V roce 2014 jsem se ocitl na seznamu nežádoucích osob neonacistického serveru White Media v kolonce Neomarxisté. Nejdřív jsem si říkal, jestli si provozovatel serveru dal tu práci s četbou mé diplomové práce Pojetí praxe u Karla Kosíka. A zdali dokázal rozklíčovat Kosíkův dialog s proudy západního marxismu 20. století, Frankfurtské školy z německého Institutu pro sociální výzkum, Waltera Benjamina, Theodora Adorna, Herberta Marcuse, Maxe Horkheimera, Ericha Fromma a dalších.

Podle svého „medailonku“ jsem však záhy zjistil, že škatulku „neomarxismus“ jsem si vysloužil čistě svou slabou vůlí k střílení uprchlíků. Ovšem uplynuly tři čtyři roky, a co člověk neslyší takřka na každém kroku:

„Ze Západu sem proudí vlna neomarxistického přemýšlení a tlak na to, aby se to promítlo i do zákonů. Proti tomu se musíme bránit mnohem energičtěji než dosud, nebo o svobodu zase přijdeme,“ říká Alexandr Vondra v červnovém rozhovoru pro časopis Týden.

„Vážím si Jitky Chalánkové, co odpracovala při bránění rodinných hodnot a proti kulturnímu neomarxismu… Neomarxistických magorů je všude plno,“ glosuje Václav Klaus mladší, nejkroužkovanější pražský kandidát ve sněmovních volbách.

„Evropa se dostala do situace totálního chaosu. Co si k víře a náboženství dovoluje dnešní neomarxistická sebranka, to si nedovolila ani totalitní nacistická či komunistická ideologie,“ pobuřuje se nad kontroverzní divadelní hrou Naše násilí, vaše násilí kardinál Duka, který tak už po několikáté vyjádřil podporu neonacistům, tentokrát z obskurního brněnského spolku trestanců s vyloženě přiléhavým názvem Slušní lidé.

„Vidím v tom stopu neomarxismu,“ komentuje probíhající spor na FAMU tajuplně prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška. Za projev „elitářského neomarxismu“ pak Bartoška konkrétně označil to, že se teoretici staví proti tradičnímu pojetí výuky, hlásajícímu „nejdřív se nauč řemeslo“. 

„Přestože politiku neřeším, děsí mě, že se tady, zvláště mezi mladými lidmi, rozvíjí takové nějaké náznaky neomarxistického přístupu. Vytváří se atmosféra, že všichni mají právo na nějaký blahobyt. Ale už se nikdo neptá, jestli za to mají něco odevzdat. Moje teorie je, že si tady někteří lidé čuchli ke kapitalismu, ale daleko pohodlnější je pro ně hra na nějaký sociální stát, za který se dá schovat úplně všechno,“ svěřuje se ve středečním rozhovoru v magazínu Mladé fronty DNES protřelý šéfkuchař Zdeněk Pohlreich.

↗

Jen malý zlomek vzorku. Foto Instagram ZP

Dříve si na neomarxismus zanadávali leda tak deklarovaní fašisté, maximálně tímto termínem ještě podkládal své konspirační teorie pološílený Petr Hájek ve svém deníčku s názvem Protiproud a následně to papouškovaly pologramotné proruské dezinformační stoky jako Parlamentní Listy, Vlastenecké noviny, Pravý prostor, EU portál, Krajské listy, Eurabia nebo Neviditelný pes.

Ty časy jsou ale zjevně tytam. Pojem neomarxismus se pohodlně usadil v běžném politickém dialogu. S pojmem neomarxismus běžně operuje pravicový hlavní proud od mediálních výstupů představitelů ODS až po názorové rubriky Mladé fronty DNES, Lidových novin či časopisu Reflex. „Nastala epocha nová, kde jsou hlavními hráči sucho v Sahelu a na Blízkém východě, Usama, Internet a neomarxismus. Epocha, jejíž zákonitosti se teprve formují a o které víme jen dvě věci: Že bude brutální a brutálně nesvobodná,“ napsal třeba naposledy minulý týden Jiří X. Doležal, mluvčí všech zneuznaných mužů „generace W“, výtečně reprezentovaných výše poskytnutým vzorkem.

