedna přes druhou. Ale prosadila se pouze jedna. Tomio Okamura nejprve založil a dostal do Sněmovny Úsvit. Když mu zkrachoval kvůli tomu, že z něj tahal ve velkém peníze, založil si poslušnější SPD. Z ní sice také tahá peníze, ale v rukou ji drží mnohem pevněji a jeho kouzlo pro určitou skupinu voličů zatím trvá.

Léta ostrakizovaní ultrapravičáci roztrpčeně přihlíželi rostoucí popularitě své rétoriky zneužívané jinými — vyslyšenými — ústy. „Vždyť my jsme o hrozbě migrační krize mluvili už před deseti lety. SPD z velké části vykradla náš program,“ naříká předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas, který se snaží prorvat do politiky za pomoci xenofobní rétoriky už patnáct let. Okamurovi nabízel spolupráci marně.

„Vzali si jen to, co je snadno stravitelné, nikoliv celý balík myšlenek nacionalismu a identitářství. Konvička je extrémní liberál, razí drogy, převrácený mezilidský vztahy. Mám blíže k arabským nacionalistům než k němu,“ rozhořčuje se Tadeáš Svoboda, někdejší aktivista z Autonomních nacionalistů a nynější představitel organizace Pro-Vlast.

Nacionalismus se navíc novovlastencům podařilo přeměnit v obchodní artikl. Okamura díky úspěchu ve volbách shrábl desítky milionů od státu. A zatímco naciskinheadské hudební skupiny hrají za cesťák, Olivie Žižková bere za jedno vystoupení deset tisíc a Ortel dokonce osmdesát.

„Jsou to zadlužený lidi, co se na svém pseudovlastenectví snaží jenom vydělat. A ještě tvrděj, že nejsou rasisti. Taky budou za nácky! Migranty po dobrým nevyženou,“ rozohňovala se na účet novovlastenců členka Národní demokracie Romana Frieselová, kandidátka Vandasovy DSSS do zastupitelstva Dubí.

Neříkejte jim nácci

Noví vlastenci nevystavěli svůj boj na přesvědčení o nadřazenosti bílé rasy, ale spíše na nadřazenosti evropské kultury a na strachu z neslučitelnosti kultury muslimské či africké s tou naší. Mnozí z nich na rozdíl od neonacistů či neofašistů fandí Židům a Izraeli a upírají Palestincům právo na vlastní stát.

Nevzývají odkaz Třetí říše, ale naopak berou piety spojené s druhou světovou válkou jako příležitost přihřát si novovlasteneckou polívčičku. A mnozí vzešli nikoliv z extrémně pojímaného konzervatismu, ale naopak z ultraliberálního prostředí — třeba Hampl nebo Jordánka Jirásková se angažovali ve Straně svobodných občanů.

Důvodem úspěchu nových islamofobů nejsou výše jmenované odlišnosti od krajně pravicové scény, ale skutečnost, že do veřejného prostoru vstoupili neposkvrnění nálepkou „nácek“. Tendence označkovat novovlastence neonacistickým cejchem se sice objevují, ale nadužívaný pojem kvůli tomu ztrácí význam.

Klamná představa, že kdo tu nechce Araby, je automaticky nácek, pak znesnadňuje úkol získat zpět důvěru protimuslimsky naladěného obyvatelstva. Když budeme na voliče SPD pokřikovat, že jsou nácci, zacpou si uši a zůstanou vůči snaze o dialog hluší. Absolutní ztráta důvěry k oficiálním informacím, médiím, politikům tradičních stran a osobnostem veřejného života pak popohání občany zhrzené polistopadovým vývojem do náruče nejen populistům, ale i skutečné nacistické krajní pravici.

