Pouť bájného neomarxismu českým slovníkem

Petr Bittner

Cesta pojmu „neomarxismus“ z fašistických konspirací až do slovníku ředitele filmového festivalu, kardinála nebo slavného šéfkuchaře je výmluvnou ukázkou toho, jak se ve společnosti normalizuje nenávist.

V roce 2014 jsem se ocitl na seznamu nežádoucích osob neonacistického serveru White Media v kolonce Neomarxisté. Nejdřív jsem si říkal, jestli si provozovatel serveru dal tu práci s četbou mé diplomové práce Pojetí praxe u Karla Kosíka. A zdali dokázal rozklíčovat Kosíkův dialog s proudy západního marxismu 20. století, Frankfurtské školy z německého Institutu pro sociální výzkum, Waltera Benjamina, Theodora Adorna, Herberta Marcuse, Maxe Horkheimera, Ericha Fromma a dalších.

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

Podle svého „medailonku“ jsem však záhy zjistil, že škatulku „neomarxismus“ jsem si vysloužil čistě svou slabou vůlí k střílení uprchlíků. Ovšem uplynuly tři čtyři roky, a co člověk neslyší takřka na každém kroku:

„Ze Západu sem proudí vlna neomarxistického přemýšlení a tlak na to, aby se to promítlo i do zákonů. Proti tomu se musíme bránit mnohem energičtěji než dosud, nebo o svobodu zase přijdeme,“ říká Alexandr Vondra v červnovém rozhovoru pro časopis Týden.

„Vážím si Jitky Chalánkové, co odpracovala při bránění rodinných hodnot a proti kulturnímu neomarxismu… Neomarxistických magorů je všude plno,“ glosuje Václav Klaus mladší, nejkroužkovanější pražský kandidát ve sněmovních volbách.

„Evropa se dostala do situace totálního chaosu. Co si k víře a náboženství dovoluje dnešní neomarxistická sebranka, to si nedovolila ani totalitní nacistická či komunistická ideologie,“ pobuřuje se nad kontroverzní divadelní hrou Naše násilí, vaše násilí kardinál Duka, který tak už po několikáté vyjádřil podporu neonacistům, tentokrát z obskurního brněnského spolku trestanců s vyloženě přiléhavým názvem Slušní lidé.

„Vidím v tom stopu neomarxismu,“ komentuje probíhající spor na FAMU tajuplně prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška. Za projev „elitářského neomarxismu“ pak Bartoška konkrétně označil to, že se teoretici staví proti tradičnímu pojetí výuky, hlásajícímu „nejdřív se nauč řemeslo“. 

„Přestože politiku neřeším, děsí mě, že se tady, zvláště mezi mladými lidmi, rozvíjí takové nějaké náznaky neomarxistického přístupu. Vytváří se atmosféra, že všichni mají právo na nějaký blahobyt. Ale už se nikdo neptá, jestli za to mají něco odevzdat. Moje teorie je, že si tady někteří lidé čuchli ke kapitalismu, ale daleko pohodlnější je pro ně hra na nějaký sociální stát, za který se dá schovat úplně všechno,“ svěřuje se ve středečním rozhovoru v magazínu Mladé fronty DNES protřelý šéfkuchař Zdeněk Pohlreich.

Jen malý zlomek vzorku. Foto Instagram ZP

Dříve si na neomarxismus zanadávali leda tak deklarovaní fašisté, maximálně tímto termínem ještě podkládal své konspirační teorie pološílený Petr Hájek ve svém deníčku s názvem Protiproud a následně to papouškovaly pologramotné proruské dezinformační stoky jako Parlamentní Listy, Vlastenecké noviny, Pravý prostor, EU portál, Krajské listy, Eurabia nebo Neviditelný pes.

Ty časy jsou ale zjevně tytam. Pojem neomarxismus se pohodlně usadil v běžném politickém dialogu. S pojmem neomarxismus běžně operuje pravicový hlavní proud od mediálních výstupů představitelů ODS až po názorové rubriky Mladé fronty DNES, Lidových novin či časopisu Reflex. „Nastala epocha nová, kde jsou hlavními hráči sucho v Sahelu a na Blízkém východě, Usama, Internet a neomarxismus. Epocha, jejíž zákonitosti se teprve formují a o které víme jen dvě věci: Že bude brutální a brutálně nesvobodná,“ napsal třeba naposledy minulý týden Jiří X. Doležal, mluvčí všech zneuznaných mužů „generace W“, výtečně reprezentovaných výše poskytnutým vzorkem.

