Do prostředí radikálních skupin se hodně lidí dostává ještě v útlém věku. Často jde o teenagery, které v jejich složitém životním období začne fascinovat radikalismus — a s ním pocit hrdinství, sounáležitosti s partou, dobrodružství, adrenalinové zážitky. K věku patří také hledání vlastního místa v životě, někdy touha okusit moc a také prožitky nespravedlnosti.

Neplatí, že se k pravicovým radikálům hlásí jen lidé se špatným rodinným a ekonomickým zázemím či s nižším vzdělaní. Často je sem přivádí i zvídavost a touha odhalit „pravdu“, která podá komplexnější a zřetelnější obrázek o světě.

Radikalizoval jsem se v prostředí prvních internetových „fake news“

Jan Vrobel, který je dnes obecně známým aktivistou hájícím lidská práva, se ke krajní pravici dostal skrze prostředí internetu. V době studia na gymnáziu ho začaly lákat první „fake news“ a alternativní média. Bylo to dávno před tím, než se o lživých zprávách začalo jakkoli hovořit. „Přišel jsem do styku například s webem, který se objevil po 11. září 2001 a šířil konspirační teorie,“ vypráví své zkušenosti Vrobel.

Jednalo se o web, který se snažil přesvědčit veřejnost, že 11. září je americký výmysl a že americká vláda sama nechala narazit letadla do dvojčat v New Yorku. „Bylo to tehdy velké téma, které se šířilo po celém virtuálním světě,“ vzpomíná. Společně s ním se však v podobných médiích vyrojily také rasisticky laděné zprávy.

Informace z tradičních médií mu připadaly povrchní. Měl pocit, že nechtějí ukázat věci, které se odehrávají v pozadí. Naopak alternativní média na něj zapůsobila právě tím, že zasvěcovala do složitějších výkladů, podle nichž ovšem dával svět na první pohled větší logiku.

„Člověk nemusel skočit jen na senzačnost obsahu, ale také na výklad politického pozadí a měl najednou pocit, že do něčeho víc vidí,“ vysvětluje. Dnes tomu podle něj není jinak, alternativní média pracují stále podobným způsobem.

Kromě toho, že sledoval alternativní média, psal svůj blog. „Byl jsem teenager, užíval jsem si pocit anonymity a psal jsem naštvané články. Krajně pravicová scéna měla pocit, že jsem ovlivnitelný a můžu být s nimi na jedné lodi. Někteří její členové mě sami kontaktovali,“ říká Vrobel. Svou tehdejší vstřícnost vysvětluje tím, že se zkrátka snažil najít své místo ve společnosti a dát věcem řád a smysl.

Jan Vrobel pochází z Ostravy. V celém regionu žije početná romská populace a on, jak říká, byl svými spolužáky a okolím veden ke strachu z Romů. „Věřil jsem, že se tu děje nespravedlnost vůči bílé majoritě,“ popisuje své tehdejší pocity.

Zároveň dostal nabídku registrovat se na webu Hooligans.cz, kde měli svá diskuzní fóra také pravicoví extremisté. Řešila se zde neonacistická politická agenda. Diskutovalo se o tom, jak dosáhnout cílů, probírala se taktika, třeba jak upravit rétoriku, aby byli neonacisté přijatelnější pro veřejnost.

Osobně se ale s mnoha radikály nestřetl a jejich přítomnost nevyhledával. Když už na to došlo, tématem byla hlavně politika. „V mnoha věcech byli mnohem radikálnější než já a snažili se moje zdrženlivější argumenty vyvracet,“ říká.

Vrobel se také zúčastnil protiromské demonstrace na janovském sídlišti v Litvínově na podzim 2008, na kterou později navázala řada dalších protestů v severních Čechách. „Dělnická strana tamních událostí a sociálního napětí využila k své politické propagaci. Bohužel jsem v té době ještě nevěděl, jak mediální mechanismy v digitální době fungují,“ uznává Vrobel a vysvětluje, jak události záměrně vytržené z kontextu mohou pokřivit výklad reality.

Přiznává také, že mu tehdy unikala celá řada dalších okolností a souvislostí. „Obrazy vytržené z kontextu ve mně posilovaly pocity nespravedlnosti,“ vypráví. Právě tímto způsobem se podle něj extrémistům tehdy podařilo získat podporu běžných lidí.

↗

Čtení konspiračních webů o 11. září dovedlo Jana Vrobela postupně až na protiromské demonstrace na severu Čech. Foto Fatima Rahimi, DR

„Pak ale konečně přišla fáze, kdy jsem si začal uvědomovat, že hněv společnosti vůči minoritám je uměle podporovaný skupinami, které na něm mají svůj zájem,“ pokračuje. Došlo mu, že ultrapravicoví aktivisté velmi rádi pracují s vlastní viktimizací a s oblibou se staví do role oběti.

Posléze přišel silný okamžik, po kterém své tehdejší kontakty s neonacistickou scénou definitivně uzavřel. Cestou zpátky z protiromské demonstrace v Přerově seděl v kupé s lidmi, kteří byli na demonstraci s ním. Jedna v přítomných dívek začala nadávat na černochy a označila je hanlivým výrazem.

„Vyprávěl jsem jim, že jsem nedávno pomáhal černošské mamince s kočárkem, že v tom nevidím nic špatného. Měli jste vidět jejich obličeje, jak se ně mě dívali. Podle nich by černé děti přece měly zemřít,“ uzavírá historku, která mu změnila život.