„Já za Okamuru kandidovat nechci. Je to diktátor a politický podnikatel,“ zněla první slova, která jsem z úst člena SPD slyšela. Stalo se tak v únoru během hospodského posezení protimigrantských aktivistů po besedě o Dublinu IV — evropské dohodě, která má upravovat pravidla migrace. Akce se konala krátce poté, co z účtu SPD odplulo 7,5 milionu kontroverzní agentuře PLAYNET. Příjemce SPD zveřejnila až v reakci na mediální tlak.

Před třemi lety se rozpadlo hnutí Úsvit, první politický projekt Tomia Okamury. Z jedné strany ji smlouvami s agenturou sídlící v chatrči, nebo dokonce se sebou samým, finančně ždímal Okamura, z druhé strany se skrze smlouvu s firmou Celsianus přisál na penězovody strany právník Víta Bárty Josef Pisák. Oběma to dodnes umožňuje tvrdit, že Úsvit vytuneloval ten druhý.

Podle majetkového přiznání si vloni Okamura vydělal šestnáct milionů. S Faltýnkem a Babišem patří mezi nejbohatší tuzemské politiky. V pražské vilové čtvrti si zrovna nechává stavět luxusní dům, který si jako správný protimigrantský politik nechal navrhnout od nizozemského architekta venezuelského původu. Podobné zdánlivé paradoxy, jakými jsou japonské kořeny předsedy nebo Vietnamci na kandidátkách, koneckonců Okamurova parta využívá jako alibi: „Tak to vidíte, že nejsme rasisti.“

Kde však Okamura bere miliony? Mebius, jediná firma, která patří výhradně jemu, vykázala výrazné zisky naposledy v roce 2014. V onen rok do ní měly podle zdrojů DR přetéct peníze právě od firem ATM a 10 minutes, s nimiž uzavřel smlouvy ještě Úsvit.

Byznys firem, v nichž Okamura vlastní podíl, nevzkvétá. Musí se tedy jednat o nějak jinak schopného živnostníka.

Na státním rozpočtu neparatizují neziskovky, ale Okamura

Bližší pohled snadno odhalí, v čem spočívá Okamurův podnikatelský úspěch: na rozdíl od uprchlíků a neziskovek parazituje na státních penězích. O tom nepochybovalo ani protimigrantsky naladěné osazenstvo jihočeské hospody. „Rozpad SPD je otázkou jednoho volebního období. Ale co potom? Jak může Okamura jednat tak sobecky? Vždyť ničí myšlenku,“ rozhořčovala se tu jedna novovlasteneckým myšlenkám oddaná aktivistka.

Strana, která za parlamentní volby sklidí od státu celkem 173 milionů, neproplácela přítomnému členovi ani cesťák do Prahy, kam měl jednou měsíčně dojíždět na celostátní grémia. Tak už na ně moc nejezdí. Stejně se tam nedozvěděl nic jiného, než že SPD dělá výbornou práci, že Okamurovi chodí čím dál víc pozitivních reakcí a že v příštích volbách cílí na dvacet procent.

Poslance a proslulého zabrušovače Miloslava Roznera, který vede zdejší jihočeskou buňku, má dotyčný za hlupce. O Okamurovi mluví jako o kafemlejnkovi. Směje se, že ostatní členové nevědí o komunálních volbách zhola nic. A příčila se mu Okamurova snaha vetřít se do Babišovy vlády.

Své názory však před předsedou skrývá. A kandidovat bude. Nechce dopadnout jako jiní členové, kteří říkali, co si myslí, a zaplatili za to vyhazovem ze strany. Dnes o Okamurově politickém podniku mluví jako o Sektě Přímé Diktatury.

Řídit stranu jako armádu

Na zprávy o nedemokratických vyhazovech, které masivně započaly po parlamentních volbách a o kterých informoval především server iDnes, Okamura reaguje frázemi o kampani Babišových médií. Tomu by se dalo věřit, kdyby to v realitě nebylo tak, že nejvýraznější kampaň proti SPD vedou lidé, kteří před rokem hltali každé Okamurovo slovo. Nadšenci zapálení pro přímou demokracii a kulturně homogenní Českou republiku, pro něž znamenalo členství ve straně první politickou aktivitu v životě.

Mnozí z nich přes svou mnohdy nepříznivou finanční situaci prostáli zadarmo hodiny na petičních stáncích. Někteří na ně z invalidního důchodu kupovali propagační předměty nebo alespoň pekli perníčky. Dnes jsou zklamaní.