Jak se stalo, že původně hanlivou terminologii neonacistů v roce 2018 beze studu používá ředitel karlovarského filmového festivalu?

Citovaní reprezentanti zjevně sami mnohdy ani nevědí, kdeže ten pojem neomarxismus vůbec vzali. Přesto by nás měla cesta pojmu neomarxismus z fašistických konspirací až do slovníku představitelů kulturních elit nadmíru zajímat. Odhaluje totiž mechanismus, kterým se ve společnosti normalizuje nenávist.

Vše začalo kolem roku 2015, kdy se přes českou společnost začala místo reálných uprchlíků valit takzvaná uprchlická krize. V té době kulminoval počet fanoušků stránky Islám v ČR nechceme v čele s Martinem Konvičkou.

Konvičkovci si pojem „neomarxismus“ osvojili, aby měli čím častovat levicové aktivisty, středové liberály, časopis Respekt, Stranu zelených, ombudsmanku, sobotkovské křídlo ČSSD — zkrátka všechny, kteří se nechtěli postavit s puškou na hranice a střílet po všem, co se hne směrem na Rozvadov. A tak se z okrajového náckovského webu White media pojem rozšířil do slovníku tisíců facebookových followerů lidového odborníka na islám z Českých Budějovic.

Virtuální prostor mu ale nestačil. Pandořinu skříňku hlavního politického proudu prolomil první politický úspěch Tomia Okamury, který je sice z konvičkovského těsta, ale má lepší tah na bránu. Právě on přenesl pochodeň konvičkovské rétoriky do Sněmovny a spolu s ní i bájný pojem „neomarxismus“.

Zbývalo prolomit poslední tabu: aby se na nenávistné rétorice svezla některá ze zaběhnutých stran a pojem neomarxismu zaštítila legitimitou demokratického bloku.

Takové břímě na sebe nakonec vzala ODS, jmenovitě Václav Klaus mladší, pro kterého byl boj proti neomarxismu dokonce hlavním motivem vstupu do politiky. Zlým dítětem Ódéesky to ale neskončilo, následovali ho totiž postupně Alexandr Vondra, Alexandra Udženija, Jana Černochová a řada dalších.

Ale abychom pravici nekřivdili, s taktickým využitím pojmu se již seznámilo i jadrné křídlo ČSSD: „Vůbec nejsme součástí mainstreamu, jsme stranou pro lidi práce, kteří mají jiné pohledy než přeliberalizovaný neomarxismus,“ nechal se po svém zvolení  místopředsedou strany slyšet Jaroslav Foldyna.

Na začátku pár levičáků na náckovském webu, nyní celá kulturně liberální část společnosti. Repro DR

Co mají společného všichni, kdo jsou označováni za neomarxisty? Od příznivců Frankfurtské školy až po Respekt jsou to zastánci kulturního liberalismu. A právě v tom spočívá kouzlo našeho pojmu. Kdyby se útočilo na „kulturní liberály“, postrádalo by to onen dehonestující efekt. Byl by to jen běžný politický názor ze starého přehledného dialogu konzervatismu s liberalismem. Názor proti názoru. Zato při označení neomarximus většině lidí vytane na mysli gulag.

Neomarxismus takto paradoxně umožňuje autoritářským konzervativcům označovat ty nejvíce svobodomyslné společenské proudy za totalitní. To vše v situaci, kdy právě konzervativci nejdůrazněji za poslední dekády přikazují lidem, jakou mají mít společenskou úlohu, kdo má být doma s dítětem (a jak dlouho), kdo si může koho vzít a tak dále.

Svůj konzervatismus skrývají tím, že jej vydávají za přirozený řád věcí, zatímco liberální strana pracuje se svou sadou hodnot otevřeně. Je nasnadě, jak by dopadl souboj o většího autoritáře, kdyby se hrálo s takto otevřenými kartami. Proto dnes sahají konzervativci k tmářství a berou si ke kulturnímu střetu jako rukojmí tu nejlegitimnější část českého antikomunismu: nezpracované trauma z návratu totality.