Nedůvěra vedoucí k přesvědčení, že humanitární krizi kdosi desítky let zpět naplánoval, zároveň v konečném důsledku vede ke sbližování islamofobů s pravicovými radikály. S tím, jak novovlastenci nabývají přesvědčení, že jim současný režim vyhlásil válku a jak se jim nedaří naplnit sen o vybudování silného antiislámského hnutí, padá i prvotní zdrženlivost ohledně kolaborace s neonacisty. Vzniká spojitá škála.

Jenom díky Hitlerovi

„Záměr řízené migrace a genderového džihádismu obsahovalo už heidelbergské usnesení německé sociální demokracie z roku 1925. Tenkrát se tomu podařilo zabránit jenom díky Hitlerovi,“ vysvětluje Zdeněk Chytra, asistent europoslankyně za německou AfD, na besedě o „globálních paktech“ v karlovarské sídlištní hospodě Chalupa.

Slovo si bere i učitel Jiří Pavel Pešek, muž s culíkem a červenou šálkou, díky nimž bych ho čekala spíš v pražské kavárně než tady. Akci má zakončit svými zahraničními zkušenostmi s migranty. Jeho proslov však působí spíše jako těžko pochopitelná křesťanská misie.

„SPD a komunisté se snaží zachránit naše etnikum. Receptura je v pořádku. Je však třeba mít kořen borovice. Jít do hloubky. Kdo má víc lásky než ten, kdo položí život za své přátele? To říkal už Ježíš. A on svůj život položil,“ káže Pešek za velikášské gestikulace.

„Nejsem zvědavej na nějaký pambíčkaření. Přišel jsem sem, abych se něco dozvěděl o čmoudech,“ bručí na cigaretě před hospodou muž družící se uvnitř s partičkou, která mě zaujala holými hlavami a mezi neonacisty populárními přívěsky Thorova kladiva na krku.

Když se vracíme dovnitř, Pešek je ztracen v zápalu teorií o chemtrails, jodidu či řízené likvidaci lidí skrz farmaceutický a potravinářský průmysl. „A co ten Havel?“ skáče mu do řeči můj společník z cigarety, jelikož řečník se předtím chlubil, že Havla znal. Teď však na otázku přes neurvalé naléhání holohlavých nereaguje.

„Nic než národ!“ zničehonic zahuláká nevyslyšená trojice lysohlavých. Jejich pravačky vystřelily nahoru, na tvářích se jim roztékají blažené úsměvy. Na zem padají skleněné půllitry. Peškovu pambíčkaření učinil konec hluk tříštěného skla.

Jedna z přítomných žen volá policisty. Jak kvůli hajlování, tak kvůli tomu, že zde v deset večer běhají děti jednoho z hajlujících, jimž otec nabízí pivo. Policisté se v hospodě pouze otočí na podpatku, jelikož zhoustlá atmosféra se uklidnila i bez jejich přičinění.

„Za čí myšlenku tady jseš?“ vyjíždí na ženu, která policisty zavolala, jeden z neposlušných holohlavců. Rozbíhá se slovní přestřelka, kterou mírní poslední přítomní.

„Na co jsi se vlastně ptal?“ říká jeden z nich. „Na Havla, když se tak chlubil, že ho znal,“ odpovídá muž a začíná vysvětlovat, že Havel připravil zázemí pro Židy, Svobodné zednáře a realizaci Nového světového řádu. A že za všechno můžou právě „zkurvený Židi“.

„Ale vždyť to přesně Pešek říkal,“ namítá organizátor a člen SPD Pavel Řezníček. Má pravdu. Když jsem vycházela na cigaretu, Peškova slova se točila kolem Havla, Židů a Svobodných zednářů. Tak hlavně, že slušní Okamurovi novovlastenci nehajlují.

Místo bomberů košile, místo Hitlera Platon. S Ruskem v zádech

Sbližování obou táborů usnadňuje i změna na druhé straně. Nejen, že se někdejší ultraliberálové dnes propadají do konzervatismu. Nejen, že se radikalizuje rétorika novovlastenecké islamofobní scény a že graduje její příklon k teoriím spiknutí. Mění se i krajně pravicová scéna. Po policejních perzekucích vrcholících v roce 2009 se pokouší své myšlenky servírovat ve stravitelnější formě.

