V pondělí večer se ve zcela zaplněném Akademickém konferenčním centru konala panelová diskuse „Byl jsem nácek. Jaké je to opustit neonacistickou scénu?“. V rámci debaty organizované Multikulturním centrem Praha, Deníkem Referendum a pražským zastoupením Friedrich-Ebert Stiftung vystoupil Christian Ernst Weissgerber, někdejší prominentní postava německé neonacistické scény, v současnosti student filosofie a studijní referent se zaměřením na krajní pravici. Portrét Weissgerbera přinesl Deník Referendum minulý týden v rámci projektu Normalizace nenávisti, s nímž jeho návštěva v Praze souvisí.

Na besedě vystoupila také reportérka Deníku Referendum Fatima Rahimi, odborník na pravicový radikalismus Jan Charvát a aktivista Jan Vrobel. Diskusi moderoval lingvistický antropolog Tomáš Samek. Po celou dobu akce na Multikulturní centrum Praha dohlížela policie i soukromá ostraha, protože svou účast avizovali neonacisté. Nakonec nicméně nedorazili.

Většina debaty se týkala Weissgerberových osobních zkušeností. Dlouhodobě upozorňuje na to, že obraz neonacistů ve veřejném prostoru je zjednodušující a povrchní. „I když jste neonacista, můžete vyslovovat pětislabičná slova,“ poznamenal v nadsázce k tomu, že neonacisté se od obecně známé skinheadské image již dávno přesunuli k vykrádání taktik ideových oponentů a snaze o oslovení mladých lidí skrze propracovanou image a manipulaci.

„Spousta lidí cítí rasisticky, ale bojí se to říci, tak to skrývají pod nálepky, jako je etnopluralismus. Náplní je ale pořád tvorba umělých problémů typu ‚islamizace‘ a snaha udržet se v roli hrdiny a zachránce civilizace,“ rozvedl Weissgerber vývoj krajní pravice v posledních letech.

Podrobně vyložil také mechanismus, kterým fungovala neonacistická scéna v době, kdy založil na krajně pravicové poměry neotřelou skupinu Autonomní nacionalisté jižní Durynsko. Jejich strategie spočívala v přebírání témat a taktik od úspěšnějšího protivníka, autonomní levice.

„Viděli jsme, že radikální levice je úspěšná, umí dobře komunikovat a přitahovat mladé lidi. Postupně jsme od ní převzali i taktiku černého bloku pro pouliční akce. Jinak jsme se ale snažili vystupovat seriózně a pořádkumilovně. Když jsem se začínal angažovat, neonacisté na akcích ani nenapadali protidemonstranty — jedině po akcích — a policie se brala spíše za našeho kamaráda. A to bohužel platí doteď,“ poznamenal.

Publiku osvětlil také psychologii neonacismu a obtíže odchodu z neonacistické scény. „I když se o opuštění neonacistických kruhů v médiích mluví jako o znovuzískání svobody, je to složitější. Ve skutečnosti jsem jako neonacista pociťoval naprostou svobodu, antidemokratickou svobodu silnějšího,“ zamýšlel se Weissgerber, který se o svou zkušenost pravidelně dělí při přednáškách na školách napříč Německem.

Je totiž přesvědčen, že odchod od krajní pravice je dlouhodobým procesem, během nejž bývalý neonacista musí pocítit odpovědnost za to, čemu napomáhal: „Cítím povinnost se proti tomu všemu, nacionalismu a sexismu, teď postavit a organizovat se antifašisticky.“ Dodal, že je nutné růstu nenávisti bránit i skrze řešení sociálních problémů, v nichž lidé žijí.

Normalizace nenávisti

Weissgerber varuje před tím, že se nenávist šíří. „Lidem připadá povznášející zostuzovat jiné lidi a útočit na ně. Nenávist je baví,“ poznamenal k vlně rasismu a nesnášenlivého nacionalismu živeného pochybnými informacemi ze sociálních sítí.

Jako falešnou alternativu odmítl nové nacionalistické subjekty, jako je německá Alternative für Deutschland či česká Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. „Řekněme, že máte lejno, a vydáváte ho za čokoládu. Část lidí řekne: ‚Fuj, to přece nebudu jíst,‘ část ale naopak zajásá: ‚Jú, čokoláda, to si zahřeším!‘. Tak přesně funguje schovávání rasismu u nových nacionalistů. Problém je v tom, že řada lidí má na čokoládu zkrátka chuť,“ rozesmál publikum bývalý radikál.

Na závěr předal slovo Fatimě Rahimi s tím, že si celou diskusi nechce přivlastnit. Redaktorka Deníku Referendum Fatima Rahimi spolu s kolegyní Petrou Dvořákovou pracovala přes půl roku na reportážním projektu Normalizace nenávisti. Ten se snaží mapovat a analyzovat vzestup nacionalismu a nenávistných hnutí. Texty poukazují především na to, že se dříve skrytá nenávist stala společensky přijatelnou.

„V boji proti nenávisti potřebujeme především vzdělání,“ uvedla Rahimi a poznamenala, že v mechanismech šíření nenávisti a zaslepenosti rasistické a xenofobní krajní pravice v Evropě vidí značnou podobnost s islamisty, před nimiž její rodina uprchla z Afghánistánu.

Weissgerberova někdejší skupina Autonomních nacionalistů měla sesterskou pobočku i v České republice. Ta se snažila podobně jako její německý vzor kopírovat techniky politických protivníků a cílit na mládež, nicméně neúspěšně. Část ideových lídrů někdejších Autonomních nacionalistů se v posledních letech přesunula k mainstreamovému nacionalismu a revizionismu. Ten spočívá především v oslavování prvo- a druhorepublikových fašistů typu Radoly Gajdy.

V rámci projektu Deníku Referendum Normalizace nenávisti se reportérky Deníku Referendum Petra Dvořáková a Fatima Rahimi zabývají otázkou, jak se stalo, že se šíření nenávistných postojů proti náboženským a etnickým menšinám stalo v České republice běžně akceptovaným chováním. V rámci projektu zatím vyšlo pět reportážních a analytických textů, další dva vyjdou už v tomto týdnu.