    Diskuse
    Trefné a poučné Čtení nejen na léto.
    July 9, 2018 v 10.36
    Polopatická etymologie
    Petr Bittner sice neznačil, že skutečně je neomarxista, nicméně nezabíhá do podrobností, o kterých možná předpokládá, že je všichni čtenáři Deníku Referendum znají.

    Pojem neomarxismus existuje již dlouhá léta v akademické sféře jako označení pro myšlenkové směry navazující na práce Karla Marxe tvůrčím způsobem — nikoliv stylem dogmatických uctívačů, inkvizitorů a jediných povolaných vykladačů kultu. Právě k neomarxistickým myslitelům se vztahuje zmíněná diplomová práce Petra Bittnera a její stručný popis v prvním odstavci je návodem pro toho, kdo chce o neomarxismu vědět víc než já, kde má hledat.

    V nacistických kruzích vznikl pojem neomarxismus nezávisle na akademickém prostředí. Jeho tvůrci jsou staroneonacisté, ti klasičtí neonacisté, kteří slaví Hitlerovy narozeniny, hajlují a fotografují se v uniformách Wehrmachtu, případně SS, zkrátka ti, kteří nostalgicky vzpomínají na Hitlera jako svůj nedostižný vzor a předponu neo- si vysloužili úsilím o vzkříšení starého „dobrého‟ německého nacismu. Protože staroneonacisté nikdy neoplývali vzděláním, vyrostl v nich odpor k té předponě — slovy Vlasty Buriana z pohádky „Byl jednou jeden král‟: za prvé nevědí, co to je, a za druhé je to uráží. Proč jim pořád všichni podlidé, židi, bolševici, zednáři a jejich přisluhovači říkají neonacisté, když oni jsou přece nacisté, věrní Hitlerovi hoši? Ze msty označili své protivníky, antifašisty, onou „urážlivou‟ příponou neo jako neomarxisty.

    Zajímavé je, že neonacisté, známí svým odporem ke vzdělání a myšlení, který výborně vyjádřil George Lucas ve Hvězdných válkách džidájskou radou: „Důvěřuj svým pocitům‟, projevili skutečně zdravou intuici, když při hledání nadávky pro antifašisty sáhli po marxismu, ne po komunismu, natož stalinismu. Český pravicový intelektuál by se při hledání analogie k neonacismu nechal svést svým oblíbeným rovnítkem mezi koncentračními tábory a gulagy, tak by dospěl ke stalinismu, a ten by pohotově zobecnil na veškerý komunismus, ale jít dále až k marxismu a vztáhnout nálepku zločinné ideologie i na sociální demokraty by měl přece jenom zábrany a zdáhal by se udělat to otevřeně přímo, nejspíš by zůstal jen u strašení možným spojenectvím sociálních demokratů s neokomunisty. Neonacisté oproti tomu svým instinktem krve přesně rozpoznali nepřítele a nedali se zmást ani tím, že mnohé sociálně demokratické strany se v některých částech svého vývoje nápadně přibližují k nacionálnímu socialismu.

    Tuto starou historii neomarxismu Petr Bittner z větší části vynechává, pravděpodobně jako všeobecně známou, a soustředí se na vývoj posledních let. Vývoj, který přinesl potřebu najít pro neonacisty nějaké novější označení, něco jako staroneonacisté, které by vyjádřilo jejich zastaralost a lpění na tradicích a odlišilo je od dnešních nových nacistů, kteří se nehlásí k Hitlerovi a někdy ani k antisemitismu, dokonce, když si za hlavní terč nenávisti vybrali muslimy, vyjadřují často podporu státu Izrael (ačkoliv původní Hitlerův plán byl vystěhovat Židy do Izraele, vyhlazením ho nahradil, až když narazil na britský odpor k migraci), nehajlují a tváří se uraženě, když je označíte za fašisty, ale jsou stejně rasističtí jako nacisté a stejně jako všichni fašisté popírají třídní rozdělení společnosti a nahrazují třídní boj korporativismem — řízením státu jako firmy. Tito noví nacisté dnes vítězně pochodují Českem i celou Evropou, získávají stále nové stoupence a oblíbili si označení antifašistů za neomarxisty, převzaté od staroneonacistů, jak to popisuje Petr Bittner.
    MP
    July 9, 2018 v 17.27
    Honzovi Macháčkovi
    Nemáte tak úplně pravdu. Pojem "neomarxismus" se opravdu vyskytoval a vyskytuje na okraji akademického diskursu, nikdy se se ale neetabloval. Z docela pochopitelného důvodu -- korunní dědic nejvlivnější větve neortodoxního marxismu ( alter. západního marxismu) a geniální akademický otcovrah Jürgen Habermas o sobě ještě v roce 1973 mluvil jako o marxistovi. O starcích z Frankfurtské školy Loewenthalovi (1980), Adornovi (1969) a Marcusovi (1978) ani nemluvě (čísla v závorce uvádějí poslední výskyt jejich identifikace s marxismem, na který si vzpomínám). Totéž platí o poslední generaci francouzských marxistů.