Ani ultrapravičákům už se zpravidla neblyští holé hlavy. Bombery vyměnili za košile. Za své myšlenkové vzory neoznačují Hitlera, ale antické myslitele. Zpité volání po bílých Čechách vystřídaly výzvy k boji za zachování identity. Podstatu ideologie jim pak vedle nového outfitu a jazyka pomáhá maskovat i spolupráce se společensky přijímanějšími novovlastenci.

Někteří ultrapravičáci se od novovlastenců dokonce inspirovali, co se týče proruské orientace. Členy Aliance pro mír a svobodu a Světového národně-konzervativního hnutí, mezinárodních ultrakonzervativních organizací podporovaných Ruskem, se staly jak Národní demokracie, tak — byť s váháním — i Dělnická strana sociální spravedlnosti.

Obě scény nicméně spolupracovaly od samého počátku, a to především kvůli úsilí organizátorky migrantofobních demonstrací Lucie Haškové. Svého času prohlásila, že „se klidně spojí s ďáblem, pokud to pomůže“, a tak jednala jak s předsedou Dělnické strany Tomášem Vandasem tak i s předsedou Národní demokracie Adamem Bartošem. Pochvalovala si zvláště spolupráci s Národní demokracií, za níž posléze i kandidovala a s jejímž lídrem rok chodila.

Bartošova Národní demokracie vznikla až v roce 2013 - na rozdíl od Vandasovy partaje neobtěžkána hříchem v minulosti prokázaného napojení na neonacisty. I díky tomu chvíli na úkor Dělníků rostla a přebírala jim členy.

Islamofobové zpočátku nemuseli tušit, že pro Národní demokraty představují největšího nepřítele Židé, že v České republice chtějí nastolit fašismus skrývající se pod rouškou stavovské demokracie a že aktivně spolupracují s matadory krajní pravice jako s aktivistou Vlastenecké fronty Martinem Kadlečíkem nebo s někdejším mluvčím Národního odporu Petrem Kalinovským.

Dnes už je ale Bartoš soudně uznaným antisemitou, a přesto Národní demokracie nadále působí jako nejviditelnější pojítko mezi radikály a islamofoby. Její člen Miloš Sádecký jezdí na srazy Hamplova spolku Den bílého heterosexuálního muže a hrál jako DJ na novovlastenecké grilovačce na Žižkovských zahrádkách. Další člen Dominik Bastl pobíhá po protimigrantských akcích s telefonem a fotoaparátem pečlivě monitoruje všechny jejich účastníky.

Mezi příznivce strany patří islamofoby uznávané osobnosti jako publicistka Lea Vojteková nebo bývalý muslim, současný katolík a vyhledávaný debatér protimigrantských besed Lukáš Lhoťan. V Plzni Národní demokracie kandiduje v koalici s Dělnickou stranou a s Blokem proti islamizaci založeným někdejší představitelkou Bloku proti islámu Janou Volfovou.

Místo rasy identita

S Národní demokracii je spjatý další most mezi oběma scénami: novovlastenci velebené domobrany. Bartošova strana je jakožto matka myšlenky domobran personálně propojená jak s Národní, tak se Zemskou domobranou.

Představitel Zemské domobrany a někdejší Národní demokrat Ivo Gec vystoupil třeba na novovlastenecké debatě ve Strakonicích. V rámci dubnové „vlastenecké pouti“ domobranci spolu s islamofoby zadýchaně zdolávali Říp, kde pak Gec vedl plodné konverzace se členem písecké SPD. O postupném prolínání krajně pravicového světonázoru do islamofobní scény svědčí věta, kterou člen SPD hovory s Gecem zahájil: „Islám prý založili Židé, aby zničili křesťanskou Evropu.“

Mezi islamofoby získává popularitu i Generace identity. Ta se snaží tvářit jako skupinka nadšených vlasteneckých vysokoškoláků, reálně je ovšem pohrobkem Autonomních nacionalistů, kteří navázali na perzekucí umlčené neonacisty. Právě rétorika a hipsterská image Identitářů asi nejlépe ztělesňuje snahu vtisknout extrémistické ideologii přijatelnou tvář.

