Leo Rosten v knize Jidiš pro radost v českém překladu Oty Ornesta definuje chucpe jako „nestoudnost, otrlost, cynismus, nepochopitelnou kuráž, dovolenost spojenou s arogancí, prostě něco, co žádné slovo v žádném jiném jazyce nemůže plně vyjádřit“ a dodává, že se jedná o „onu vzácnou vlastnost, kterou oplývá člověk, jenž zabil svou matku a otce, a pak se vrhne k nohám porotě a prosí o milost, protože je sirotek“.

Dnes to vypadá, že se slovo z prakticky vymizelého jazyka středoevropských Židů stalo mottem politické komunikace premiérova politického hnutí ANO. Místopředseda hnutí ANO Radek Vondráček v debatě na CNN Prima News osočil Jana Farského z hnutí STAN, že se „paktuje s marxisty“ — jimiž měl v souladu s předvolebním vymýváním mozků, naordinovaným marketingem svého bosse, samozřejmě na mysli Piráty.

Jak jsme se dostali do bodu, kdy věrný pohůnek někdejšího agenta StB, jenž toho času stále ještě opírá svou vládu o hlasy postbrežněvovců ze strany se slovem „komunistická“ v názvu, směle využívá pojem „marxismus“ k diskreditaci politických oponentů? Jak se stalo, že jsou u nás i největší blbci imunní vůči chucpe?

Byla to dlouhá cesta. A řekněme si možná předem, že máslo na hlavě má i velká část současné opozice.

Pouť bájného pojmu neomarxismus českým slovníkem

Před třemi lety jsem se pokusil zmapovat „pouť bájného pojmu neomarxismus českým slovníkem“. Stručně: pojem „neomarxismus“ coby politicky motivovanou nadávku jsem v české debatě zaznamenal poprvé v roce 2014, kdy jsem obdržel právě toto označené na rasistickém konspiračním neonacistickém serveru White Media. Dávno před vzestupem kulturního konfliktu mezi progresivním myšlením a konzervativní kontrarevolucí.

„Dříve si na neomarxismus zanadávali leda tak deklarovaní fašisté,“ cituji sebe, „maximálně tímto termínem ještě podkládal své konspirační teorie pološílený Petr Hájek ve svém deníčku s názvem Protiproud a následně to papouškovaly pologramotné proruské dezinformační stoky jako Parlamentní listy, Vlastenecké noviny, Pravý prostor, EU portál, Krajské listy, Eurabia nebo Neviditelný pes.“

V roce 2015 začalo s pojmem operovat islamofobní hnutí Islám v ČR nechceme jednoho fanatika s vykulenýma očima z Jihočeské univerzity, jehož jméno jste zapomněli a já rozhodně nebudu tím, kdo vám ho bude zbytečně připomínat. Teprve po něm propašovali tenhle nesmyslný pojem do seriózního politického provozu lidé typu Václava Klause mladšího.

Dobře, Klaus mladší, řeknete si, jenže tím to bohužel na pravici zdaleka neskončilo — přidali se i Alexandr Vondra, Alexandra Udženija nebo Jana Černochová. A rázem jsme mohli tento pojem zaslechnout i v populární kultuře, kdy po něm neváhali sáhnout další osobnosti otevřeně pravicového smýšlení, jako kuchař Zdeněk Pohlreich nebo ředitel karlovarského festivalu Jiří Bartoška.

Pozadu nezůstal ani nejeden katolický režisér populárních pohádek. A nemusím snad ani dodávat, že se pojmu zavčasu dostalo posvěcení přímo od pana kardinála.

Tehdy všichni tito lidé pomáhali normalizovat v českém přemýšlení o politice a společnosti regulérní fašistickou nálepku. Sama česká pravice se tak stala klíčovou silou, která přičinlivě hloubila příkop kulturního konfliktu. Toho konfliktu, jehož dnes proti svým soupeřům může bez uzardění využívat Andrej Babiš a jeho političtí zaměstnanci.

Mávání tzv. „neomarxismem“ v podání konzervativní pravice je tragédií, která pomohla setřít poslední kontury nějaké myslitelné hranice mezi slušností a extremismem. Jeho využívání bývalým agentem StB, který opírá svou vládu o postbrežněvovce v KSČM, je už pouze fraškou.

A — se znalostí Marxe — je třeba si přiznat, že fraška nikdy nepadá z nebe. Tu si vždycky tak trochu zasloužíme.