    Chybí prostě rozhraní, které by marxisty a neomarxisty odlišilo. Proto je ten výraz neužitečný (oproti neotomismu, neokantianismu nebo neohegelianismu).

    Vlastně, abych byl poctivý. Máme v Čechách profesora filosofie, konzervativce a paleoantikomunistu (to jest: nestal se antikomunistou v devadesátých letech, ale v době, kdy to byl ještě respektovatelný postoj), který ve svých, v odborných časopisech občas tištěných textech slovo "neomarxismus" používá. A míní tím všechny, kdo ještě dnes mylně podléhají kouzlu hesel Francouzské revoluce.

    VK
    July 9, 2018 v 18.35
    Třeba mezi nejznámějšími, Rosa Luxemburgová, Michal Kalecki nebo Joan Robinsonová - na Marxe zcela jistě navázali, v průběhu dalšího vývoje k původnímu dílu a přístupu ledasco přidali, takže se ve výsledku jedná o zcela svébytný vývoj, mj. třebas i integrací přístupů Marxem tolik nesnášeného Ricardova nástupce Maltuhse a vplynutím do široké řeky dynamického a vlastně paralelního keynesovského proudu. Byť jsou základy a přístupy marxistické. Dají se však označit za neomarxisty?
    JN
    July 9, 2018 v 22.26
    Pánové, prostě tu ideologii nějak pojmenujte,
    aby se o ní vůbec dalo mluvit. Odpor k jakémukoliv pojmenování je nejspíš motivován právě snahou zamezit otevřené debatě.

    Pokud jsou odborné výhrady proti užívání pojmu "neomarxismus", popřípadě i proti pojmu "kulturní marxismus", nemám vůbec nic třeba proti použití pojmu "kulturní (levicový) liberalismus". Jde jen o to, aby ten pojem byl akceptován i těmi kulturními (levicovými) liberály a debata o tom, co vlastně prosazují a jaké metody k tomu volí, může konečně začít.
    Možná je pojem "neomarxismus" ďáblova odplata za epidemii, kdy byl viníkem všeho zla "neoliberalismus". Ovšem jsou i tací, co mezi vlivem těchto "neo" na zkázu světa nevidí vcelku žádný rozdíl a hážou je tudíž do jednoho pytle.
    PM
    July 10, 2018 v 10.49
    Úsilí o vzájemné porozumnění v době postmoderny
    není duch doby vůbec nakloněn, ba zlomyslně a přímo nepřátelský.
    Za označením neomarxismus se tak dnes skrývá
    - jak nevinná snaha o využití Marxe ojediněle zdařilé kritiky ke korekci nespolehlivosti a zákonitých kolapsů kapitalismu
    - tak i méně nevinná snaha o konzervaci defektů kapitalismu z pozice mocenských zájmů.
    Pro nás konzumenty informací jsou tak oba postoje v hávu postmoderního pojetí plurality značně matoucího významu ....bych dodal.
    PM
    July 10, 2018 v 11.4
    Neoliberalismus je jedna z řádných chřipek kapitalismu
    působí v prostředí nevinného tržního hospodářství, je infekcí globálního rázu a vakcíny nikde.....bych řek.
    JP
    July 10, 2018 v 11.20
    Marxismus, postmarxismus a neomarxismus
    Především je nutno říci: nějaká jednoznačná definice všeho toho co spadá pod označení "postmarxismus" respektive "neomarxismus" opravdu není možná.

    Jedná se totiž o celý konglomerát různých názorových směrů, kterým je společné vlastně jenom jakési "anti". Totiž: principiálně navazují na učení Marxe; ale zároveň se distancují buďto od některých jeho základních výpovědí, anebo přinejmenším od způsobu aplikace marxismu, tak jak byla prováděna v praxi reálného socialismu.