Generace identity se stejně jako islamofobové pokouší vyvarovat spolupráce s uznanými extrémisty. Což jí kazí třeba fotografie hajlujícího Identitáře Adama Berčíka nebo znak německých esesáků vytetovaný na rameni jejího dalšího člena Petra Kessnera.

To však islamofobům nebrání, aby podpořili demonstraci Identitářů za propuštění krajně pravicového radikála Tommyho Robinsona. Články o identitářských aktivitách dokonce nadšeně sdílejí v hromadném chatu na Facebooku, v němž je s nimi — stejně jako Bartoš - i Berčík.

Zdrojem článků nejen o Identitářích je často web Středoevropan, tedy platforma spravovaná někdejším lídrem Národního odporu Filipem Vávrou. Ba, s konceptem Identitářství začínají novovlastenci pracovat ve vlastní rétorice.

Říkej mi gestapačko

Novovlastenci už se s ultrapravičáky sešikovali do jednoho pluku v rámci nejedné demonstrace. A klidně si společně - jako správní islamofobové — opečou prasátko a popijí pivo, jako se tomu stalo na letošní vlastenecké grilovačce organizované spolkem Hej občané! proruského aktivisty Žarka Jovanoviče.

„Pojď sem, několik týpků se mě ptalo na tvůj kontakt a já ani nevím, jak se jmenuješ,“ zve mě na grilovačce ke stolu Národní demokratka Frieselová, kterou jsem potkala týdnem předtím na skinheadském koncertě a jejíž paží se vine tetování loga neonacistické organizace Blood & Honour.

U stolu s ní sedí dívka s holčičími rysy a slaměným kloboučkem, která na internetu vystupuje jako Karin R. Steit a která točí pro Jovanovičovu televizi Raptor TV. Není divu, že se Jovanovič s Frieselovou a dalšími přítomnými radikály přátelsky zdravil.

„Dvakrát se někde objevíš a už máš ženichy, to já jsem pro ně jen kuchařka a myčka!“ směje se na mě bodře Frieselová. Zvedám se, abych doplnila půllitr, když mě pozdraví kolemjdoucí Vít Hassan.

Poloviční Súdánec a fotograf Parlamentních listů, který začal shodou příhod a nenasycených ambicí fotografovat pro Jovanoviče protimigrantsky či prorusky zaměřené akce. Dnes se tu promenáduje v tričku Národní demokracie. Prý ho dostal k Vánocům od samého lídra strany Adama Bartoše; na oplátku mu věnoval natahovací autíčko.

„Okamžitě, pojď sem, vůbec se s ním nebav!“ ječí Frieselová a míří ukazovákem na místo vedle sebe. Jako bych byla pes. Mlčím. Nehybná, jak kdyby mi bylo deset a v nevinné hře někdo zvolal „Štronzo!“

„Podívej se na barvu jeho kůže. Vždyť to je arabská Antifa! Buď jsi naše, nebo ne!“ Potupeně usedám na určený flek na lavici. „Za co bojuješ?“ zkouší mě. V hlavě ticho a mráz. „Za čistotu rasy a národa, ne?“ ptá se řečnicky.

„Tak na zdraví, ty moje fašistko!“ připíjí si s Frieselovou jejím milovaným tuzemákem Petr Hlaváč, tedy někdejší aktivista Bloku proti islámu. „Říkej mi gestapačko!“ řehtá se uspokojeně žena.

Hassan se mezitím vytratil. Na projev čistokrevného rasismu nikdo z jeho novovlasteneckých přátel nereagoval. Víta Hassana se nezastal nikdo ani o několik týdnů později, když ho zbili v Dubí, kde Frieselová kandiduje, čeští rasisté, zřejmě její straničtí kolegové z DSSS. 