Jak se stalo, že původně hanlivou terminologii neonacistů v roce 2018 beze studu používá ředitel karlovarského filmového festivalu?

Citovaní reprezentanti zjevně sami mnohdy ani nevědí, kdeže ten pojem neomarxismus vůbec vzali. Přesto by nás měla cesta pojmu neomarxismus z fašistických konspirací až do slovníku představitelů kulturních elit nadmíru zajímat. Odhaluje totiž mechanismus, kterým se ve společnosti normalizuje nenávist.

Vše začalo kolem roku 2015, kdy se přes českou společnost začala místo reálných uprchlíků valit takzvaná uprchlická krize. V té době kulminoval počet fanoušků stránky Islám v ČR nechceme v čele s Martinem Konvičkou.

Konvičkovci si pojem „neomarxismus“ osvojili, aby měli čím častovat levicové aktivisty, středové liberály, časopis Respekt, Stranu zelených, ombudsmanku, sobotkovské křídlo ČSSD — zkrátka všechny, kteří se nechtěli postavit s puškou na hranice a střílet po všem, co se hne směrem na Rozvadov. A tak se z okrajového náckovského webu White media pojem rozšířil do slovníku tisíců facebookových followerů lidového odborníka na islám z Českých Budějovic.

Virtuální prostor mu ale nestačil. Pandořinu skříňku hlavního politického proudu prolomil první politický úspěch Tomia Okamury, který je sice z konvičkovského těsta, ale má lepší tah na bránu. Právě on přenesl pochodeň konvičkovské rétoriky do Sněmovny a spolu s ní i bájný pojem „neomarxismus“.

Zbývalo prolomit poslední tabu: aby se na nenávistné rétorice svezla některá ze zaběhnutých stran a pojem neomarxismu zaštítila legitimitou demokratického bloku.

Takové břímě na sebe nakonec vzala ODS, jmenovitě Václav Klaus mladší, pro kterého byl boj proti neomarxismu dokonce hlavním motivem vstupu do politiky. Zlým dítětem Ódéesky to ale neskončilo, následovali ho totiž postupně Alexandr Vondra, Alexandra Udženija, Jana Černochová a řada dalších.

Ale abychom pravici nekřivdili, s taktickým využitím pojmu se již seznámilo i jadrné křídlo ČSSD: „Vůbec nejsme součástí mainstreamu, jsme stranou pro lidi práce, kteří mají jiné pohledy než přeliberalizovaný neomarxismus,“ nechal se po svém zvolení  místopředsedou strany slyšet Jaroslav Foldyna.

↗

Na začátku pár levičáků na náckovském webu, nyní celá kulturně liberální část společnosti. Repro DR

Co mají společného všichni, kdo jsou označováni za neomarxisty? Od příznivců Frankfurtské školy až po Respekt jsou to zastánci kulturního liberalismu. A právě v tom spočívá kouzlo našeho pojmu. Kdyby se útočilo na „kulturní liberály“, postrádalo by to onen dehonestující efekt. Byl by to jen běžný politický názor ze starého přehledného dialogu konzervatismu s liberalismem. Názor proti názoru. Zato při označení neomarximus většině lidí vytane na mysli gulag.

Neomarxismus takto paradoxně umožňuje autoritářským konzervativcům označovat ty nejvíce svobodomyslné společenské proudy za totalitní. To vše v situaci, kdy právě konzervativci nejdůrazněji za poslední dekády přikazují lidem, jakou mají mít společenskou úlohu, kdo má být doma s dítětem (a jak dlouho), kdo si může koho vzít a tak dále.

Svůj konzervatismus skrývají tím, že jej vydávají za přirozený řád věcí, zatímco liberální strana pracuje se svou sadou hodnot otevřeně. Je nasnadě, jak by dopadl souboj o většího autoritáře, kdyby se hrálo s takto otevřenými kartami. Proto dnes sahají konzervativci k tmářství a berou si ke kulturnímu střetu jako rukojmí tu nejlegitimnější část českého antikomunismu: nezpracované trauma z návratu totality.