    Takže: převažujícím momentem je právě toto "anti" - aniž by kterýkoliv z těchto směrů dokázal ty centrální Marxovy téze nahradit nějakou novou, opravdu nosnou myšlenkou. Proto ta ideová a myšlenková roztříštěnost.

    Nicméně, jako převažující tendence neomarxismu se jeví především přinejmenším plíživá (anebo zcela explicitní) ztráta jeho vyhraněně materialistického pojetí. Na místo víry v revoluční akt vykořisťované dělnické třídy nyní nastupuje kritika kapitalistické společnosti z obecně humanistických pozic, kdy se využívá některých momentů Marxovy kritiky kapitalismu.

    V zásadě je možno říci: jestliže Marx svou pozornost zaměřil především na útisk dělnické třídy v (raném) kapitalismu, současný neomarxismus argumentuje obecnou dehumanizací odosobněných mechanismů rozvinuté (respektive: pozdní) kapitalistické společnosti. Ten posun je tedy od tvrdých socioekonomických parametrů (vykořisťování) k obecně humánní deformaci lidské bytosti.

    V tomto smyslu tedy definování neomarxismu jakožto "kulturního marxismu" opravdu není tak docela od věci.

    Problém je ovšem v tom, že pojem "kulturní marxismus" je ve své podstatě naprostý nonsens. Marxismus zbavený svého ekonomického respektive ekonomicko-sociálního jádra a omezený jenom na jakousi vágní psychosociální dimenzi prožívání - to už nemá se samotným marxismem naprosto nic společného. To je marxismus vykastrovaný, ze kterého zbývá už jenom čirá vnější slupka. Marxovu analýzu materiálních mechanismů kapitalismu opravdu není možno nahradit psychoanalýzou podle Freuda. Ale právě tato tendence dnes převládá.

    Počínání neomarxistů by bylo možno snad nejspíše charakterizovat jako počínání vnitřně rozpolcené osobnosti: na jedné straně se hlásí ke svému otci-zakladateli a staví na něm, ale na straně druhé dělají všechno pro to, aby se od něj distancovali a jeho základní myšlenky popřeli, nebo přinejmenším oslabili.

    To všechno je důsledkem toho, že se dnes zcela ztratila schopnost ontologického myšlení - které u Marxe ještě bylo přítomno, i když ve velmi specifické podobě. A tak nakonec dochází k tomu, proti čemu Marx bojoval ze všeho nejvíce: zase se věci stavějí "z nohou na hlavu", to jest na místo analýzy reálných materiálních procesů nastupují výklady fundované psychologicky a kulturně. Tedy z oblasti "společenského vědomí", namísto z oblasti materiálního bytí.

    Takže jak řečeno, ta charakteristika neomarxismu jakožto "kulturního marxismu" je stejně tak správná a trefná, jako zároveň naprosto nesmyslná a zcestná.
    JP
    July 10, 2018 v 11.39
    Neoliberalismus
    Když už jsme se ponořili do těch "neo-" (a když už zde padl pojem "neoliberalismus") - je nutno podotknout, že tento pojem je nakonec stejně tak nesmyslný, jako pojem "kulturní marxismus". A tento zmatek v pojmech zase vyplývá z naprosté ztráty schopnosti materiálně-ontologického myšlení.

    "Neoliberalismus" sugeruje, že jsme svědky nějaké podivné, přechodné deformace vývoje kapitalismu; kteroužto deformaci je možno překonat, odstranit, prostě "přechodit jako chřipku", abych použil přirovnání pana Petraska.

    Jako by se tu najednou spikla skupina nějakých kazisvětů, kteří se rozhodli ten krásný, humánní a přívětivý sociální stát poválečné éry zkazit, zničit.

    Tím se zastírá, že skutečný stav věcí je zcela opačný, že ten harmonický a bohatý a relativně solidární poválečný sociální stát byl jenom dějinnou anomálií, a že tímto "neoliberalismem" se jenom obnovuje přirozený, klasický kapitalismus, kdy jedna část společnosti je v prekarizovaně vykořisťovaném postavení, zatímco druhá část megabohatých profituje z práce těch prvních.
    + Další komentáře