V pondělí 30. července vyšel v Právu text Václava Klause juniora s apelativním názvem: Vymývání mozků dětem ve školách — přede dveřmi. Text se zabývá posunem v koncepci výuky občanské výchovy na školách, jak je v současnosti připravován. Pro ten je charakteristické, že posiluje výchovu k občanství.

Autor uvádí některé příklady dosavadních pokusů o občanskou výchovu a vesměs se jednoznačně staví na stanovisko, že učit děti základům občanství je vymýváním mozků. A ti, kdo tak činí — podle Klause juniora — škodí! Mezi škůdci jsou jmenováni především ti, kdo se snaží o humanizaci školního vzdělávání. Jde, podle Klause, o aktivisty, kteří si prý za své vnucování názorů nechávají dobře zaplatit.

„Aktivní politika do škol nepatří. A ještě více tam nepatří hrnout dětem do hlav jednoznačné „pravdy“ v tématech, kde si polovina národa myslí přesný opak než ta druhá polovina,“ píše. I proto, že, podle Klause mladšího, „lidé opačných názorů to dělají z přesvědčení a na koleně a nejsou nijak zasíťováni“. A právě těm Klaus Jr. doporučuje „...ať vyženou aktivisty od své brány (školy) klackem a radši učí děti matiku“.

Text je obvyklým monotónním ideologickým vyjádřením, jak jsme u autora zvyklí. Možná to je důvod, proč na jeho text dosud nikdo - pokud vím — nereagoval.

↗

Kdyby české školství neselhalo v občanském vzdělávání Václava Klause juniora, nemusel si teď šít na Novinkách z ostudy kabát. Foto FB VKJ

Kdyby byl Václav Klaus mladší vzdělanější, možná by věděl, co říkával už Masaryk: aby se z obyvatel tohoto státu stali občané, bude to vyžadovat šedesát let života v demokracii. Masaryk otevřeně říkal, že demokracie vyžaduje trvalé učení se občanství.

Obdobně doporučoval už v roce 1990 postsocialistickým státům sociolog Ralph Dahrendorf, aby pracovaly na vytváření otevřené společnosti: tedy změně, která dodá smysl a obsah politickým zvratům v letech 1989—1990. (Dahrendorf R., 1991. Úvahy o revoluci v Evropě. Praha: ELK). Dahrendorf varoval, že neprováže-li se ekonomická, politická a hodnotová — k občanství mířící — transformace společnosti, nebude proces cesty k demokratické svobodomyslné společnosti z postsocialistických bažin možný.

A konečně by se možná mladší Klaus dočetl také o Böckenfördeho paradoxu, v němž bývalý předseda německého ústavního soudu konstatuje, že demokracie je sice nejvhodnějším způsobem vládnutí, na který dosud lidstvo přišlo, ale že nemá sama o sobě schopnost reprodukce. Pokud do ní nevstoupí neanomičtí občané. Tento paradox liberalismu lze překonat jen jediným způsobem, a to vzděláváním k občanství.

U mnoha dalších autorů — od Karla Poppera po Jana Sokola — by se mohl přiučit, že se sice rodíme s dispozicí ke svobodě, ale když se svobodě nenaučíme, svobodní nebudeme, tuto dispozici neuplatníme. Jinak řečeno, existuje spousta autorit, které snášejí argumenty, cenné v souvislosti s uvedeným Klausovým textem.

Bez učení k občanství — a to i ve školách, se všemi potížemi a omyly, které toto učení nutně provázejí — nejsme schopni utvářet a rozvíjet demokratickou otevřenou svobodomyslnou společnost, ani vlastní existenci. Václav Klaus junior je toho osobně nakonec zářným příkladem.

Takže nakonec ještě jedna poznámka. Jestliže se tu má mluvit o vymývání mozků — a to nepochybně ano — pak právě postupy a texty Václava Klause juniora k tomu poskytují dokonalý instruktážní materiál.