„S Klausem mladším jsme jednali o možné spolupráci už vloni, ale tehdy se rozhodl zůstat v ODS,“ tvrdil mi nedávno bývalý člen SPD. Zvěsti o možném vzniku nové národovecké partaje opírající se právě o Klause juniora a zhrzené exčleny SPD kolují nacionalistickými kuloáry už téměř rok. Zmíněný exčlen SPD odkazoval ke Klausovi mladšímu jakožto k potenciální „tváři strany“. Nacionalističtí egoisté, jejichž bezvýznamné strany rok co rok svádějí boj o pár desetin procenta voličské podpory, z této zprávy radostí věru neplesali.

Od pádu Sládkových Republikánů se stala jednou z hlavních vlastností krajní pravice roztříštěnost. Uspěl až Tomio Okamura, který si v pravý čas veřejného děsu z migrační krize přivlastnil programy již existujících protimigrantských hnutí. Na rozdíl od Vandase ho nestigmatizovala nálepka neonacisty, uměl s lidmi mluvit a jeho tvář již občané znali z televizních obrazovek jako tvář muže, který přes nesnadné dětství vlastní pílí k bohatství a úspěchu došel.

Nyní už ale hnědá hvězda SPD dohasíná. Na povrch internetu dávno prosákla pravda o autoritářských manýrech uvnitř „Sekty Přímé Diktatury“, před níž už nepřivírají oči ani novovlastenci. Hnutí opouští rostoucí množství členů, strana propadla v komunálních volbách a její preference od úspěchu v parlamentních volbách 2017 klesly; ač se bohužel stále ještě pohybují nad pěti procenty.

Novovlastence z možnosti rozpadu partaje přirozeně zachvátil děs. Na národovecké scéně se totiž nevyskytoval schopný Okamurův nástupce. Chyběla „tvář vůdce“, která by dokázala národovecké voliče sjednotit a sesbírat dostatek hlasů na překonání pětiprocentního kvóra.

Václav Klaus mladší, již za mládí prý „rebel“ a „raubíř“, se mezitím — zřejmě již po jednání s bývalými členy SPD — chopil role buřiče uvnitř ODS. V senátních volbách podpořil místo kandidáta vlastní strany kandidáta SPD Ladislava Jakla — prý se znají již z rockových koncertů. Na pietní akci k výročí okupace českého území nacistickým Německem přirovnal Macronův plán na reformu Evropské unie k Hitlerovu Mein Kampfu — a to po boku lídra kandidátky SPD do Evropského parlamentu Ivana Davida a komunistického předsedy Vojtěcha Filipa.

A kdyby byl náhodou jeden nacistický příměr ve vztahu k Evropské unii jeho fanouškům málo, v březnu na půdě Sněmovny přirovnal hlasování o legislativě vycházející z evropských směrnic k vybírání Židů do transportu. Podle některých členů ODS se Klaus zkrátka choval, jako by chtěl, aby ho vyloučili.

Přání se mu splnilo. Strana ho vyhodila a ještě ho obdařila statusem mučedníka vykopnutého z partaje pro odlišné názory, což mezi příznivci národovecké scény znamená zvlášť ceněný atribut. Krátce nato oznámil, že založí vlastní stranu. O svém úspěchu v příštích parlamentních volbách nepochybuje, dokonce má prý ambice vládnout.

Za normální svět

Už během práce na projektu Normalizace nenávisti jsem dospěla k závěru, že právě Klaus, již dávno jedna z ikon novovlastenecké bubliny, zcizí Okamurovi žezlo krále krajní pravice a zachrání ji před pádem do mimoparlamentní bezvýznamnosti. Výjimečně jsem se tak na něčem shodla i s některými novovlastenci. „Vlastenecká scéna dlouho čekala na tento počin. Byl hlad po skutečné konkurenci k SPD, která bohužel selhala,“ komentoval status islamofoba Petra Hampla týkající se založení Klausovy strany jeden z diskutujících.

Na obranu mučedníka Klause se na sociálních sítích sešikovali ti nejvytrvalejší národovečtí rytíři: brněnští Slušní lidé, proruský aktivista Žarko Jovanovič nebo kameraman Tomáš Měšťan. Vítězslav Novák z pražské SPD už na sítích oslavoval, že Klaus vyjádřil ve vztahu k eurovolbám podporu italskému nacionalistovi Matteovi Salvinimu, jehož — stejně jako Viktora Orbána — označuje Klaus za „osvíceného politika“.

Klaus má zdánlivě ty nejlepší možné předpoklady stát se novovlasteneckým lídrem. Do politiky vstoupil jako již známá a mnohými respektovaná osobnost a v parlamentních volbách 2017 dokonce získal nejvíce preferenčních hlasů z celé ODS. Zkušenosti s vedením sítě gymnázií PORG z něj činí žádaného „odborníka z praxe“, který si léta odmakal mimo politiku. Kvůli zdánlivé odbornosti tomuto vyznavači bezuzdné svobody slova snadno prochází i extrémní demagogie — respektive šíření lží. Jméno mu nešpiní žádná korupční aféra.