Když Okamura po odchodu z Úsvitu zakládal SPD, nestavěl na zelené louce. Z Úsvitu mu zůstala nejvěrnější trojice souputníků: prostějovský podnikatel a Okamurův rozvážný stín se sítí užitečných kontaktů Radim Fiala, upovídaný šéfredaktor Pivního magazínu a autor Okamurových projevů Jaroslav Novák Večerníček a někdejší policista a tajemník SPD Jaroslav Staník. Vzájemně se doplňující kvartet řídí stranu dodnes.

Už v Úsvitu se angažovali i Jan Hrnčíř, Miloslav Rozner, Jaroslav Holík, Jiří Kohoutek, Radek Rozvoral, Tereza Hyťhová, Lubomír Španěl či Ota Ledvinka. Loajálností prokázanou při štěpení Úsvitu si v SPD vysloužili post krajských předsedů s tříletým mandátem, který jim vyprší příští rok. Nebo — v případě Španěla a Ledvinky — alespoň post v tříčlenné rozhodčí komisi.

Právě na ně dnes míří kritika vyhozených členů. V SPD se totiž chová jako diktátor a politický podnikatel nejen předseda, ale i většina z nedemokraticky zvolených krajských předsedů. Jak mi bez zaváhání vysvětlil Večerníček: „Ve straně stejně jako ve firmě nemá demokracie co dělat. Partaj je svým způsobem armáda.“

Ostrava: šikana za hrníčky

Za největší symbol autoritářského zla platí v očích vyhozených členů Lubomír Volný, předseda moravskoslezské organizace. Ani jemu strana neproplácela dopravu na pražské grémium. Volný se však rozhodl na lakotu strany nedoplácet a podle bývalého člena si cesťák i jídlo proplatil z peněz vybraných na podporu Klokánku.

Údajný učitel, kterému se exčlenové posmívají pro neznalost pravopisu, v jejich očích klesl už tím, že zatímco vězel dva roky v evidenci Úřadu práce, vydělával si provozem předražených ubytoven pro sociálně slabé. Proti byznysu s chudobou přitom SPD údajně bojuje.

Do zisku poslaneckého mandátu Volný figuroval v dozorčí radě Sanatoria Jablunkov a dodnes je jednatelem ve firmách v likvidaci Quinburg a TACTUS a ve firmě Color Inovations, která nevyvíjí žádnou činnost a jejíž základní kapitál činí tisíc korun. Volného poslanecká kancelář se nachází v Obchodním domě Kotva vlastněném firmou Optima spol. nechvalně proslulého podnikatele s diamanty a hernami Oldřicha Lahody.

Stamilionář a spolupracovník vrchní české domobrankyně a rádoby konzulky Doněcké republiky Nely Liskové zároveň stojí podle informací bývalého člena SPD za hnutím LEČO, které mělo s ostravskou SPD kandidovat v koalici v komunálních volbách; nakonec však oba subjekty kandidují samostatně. Mimochodem Lisková byla historicky první členkou vyloučenou z SPD — zřejmě pro své aktivity, které se SPD nehodí do marketingového obrazu. Kontroverzní osoby totiž pracují pro SPD zásadně tajně.

Pochybné podnikání a známosti členům ale tolik nevadily. Jejich nelibost způsobilo až to, že Volný tvrdě postupoval proti každému, kdo v krajské buňce vyvíjel jakoukoliv na něm nezávislou aktivitu. A jak se blížily volby, které rozhodovaly, komu bude na účtu přistávat poslanecký plat, Volného vláda pevné ruky sílila.

„Ze začátku se jevil jako super chlap,“ krčí rameny Miroslav Krejčíř, kterému málokdo řekne jinak než Miky. „Ale jaký je jedenáctý přikázání? Mikyho nepřelstíš!“ směje se potutelně muž v kovbojském klobouku s peříčky, obřími metalovými prsteny a dřevěnou hůlkou, která invalidnímu důchodci usnadňuje chůzi.

Jelikož Volný s kampaní otálel, přešel Miky od slov k činům. Našel si grafické studio a na vlastní náklady nechal vyrábět stranické hrníčky či šátky pro psy. Volný se mu vysmál, že vyhodil prachy, a osočil ho z obohacování se na značce SPD. Krejčíř přitom předměty rozdával zadarmo a na značce se naopak obohacoval Volný provozováním stranického e-shopu.

Zatímco Volný si s petičním stánkem udělal maximálně selfie, Miky na něm prostál celé hodiny. Jezdil do jiných krajů, komunikoval s členy po celé republice.

Jenže podle Volného řádný člen poslušně vylepuje plakáty, chodí na akce, má na profilovce placku SPD, sdílí příspěvky a diskutuje na iDnesu. Vše podle vzorových komentářů kolujících v hromadném chatu. Povinný počet příspěvků člena SPD na iDnes: tři denně.