Krajní pravici vstup do SPD zakázán. Alespoň oficiálně

Zatímco většina novovlastenců se s nenonacisty spolupracovat nezdráhá, SPD se z kauzy Kopal poučila. Je sice pravda, že Svobodné rádio, které funguje jako mediální odbor SPD, je mediálním partnerem Dělnické strany. A že k pragmatické volbě SPD se přiznávají i někteří radikálové, třeba někdejší aktivisté Vlastenecké fronty jako Michal Solár. Obráceně to však nefunguje.

Letos SPD odmítla třeba nabídky na kandidaturu od představitelů Zemské domobrany Gece a Davida Buchtely, kteří do té doby stranu otevřeně podporovali. To však neznamená, že SPD s ultrapravičáky nespolupracuje.

„Kdyby ses zajímala o SPD nebo chtěla vstoupit, tady máš kontakt,“ předává mi lísteček s číslem Jan Čáka, kterého potkávám na pietě za fašistického generála Radolu Gajdu organizované Vlasteneckou frontou. Čáka, který se schází s příbramskými členy SPD a aktivně straně shání členy, se angažoval v celé plejádě krajně pravicových uskupení počínaje Vlasteneckou frontou, přes Sládkovy Republikány až po Dělnickou stranu či Národní demokracii.

Rád se také chlubí údajným aristokratickým původem, což mu umožňuje nerovnost lidí šťastlivecky oslavovat a ptát se ostatních: „A co ty? Máš v sobě kapku? Modré krve, myslím.“ Nijak se netají ani tím, že touží po autoritářské vládě. Na otázku, jak to jde dohromady s přímou demokracií, kterou SPD propaguje, odpovídá: „To je zajímavý podnět, to mě dosud nenapadlo. V současnosti pro přímou demokracii samozřejmě jsme. Na druhou stranu hrozí, že referenda nedopadnou tak, jak chceme.“

Na otázku, zda mají členové SPD na Židy podobný (tedy antisemitský) názor jako on, odpovídá: „Nemohou je samozřejmě říct na rovinu, ale když se bavíme soukromě v hospodě, mluví o Židech jinak než na veřejnosti.“ A tu se Čáka, jemuž fašistické smýšlení není třeba nijak prokazovat, neboť se k němu explicitně sám hlásí, s úsměvem zahledí do dáli: „Vstoupit do strany ani kandidovat v letošních volbách zatím nemůžu. Ale příbramský předseda povídal, že do budoucna není nic vyloučeno.“

Okamura osobně se ale ještě snaží být opatrný. Takřka jedinou výjimku, kdy svou vstřícnost vůči krajní pravici prezentovala SPD otevřeně, představuje Okamurova podpora Vlastimila Pechance. Bývalého neonacistického skinheada odsouzeného za vraždu Roma navštívil Okamura ve vězení a volal po znovuotevření jeho případu.

Jak je možné, že v tomto případě Okamura pozapomněl na svůj veřejně prezentovaný pragmatický distanc od krajní pravice? Inu, jeho svérázný poradce Večerníček sdílí s Pechancem rodné město, Svitavy, a dokonce i rodinná pouta - je jeho švagrem. Pechancovi, který dodnes tvrdí, že vraždu nespáchal, dokonce Večerníček sliboval, že o jeho případu natočí celovečerák.

Myšlenkovou sounáležitost s krajní pravicí pak Okamura prokázal v prosinci, kdy na protidemonstrací provázenou konferenci Europe of sovereign nations pozval například člena DSSS Jiřího Petřivalského. A pak samozřejmě svými výroky na adresu romského tábora v Letech. Je vizitkou celé sněmovny a výmluvným obrazem normalizace nenávisti, že Česká republika má místopředsedu sněmovny zpochybňujícího romský holocaust.