Mučedník „alternativní pravdy“ navíc hovoří běžným lidem srozumitelnou řečí. Své texty na Novinkách, které každý týden zhltají desítky tisíc čtenářů, sem tam proloží historkou ze života. A teď se na lid obrací i při hnětení nové strany. „Napište mi do komentářů,“ vyzval nástupce Okamury své sledující na sociálních sítích, ať mu poradí s názvem strany. A že jich nemá málo. Přes sto tisíc.

„Musí tam být hospodský na vesnici, trenér fotbalistů, aby nesl étos, chci se obrátit k lidem až do těch vesniček,“ nastiňuje pak Klaus složení své budoucí strany. Ve Sněmovně se mu prý vlastně ani nelíbí, je to temné místo bez oken, on je radši na ulici mezi lidmi. „Včera mě zastavil tramvaják, šel mi podat ruku a bude mě volit. Pan taxikář, který mě dneska vezl, mě bude s celou rodinou volit,“ líčí Klaus lidumilně.

Nepostradatelným předpokladem je pak samozřejmě ryzí krajně pravicový program. „Program bude mít tři pilíře. Jeden bude ‚národní demokracie — žijeme v České republice‘, který bude obsahovat i náš vztah k EU. Budeme mít silný akcent na to, že bohatství vzniká z práce a normální je pracovat, nikoliv čerpat dávky. Třetí pilíř se bude jmenovat ‚Braňme normální svět‘, tam bude patřit rodina, školství a podobně,“ uvedl Klaus v rozhovoru po Právo. Padnout tyto věty ve hře „Uhodni politika podle výroku“, člověku by málem jako první vytanul na mysli šéf Dělnické strany Tomáš Vandas.

V České republice, kde politici šíří paniku z návratu komunismu, když chce někdo spočítat, kolik je v Praze prázdných bytů, podle něho neexistuje „opravdová pravicová strana“. Na Facebooku sdílel graf, na němž umístil na levou osu politického spektra ODS, TOP 09, STAN, všechny. Jakoby snad opravdovou pravicí byla právě pouze ta krajní — která však může vystupovat na jednom pódiu s komunisty.

Klaus vytáhl do boje kulturního, do boje za hodnoty, které považuje za normální. Proti „multikulturním heslům, která v nás potlačují to přirozené kmenové cítění“. Pro lidi zmatené z dnešního zrychleného světa, v němž se potápějí normy, které se dřív zdály neměnné, může Klaus představovat hodnotového lodivoda.

Volit Klause znamená volit Klause

Analytik agentury Median Daniel Prokop po parlamentních volbách 2017 analyzoval důvody, které vedou občany k volbě konkrétních stran. V národoveckých stranách nejčastěji hledal spásu volič „obranář“: nespokojený člověk středního věku s průměrným příjmem, který fandí autoritářství jakožto alternativě k liberální demokracii a populisty volí spíše z kulturních důvodů. Právě na přízni obranářů může — a bude — Klaus stavět.

Jenže kromě toho protimigrantští populisté rostou kvůli přízni mírně nespokojených „levicových (ne)voličů“ s nízkými příjmy, pro něž je rozhodující rovina sociální. I Okamura koneckonců sliboval bobtnání důchodů a konec exekučnímu byznysu.

Mezi bývalými členy SPD jsem potkala důchodce invalidní i starobní, lidi dlouhodobě nezaměstnané, otroky splátkových kalendářů, kteří se museli naučit najíst za pár stovek měsíčně. Mnozí z nich nepochybně hodnotový rámec Klause juniora sdílejí.

Jenže si zároveň někteří z nich stýskají po dobách komunismu, kdy je nedusila předraženost neregulovaného nájemního bydlení a další důsledky nesnesitelně volného trhu, které zde začaly řádit v éře Václava Klause staršího, tedy otce potenciálního Okamury 2. Václav Klaus starší a dopady jeho působení ve vládě jsou jednou z příčin, proč se dnes lidé k Okamurovi a jiným protimigrantským antisystémovým partajím obracejí.

Právě Klaus starší bude hrát v nově se rodící národovecké straně roli, byť prý jen „emeritní“. Na sítích už někteří i zavýskali, že se zrodí „něco ve stylu staroklausovské ODSky“.

Nyní se pravděpodobně mnoho novovlastenců v zájmu zachování genderových nerovností a migrací neředěného českého obyvatelstva za Klause juniora skutečně postaví. Ale je otázkou času, kdy si uvědomí, že Klaus — stejně jako Okamura — pouze varuje před bouráním starých pořádků, ale nepředkládá žádná řešení. Kdy si uvědomí, že Klaus nenabízí nic jiného než nikým neregulované dobro v podobě nízkých daní a svobody dřít a lhát. Kdy si uvědomí, že volit Klause zkrátka znamená volit Klause: tedy otevírat dveře příčinám jejich dnešní nespokojenosti.